Kostým pro jednoho
Bylo to 31. října, noc, kdy se realita obléká do kostýmu a předstírá, že je něco jiného. Já jsem si oblékl jen trenky s netopýřími křídly. Ne proto, že bych chtěl být Batman. Jen jsem chtěl být… dostupný.
Večírek se konal v domě, který podle legendy patřil kdysi alchymistovi, co se pokoušel proměnit sex v zlato. Neuspěl, ale zanechal po sobě sklep plný podivných artefaktů a jednu místnost, kam se nesmělo. Samozřejmě, že tam všichni chtěli.
Přišel jsem pozdě. Hudba už zněla jako mix orgií a techno. Lidé tančili, líbali se, někteří se už ani neobtěžovali s předstíráním, že jsou oblečení. A pak jsem ji uviděl.
Stála u baru, oblečená jako jeptiška. Ale její výstřih by způsobil infarkt i papeži. Měla v ruce drink, který vypadal jako roztavený rubín, a dívala se na mě, jako by mě právě vybrala z katalogu.
„Jsem Sestra Rozkoš,“ řekla. „A ty jsi…?“
„Netopýří trenky,“ odpověděl jsem.
„To zní jako diagnóza.“
Usmála se. A pak mě vzala za ruku. Vedla mě skrz dav, kolem muže oblečeného jako obří dildo, kolem ženy, která měla na sobě jen nápis „Dotkni se mě a zjistíš“, až ke dveřím, které byly označeny nápisem: „Nevstupujte, pokud nejste připraveni na pravdu.“
„Jsi připraven?“ zeptala se.
„Ne,“ řekl jsem. „Ale to mě nikdy nezastavilo.“
Uvnitř byla místnost plná zrcadel. Ale žádné neukazovalo náš odraz. Místo toho v každém z nich byla jiná verze nás – v jednom jsme byli vlkodlaci, v jiném roboti, v dalším jsme se milovali na střeše Notre-Dame.
„Tohle je místnost možností,“ řekla Sestra Rozkoš. „Každé zrcadlo je jiný příběh. Vyber si.“
Ukázal jsem na zrcadlo, kde jsme byli v knihovně, obklopeni svazky o zakázané lásce, a ona mi šeptala do ucha věty, které by rozplakaly i inkvizici.
„Dobrá volba,“ řekla. „Ale pamatuj – co se stane v zrcadle, nezůstane v zrcadle.“
Vstoupili jsme. A pak už to nebyl večírek. Byla to symfonie těl, slov, doteků, které měnily gravitaci. Milovali jsme se mezi regály, na stole, na hřbetu knihy „Kámasútra pro pokročilé“. Každý její pohyb byl jako zaklínadlo, každé mé zasténání jako odpověď vesmíru.
Když jsme skončili, zrcadlo se rozpadlo. A my byli zpět v místnosti. Ale něco bylo jinak.
„Teď jsi součástí příběhu,“ řekla. „A příběh tě bude hledat.“
Zmizela. Jen tak. Jako by nikdy nebyla. Ale od té doby, pokaždé když se podívám do zrcadla, vidím ji. A pokaždé, když se miluji s někým jiným, slyším její smích.
A někdy… někdy se zrcadlo samo otevře.
Kapitola II: Zrcadlení
Od té noci se zrcadla změnila. Už to nebyly obyčejné plochy odrazu. Každé ráno, když jsem si čistil zuby, viděl jsem za sebou stín. Někdy se pohnul, i když já ne. Někdy se usmál, když jsem byl vážný. A jednou… jednou jsem ho viděl, jak si rozepíná kalhoty, zatímco já stál nehybně.
Začal jsem zkoumat. Alchymistův dům, večírek, Sestra Rozkoš. Nikdo ji neznal. Nikdo si ji nepamatoval. Ale všichni si pamatovali místnost se zrcadly. A všichni tvrdili, že tam nikdy nevstoupili.
Jedné noci, když měsíc visel na obloze jako roztržený kus masa, jsem se rozhodl vrátit. Dům byl opuštěný. Dveře se otevřely samy. A zrcadla… zrcadla mě čekala.
Tentokrát jsem nevybral žádné. Zrcadlo si vybralo mě.
Bylo prázdné. Jen tma. Ale když jsem se přiblížil, vtáhlo mě dovnitř. Bez varování, bez doteku. Ocitl jsem se v místnosti, kde stěny pulzovaly jako živé maso. A uprostřed stála ona.
