Poprvé s mužem - soutěžní

Seděl jsem naproti němu a pořád jsem měl pocit, že jsem vlezl do cizího filmu. Adam si objednával víno s lehkostí člověka, který se narodil s úsměvem ve tváři. Ten jeho úsměv… upřímně, kdyby se prodával na lékárenský předpis, bral bych ho na pravidelnou dávku.

„Takže ty děláš do IT?“ zeptal se mě, a já zaregistroval, jak mi do tváře naskakuje horko. Jasně že dělám, ale jak to mám říct, aby to neznělo jako totální nuda? Před ním nechci být ten průměrný kluk, co umí jen mačkat klávesy. „Jo, IT. Většinou spravuju systémy… ale rád si zahraju fotbal, když je čas,“ vyhrkl jsem a okamžitě litoval. Fotbal? Proč jsem to musel zmínit, zněl jsem jak kluk na základce, co se snaží vypadat zajímavě.

On se ale jen usmál, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Přikývl a začal povídat o sportech, které ho baví. Poslouchal jsem a přitom se mi v hlavě střídaly dva hlasy. Jeden říkal: hele, je to jen člověk, normální rande, relaxuj. A ten druhý šeptal: bože, podívej se na něj, na ten úsměv, na to jak hýbe rukama, když něco vysvětluje. To není jen takové rande. To je moment, kdy se ti bortí všechny staré představy, kdo jsi a koho můžeš chtít. Vzpomněl jsem si, kolikrát jsem na aplikaci projížděl profily a vždycky skončil u holky, protože to byla „správná volba“. Jenže správná volba mě nikdy nedonutila cítit tohle – ten podivný mix nervozity, vzrušení a klidné radosti, že prostě sedím tady.

Adam se na mě podíval a já ucítil, že kdybych chtěl, mohl bych mu říct všechno. Že jsem nikdy předtím nebyl s klukem. Že se bojím, co to se mnou udělá. Že se bojím, jak se na mě podívají ostatní. Ale taky že ho chci poznat víc, a ne jen povrchně. „Tak, máš rád cestování?“ zeptal se. A já se usmál, i když jsem měl v krku sucho.¨ „Cestování?“ zopakoval jsem a snažil se nepůsobit, že se topím v očích, co se na mě dívaly. „Hele, mám rád, když se někam dostanu… ale popravdě – víc mě baví lidi než místa. Pokud je s kým, může být i okresní silnice exotika.“ Chtěl jsem znít vtipně, ale v hlavě mi hučelo: proč to zní, jako že mluvím přímo o tobě?

Adam se uchechtl, pomalu otočil skleničku s vínem v prstech a kývl. „Tak to je dobrá zpráva. Protože já jsem většinou ten, co zabloudí i v centru města. Potřebuju někoho, kdo mi ukáže, že okresní silnice můžou být sexy.“ Ten důraz na „sexy“ mi projel páteří. Trochu jsme přeskočili od sportu k filmům, pak ke školním trapasům a nakonec k tomu, jak pitomě se někdy cítíš na seznamce. Víno nám udělalo službu – atmosféra byla teplejší, gesta odvážnější. Chytil jsem se, že se dívám na jeho rty déle, než je společensky přijatelné.

„Víš, Michale,“ naklonil se ke mně a jeho hlas zněl o půltón níž, „mám pocit, že tohle rande není na jedno pivo a konec. Teda na jedno víno,“ ukázal na naše poloprázdné sklenky. Zasmál jsem se, i když mi v břiše poskočil kámen i motýl zároveň. „Jo, máš pravdu. Taky si myslím, že by byla škoda to utnout po pár skleničkách.“ Slyšel jsem v tom vlastní odvážnost a divil se, odkud se vzala. Ještě pár vteřin jsme si hráli očima, to napětí bylo skoro slyšet. A pak Adam, naprosto klidně, jako by navrhoval kávu po obědě, řekl: „Hele, co kdybych objednal Uber? Pojedeme ke mně, tam se líp povídá. Mám lepší víno než tady.“

