Říkají, že Bach hledal dokonalou harmonii.
My ji hledáme taky — ne v notách, ale v lidech.
V pohledech, co trvají o vteřinu déle, než by měly.
V polibcích, které zmizí dřív, než si zapamatujeme jejich chuť.
Ve zprávách, co svítí v noci jako noty na displeji,
a ráno už nemají žádný rytmus.
Každé lidské slovo zní jako tón, který by mohl změnit svět,
ale lidé hrají pokaždé jinou skladbu.
Jednu nedohrají, druhou začnou dřív,
než utichne ozvěna té první.
Stačilo by malé preludium, pár taktů blízkosti,
jednoduchý motiv, který by se dal cvičit společně.
Ale místo toho se píšou velká díla —
„Čtyři roční období“ věnovaná cizím obličejům, tělům a údum.
A ti, kdo čekají, zůstávají v tichu po nedohraném refrénu,
v obrovské koncertní hale,
kde je tolik východů, že nikdo neví, který vede zpátky.
Někdy by člověk rád složil skladbu o vzdálenosti,
o těch několika taktech mezi „mám tě rád“ a „už musím jít“.
Ale místo toho vznikají kompozice o dálkách,
kde se srdce ztrácí jako houslový smyk v prázdném sále.
Snažíme se umlčet srdce,
zavřít víko klavíru, nechat doznívat jen ticho.
Ale ono pořád naslouchá, hledá tu jedinou notu,
která by změnila hráče — ne píseň.
A tak sedíme v hledišti po koncertě,
všude zní kroky těch, kdo už odešli,
a my se ptáme:
Co má dělat ten, kdo ještě slyší hudbu,
i když už dávno nikdo nehraje? ???????