Ale nebyla to Sestra Rozkoš. Byla to její odraz. Temnější, syrovější, bez zábran. Měla na sobě jen řetězy, které jí klouzaly po těle jako hadí jazyk. Její oči byly černé, bez duhovky, bez slitování.
„Tady nejsou pravidla,“ řekla. „Tady jsi jen tělo. A já jsem hlad.“
Nepamatuji si, jak dlouho to trvalo. Hodiny? Dny? V tom světě neexistoval čas. Jen doteky, bolest, rozkoš, smích, výkřiky. Každý její pohyb byl jako roztržení reality. Každý můj výdech byl jako oběť.
A pak mi řekla: „Chceš se vrátit? Musíš zaplatit.“
„Čím?“ zeptal jsem se.
„Sebou.“
Když jsem se probudil, byl jsem zpět doma. Ale něco bylo jinak. V zrcadle jsem viděl sebe. Ale ne já. On. Ten druhý. Ten, co se smál, když jsem plakal. Ten, co se dotýkal, když jsem se držel zpět. Ten, co si začal užívat život… místo mě.
A pak přišla další noc. Další večírek. Další Sestra Rozkoš.
Ale tentokrát… jsem byl já ten, kdo stál u baru. Já ten, kdo měl rudý drink. Já ten, kdo čekal na dalšího hosta s netopýřími trenkami.
A zrcadlo? No jasně-Zrcadlo se znovu otevřelo.
Kapitola III: Poslední zrcadlo?
Zrcadlo se znovu otevřelo. Ale tentokrát jsem nevstoupil já. Vystoupil on.
Ten druhý. Ten, co mě nahradil. Ten, co si užíval život, zatímco já bloudil mezi stíny. Měl moje tělo, moje vzpomínky, ale jeho úsměv byl jiný. Jako když se směje někdo, kdo už nepočítá následky.
„Díky za místo,“ řekl. „Bylo těsné, ale útulné.“
A pak odešel. Jen tak. Do mého světa. Do mé postele. Do mé práce. Do mé milenky.
Zůstal jsem v zrcadle. Ale nebylo prázdné. Byla tam ona.
Sestra Rozkoš. Ale tentokrát měla na sobě jen kůži. Moji kůži. Ovinula se kolem mě jako vzpomínka, která bolí a zároveň vzrušuje. Její jazyk byl jako břitva, její prsty jako klíče do míst, kam se nechodí bez svolení.
„Teď jsi součástí mě,“ řekla. „A já jsem součástí tebe.“
Milovali jsme se. Ale ne jako lidé. Jako koncepty. Jako myšlenky, které se třou o sebe tak dlouho, až vznikne jiskra. Každý její pohyb byl jako věta, kterou jsem nikdy nedokázal napsat. Každý můj výkřik byl jako kapitola, kterou svět neměl číst.
A pak mi ukázala poslední zrcadlo.
Bylo prázdné. Ale ne tiché. Znělo v něm šeptání. Jména. Těla. Touhy. Všechno, co jsem kdy chtěl, ale nikdy si nedovolil vyslovit.
„Tohle je tvůj konec,“ řekla. „Nebo tvůj začátek.“
Vstoupil jsem. A ocitl se v místnosti plné lidí. Ale nikdo neměl obličej. Jen masky. Každý z nich byl verzí mě. Ten, co se nikdy neodvážil políbit. Ten, co miloval jen jednou. Ten, co nikdy neřekl „ano“. A uprostřed — ona.
Sestra Rozkoš. Ale tentokrát byla nahá. Ne tělem. Pravdou.
„Všechno, co jsi kdy chtěl, jsi měl,“ řekla. „Ale nikdy sis to nevzal.“
Přistoupil jsem k ní. A sundal jí masku. Pod ní nebyla tvář. Bylo tam zrcadlo.
A v něm — já. Ale ne ten, co se bál. Ten, co se smál. Ten, co miloval. Ten, co si vzal, co chtěl.
A pak jsem pochopil.
Zrcadlo nebylo portál. Bylo test. A já prošel.
Když jsem se probudil, byl jsem zpět. Ale svět byl jiný. Lidé se na mě dívali jinak. Ženy se usmívaly, muži ustupovali. A já? Já jsem se konečně cítil… jako někdo, kdo si zaslouží být hlavní postavou.
A večer? Večer jsem si oblékl netopýří trenky. Jen tak. Pro radost.
A zrcadlo? Zrcadlo se usmálo.