Srdce mi zabušilo až do krku. V hlavě proběhlo tisíc scénářů, všechny s vykřičníkem. A přesto jsem se usmál a kývl. „Jo… myslím, že tvoje víno mě fakt zajímá.“ Venku chladný vzduch, v kapse můj mobil vibroval notifikacemi, ale já měl pocit, že svět se zastavil. Čekali jsme u obrubníku a pak před námi zastavilo černé auto. Adam otevřel dveře, rukou mě lehce postrčil, ať jdu první. To gesto mě úplně zbytečně rozhodilo – jako by se mě dotkl víc, než ve skutečnosti udělal. Sedli jsme si vedle sebe dozadu. Řidič pozdravil a hned se soustředil na navigaci. Já seděl v tichu, které bylo plné všeho, jen ne klidu. Adamova noha se skoro dotýkala mojí, a já přemýšlel, jestli je to náhoda, nebo záměr.

„Tak co,“ ozval se tiše Adam, naklonil hlavu ke mně, „už lituješ, že jsi swipe-nul doprava?“ Jeho hlas byl hravý, ale oči… ty byly vážné, skoro zkoumavé. Nadechl jsem se, cítil v sobě to staré nutkání říct něco defenzivního, vtip, kterým bych schoval nervozitu. Ale tentokrát ne. „Ne. Spíš přemýšlím, proč jsem to neudělal dřív.“ Adam se usmál – ten jeho vražedný úsměv – a lehce naklonil rameno, až se dotkl mé paže. Bylo to nenápadné, ale celé moje tělo se napjalo. Řidič se zatvářil, že neexistujeme, což byla ta nejlepší služba, jakou mohl nabídnout.

Cesta ubíhala, světla města se míhala za okny a já měl pocit, že se propadám do něčeho, z čeho už nejde vycouvat. A taky jsem nechtěl. „Víš,“ zašeptal Adam, tak tiše, že to bylo skoro spiklenectví, „to lepší víno fakt mám. Ale možná…“ krátká pauza, jeho ruka se pohnula k mojí, „možná nebude to nejzajímavější, co ti dneska ukážu.“ A já si v duchu přál, aby tahle cesta trvala ještě aspoň o pár zastávek déle. Ale auto už pomalu brzdilo a my jsme vystoupili. Chladný vzduch mě udeřil do tváře, ale hned na to jsem ucítil Adamovu ruku na zádech. Lehký dotek, ani ne pořádný tlak, jen gesto „pojď se mnou“. Šli jsme k domu, klapot bot po chodníku zněl až nepříjemně hlasitě.

„Tak tohle je ono,“ řekl a ukázal na vysoké dveře s mosazným klepadlem, trochu oldschool, trochu elegantní. Vytáhl klíče, přitom se na mě podíval – pohled, který byl delší, než by bylo nutné. A já měl pocit, že si neotevíráme jenom dveře, ale něco mnohem většího. „Ještě máš šanci utéct,“ pronesl napůl v žertu, napůl vážně. „Nemám proč,“ odpověděl jsem. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že to myslím smrtelně vážně.

Klepnutí zámku znělo jako malý výstřel startovní pistole. Dveře se otevřely a dovnitř nás vtáhl teplý vzduch a vůně – něco mezi dřevem a vínem, možná jen můj mozek přiřazoval obrazy tomu, co jsem chtěl cítit. Adam za námi zavřel dveře. Předsíň byla tichá, jen tlumené šumění města za dveřmi. Stál jsem tam, pořád s batohem přes rameno, a věděl jsem, že bych měl říct něco normálního – třeba pochválit jeho dům nebo se zeptat na to víno. Jenže Adam se na mě podíval a v jeho očích bylo něco, co mě úplně odzbrojilo.

Nevím, kdo udělal krok první. Možná já. Možná oba zároveň. Najednou jsme stáli těsně u sebe a já cítil jeho dech. Všechno ostatní se vypnulo. Políbil jsem ho. Zpočátku opatrně, skoro nesměle, jako bych testoval, jestli je to vůbec dovoleno. Jeho rty byly teplé, měkké a překvapivě klidné. Na okamžik jsem se stáhl, podíval se mu do očí, hledal souhlas. Ten úsměv, který se mu objevil v koutku, byl jasná odpověď.

Polibek se prohloubil. Tentokrát už nebylo pochyb, že to oba chceme. Moje ruce se chvěly, když jsem se dotkl jeho ramen. Jeho ústa chutnala po víně a já měl pocit, že tohle je nejintenzivnější okamžik mého života. Polibek se prodlužoval, zpomaloval a zrychloval zároveň, a já najednou nevěděl, jestli mě víc drží na nohách adrenalin, nebo to, že se opírám o něj.

Cítil jsem, jak mi rukou přejel po zádech, až zastavil na lemu bundy. Jemné gesto, žádný spěch, ale pro mě to byl signál. Stáhl jsem ji z ramen, nechal ji sklouznout na podlahu. Zvuk dopadající látky v té tiché předsíni zněl hlasitěji než cokoli, co jsem si dokázal představit. Adam se usmál proti mým rtům, a pak pomalu, skoro obřadně, vzal lem mé košile mezi prsty. Jeho pohyb byl pomalý, nechával mi prostor se nadechnout, couvnout, cokoli. Jenže já necítil potřebu ustoupit. Naopak, sám jsem začal rozepínat knoflíčky jeho košile, prsty neohrabané, ale odhodlané. Každý další rozepnutý knoflík byl jako překročená hranice, ze které už není cesty zpátky. A já v duchu věděl, že přesně to chci. Knoflíčky povolovaly jeden za druhým, až se látka rozevřela a já cítil pod prsty horko jeho kůže. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem měl pocit, že to musí slyšet i on. Mezi námi nebylo nic než pár centimetrů a rozhodnutí, jestli je vůbec ještě potřeba se zastavovat.

Adam si mě přitáhl blíž, naše čela se na chvíli dotkla. Oba jsme dýchali přerývaně, jako bychom právě doběhli maraton. V předsíni viselo ticho, které rušil jen šustot padajících svršků. Moje košile už skončila někde na podlaze, jeho sotva visela na ramenou. Když mi prsty zavadil o pas, projel mnou elektrický šok. Zavřel jsem oči, nechal tu chvíli růst a věděl, že jsme jen krok od něčeho, co jsem si dosud dokázal představit jen v náznacích. Na okamžik jsem ustoupil pohledem a viděl ho tak blízko, s tím jeho typickým úsměvem, tentokrát trochu rozcuchaným, trochu hladovým. Věděl jsem, že už se nehraje na žádné „možná“. „Michale“ zašeptal, a v tom hlasu bylo všechno – jistota, touha i výzva.

A já si v tu chvíli připadal, jako by celá tahle noc začala být psaná jen pro nás dva. Vzal mě za ruku a s lehkým škubnutím mě přitáhl k sobě. Naše rty se znovu setkaly, tentokrát mnohem naléhavěji. Ustupoval pozpátku chodbou, já ho následoval a cítil, jak se mi pod nohama měkce ohýbá koberec. Každý jeho dotek byl jasnější, drzejší, jako by si byl jistý, že už neuhnu.

Dveře ložnice se otevřely, ani nevím jak. Bylo to jako plynulý sen, který nabíral na intenzitě. Ocitli jsme se v šeru, jen stolní lampička vrhala teplé světlo na prostěradlo. Adam mě posadil na kraj postele a sám si klekl přede mě. Jeho ruce cestovaly po mých bocích, po hrudi, a já cítil, jak ze mě opadává poslední zbytek nervozity. Svlékali jsme se vzájemně, pomalu, občas s úsměvem, občas s polibkem, jako bychom zkoumali novou mapu, kterou jsme nikdy předtím neviděli. Bylo to jako objevování neznámého území – každý pohyb, každý dech měl váhu.

V jednu chvíli jsem se zadíval do jeho očí. Byly blízko, hned naproti mým, a přitom hluboké jako propast, do které jsem chtěl skočit. „Jsi si jistý?“ zeptal se tiše. A já věděl, že není o čem pochybovat. Trenýrky povolily. Adam je pomalu stáhl níž a já jsem měl pocit, že se propadám někam, kde se střídá nervozita a vzrušení v jednom dlouhém výdechu. Naše těla se dotkla tak, že mnou projel elektrický šok až do špiček prstů.

„Jsi v pohodě?“ zašeptal Adam a přitom mi dlaní přejel po stehně. Jen jsem přikývl, protože mi hlas uvázl v krku. Všechno se zrychlilo – polibky, dech, pohyb. Horko mezi námi sílilo, když Adam sklouzl níž a jeho ruce se zastavily tam, kde už nebylo žádné oblečení. Zalapal jsem po dechu, prsty se mi sevřely do prostěradla. Mé tělo reagovalo dřív než má hlava, která stále nechápala, jak rychle se všechno stalo. Adam se o mě opřel, znovu mě políbil a naše péra se o sebe otřela v prudkém, napjatém doteku. Adamova ruka konečně sklouzla tam, kde jsem už dávno cítil napětí. Jemně mi ho vzal do dlaně a začal pomalu přejíždět nahoru a dolů. Prudce jsem vydechl, záda se mi prohnula a prsty se zatnuly do prostěradla. Nikdy předtím mi to jiný chlap nedělal – a právě proto to bylo tak intenzivní, tak ohromující.

Adam se usmíval, díval se mi do očí a pokračoval, stále pomalu, dráždivě, jako by chtěl, abych cítil každý milimetr pohybu. Když už jsem péro tvrdé a napjaté, Adam se pomalu sklonil. Jeho rty se dotkly špičky mého žaludu, cítil jsem jeho dech a zavřel oči. Nejdřív opatrně, zkoumavě, a pak si ho vzal do úst. Hlava mi spadla dozadu a z úst se mi vydralo tiché zasténání, které jsem nedokázal zadržet. Adam se pohyboval pomalu, s jistotou, která mi vyrážela dech. Každý tah, každý dotek jazyka po mém penisu mě posouval blíž k hraně, o které jsem netušil, že je tak blízko. V tu chvíli jsem přestal myslet na to, že je to moje první zkušenost s mužem – existovalo jen tělo, dech a vlna slasti, která se valila každou vteřinou.

Po chvilce ho vytáhl, podíval se mi zhluboka do očí a rukou mě stále honil. "Proč jsem to sakra nezkusil už dřív, tohle je vážně něco," honilo se mi hlavou. On se jen usmál, jako by mi četl myšlenky a vrátil se zpátky k laskání mého přirození. Tentokrát si vzal do parády mé koule, jednu po druhé nasál. Jemně je okusoval a rukou stále hladil špičku mého žaludu. Když je obě pořádně oblízal vrátil se zpátky k péru a začal pomalu sát i to.

Adamův rytmus se zrychlil, jazyk i rty pracovaly s jistotou, která mě úplně odzbrojila. Každý pohyb mě přibližoval k okamžiku, kdy už nebudu schopný vydržet. Dlaně jsem měl sevřené v prostěradle, svaly napnuté, dech přerývaný a z hrdla se mi dralo stále víc zastřených stenů. „Adame… já…“ vydechl jsem přerývaně, ale nedokázal dokončit větu. Vlna vzrušení už byla příliš silná. Adam jen pevněji sevřel moje péro rukou a nepřestal ho mít v ústech, přesně věděl, co přijde.

A pak to přišlo – prudké uvolnění, výbuch, který mi projel celým tělem. V okamžiku cítil, jak mu čurák pulzuje, jak ho vlna rozkoše strhává do hlubiny, kde nic jiného neexistovalo. Všechno napětí, všechny obavy a nervozita zmizely v jediném okamžiku čisté extáze. Když jsem se konečně nadechl, byl jsem úplně zpocený a třásl se, jako bych uběhl maraton. Adam se zvedl, jemně mě políbil na rty a pohladil po vlasech. Byl to můj první zážitek a měl jsem pocit, že se mu právě změnil celý svět.

A co bylo dál? To se třeba dozvíte v další povídce :-) Díky za lajky pokud se Vám povídka líbila.