Měla jsem na sobě džíny a mikinu – úplně nevhodné na pohyb. Představa, že budu stát v civilu uprostřed tělocvičny, mi přišla divná.
Učitelka by měla jít příkladem, ne být výjimkou.
„Převlíct se,“ řekla jsem si tiše, zatímco jsem přecházela chodbu.
Věděla jsem, že mám v šatní skříňce legíny a tričko na tělocvik, které tam leží od loňska. Jenže otázka byla – kde se převléct?
Na záchodech? Moc nápadné.
Kabinet? Tam teď seděla kolegyně, která se nikdy neměla k odchodu. A hlavně, kdybych tam zmizela se svým batohem, vzbudilo by to akorát zvědavé pohledy.
Nakonec jsem vychytala chvíli o velké přestávce. Kolegyně odešla pro kávu a ve sborovně to na pár minut ztichlo. Zavřela jsem dveře a oddechla si.
Rychle jsem svlékla džíny, složila je na židli a sáhla po legínách, co jsem vytáhla ze skříňky. Když jsem je chtěla natáhnout, zachytily se mi o nohu.
„Sakra,“ procedila jsem mezi zuby a snažila se je vytáhnout. Jak bývá zvykem, když se spěchá, nic nejde dle plánu.
Pomoci noze, já se ohnula víc, než bylo zdrávo, a v tu chvíli — cvak.
Dveře se otevřely.
„Terezo?“ ozval se hlas.
Ztuhla jsem v polovině pohybu, ohnutá, zadek vystrčený, legíny napůl navlečené. Určitě bylo vidět vše. O kalhotky nejde. Jde o dilda, které jsou připevněny ke kalhotkám a to je vidět.
Do dveří nakoukla Petra z druhého stupně – a zastavila se.
„Eh… promiň,“ řekla a v očích jí zajiskřilo. „Já jen… potřebovala jsem kopírku.“
Pak se zarazila, koutky jí cukly. „Počkej, ty máš na sobě latexový…?“
„Cože?“ vyhrkla jsem a automaticky si přitáhla mikinu níž, i když to v tu chvíli nedávalo smysl.
„Ne, to jsou… sportovní kalhotky, víš?“
Petra se zasmála. „Jo, jasně, sportovní. Ty lesklý, co mlaskaj, když jdeš po chodbě?“
„Petro!“
„Klid, klid,“ zvedla ruce. „Tvoje věc. Jen jsem nečekala, že tě uvidím takhle.“
Nechala mě tam stát, rudou až po uši, a s úsměvem za sebou zavřela dveře.
„Skvělý,“ zašeptala jsem a konečně ty zatracené legíny natáhla úplně.
O pět minut později jsem už stála v tělocvičně.
„Dneska lehká rozcvička,“ řekla jsem, a sama sobě připomínala, že dýchat je pořád dobrý nápad.
Navenek všechno působilo v pohodě – jen já uvnitř cítila směs trapnosti, nervozity a zvláštního, tichého vzrušení z toho, že to celé nakonec zvládám.
Tělocvik skončil o něco dříve, než zvonilo. Sedla jsem si na lavičku, koukala na prázdnou tělocvičnu a musela se zasmát.
„Tak tohle mi v rozvrhu chybělo,“ řekla jsem si polohlasně.
Zvedla jsem se, sebrala klíče a vydala se zpátky do kabinetu.
Venku bylo klidno, chodby prázdné, a já měla pocit, že i když se ten den trochu vymkl kontrole, možná právě proto mi zůstane v paměti víc než všechny ostatní.
⸻
Chodba byla tichá, jen podpatky a vzdálené ozvěny třídy z druhého patra. Kráčela jsem se a v hlavě mi pořád zněla Petry poznámka o „mlaskání“.
S každým krokem jsem se snažila přesvědčit, že to nic není. Že to je jen ozvěna podrážek. Ale pak se to ozvalo znovu – lehké, tlumené připomenutí mého ranního rozhodnutí. Fakt to jde slyšet, jak se latex přilepí a odlepí, zavrže, zamlaská a utichne.
„Terezo,“ ozval se hlas z boku.
Petra stála mezi dveřmi svého kabinetu, loket opřený o futra, s úsměvem, který byl o půl tónu jiný než obvykle.
„Máš chvilku?“
Zastavila jsem se, jako když tě někdo načapá při myšlenkách, které nemají být vyslovené.
„Jo… asi jo,“ řekla jsem, i když bych nejradši utekla.
„Pojď dovnitř,“ naznačila hlavou. Dveře se za námi zavřely s tichým cvaknutím.
Kabinet voněl kávou a parfémem. Petra si sedla na kraj stolu, já na židli naproti.
„Tak,“ začala s tím klidem, který dokáže být horší než výčitka. „Nechci ti dělat trapno, ale víš, že… já to poznala.“
„Co?“
„Ten materiál,“ řekla prostě. „Latex.“
Ztuhla jsem.
„Petro, to není–“
„Hele, v pohodě,“ přerušila mě a zvedla dlaně. „Vážně. Jen mě překvapilo, že to má někdo další. Já myslela, že jsem jediná, kdo si občas dovolí něco… jinýho.“
Neřekla jsem nic. Jen jsem se na ni dívala a cítila, jak se mi zrychluje dech.
„Neboj,“ usmála se. „Nikoho to nezajímá. Ale chápu, proč sis to nechala – je to ten pocit, viď? Takový to, že máš něco jen pro sebe. Malý tajemství, který tě drží, i když musíš hrát normální den.“
Její hlas zněl tichounce, skoro jako by mluvila za mě.
Na okamžik se rozhostilo ticho. Jen světlo z okna se odráželo od zrcadla za ní.
„Víš,“ řekla pak, a lehce zvedla lem saka, „taky nejsem úplně v bavlnce.“
Pod látkou se zableskl tmavý modrý, lesklý okraj. Jen na okamžik, ale stačilo to.
„Nechci, abys myslela, že tě hodnotím,“ dodala. „Naopak. Možná tě trochu obdivuju. S dildama? To je level up!“
Měla jsem chuť říct něco chytrého, ale místo toho ze mě vypadlo jen:
„No, je to zábava.“
Zasmála se. Ten smích byl skutečný, uvolňující.
⸻
„Zamknu,“ řekla Petra prostě, jako by to byla samozřejmost.
Zavřela dveře, cvakl zámek. Otočila se ke mně s pohledem, který byl zvláštně klidný i odvážný zároveň.
„Chci ti to ukázat,“ dodala, a dřív než jsem stihla něco říct, rozepnula si kalhoty a stahla je pod prdel. Pod ním se zaleskl tmavě modrý latex – hezky vyleštěné kalhotky.
„Vidíš?“ usmála se. „Nejsi sama.“
Nevěděla jsem, co na to říct.
Bylo to absurdní a zároveň podivně osvobozující – stát ve školním kabinetu a vědět, že to, co jsem si ráno vzala jako malé tajemství, právě dostalo podobu i v někom jiném.
„Tak co ty?“ nadhodila Petra tiše, skoro pobaveně. „Myslím, že bys mi mohla věřit. Ukaž se mi ty.“
Zaváhala jsem, ale v tom jejím klidu bylo něco, co mě nutilo se uvolnit.
„Dobře,“ vydechla jsem a přejela rukou po rozkroku, kde se pod látkou lesklo to, co chtěla vidět.
Stoupla jsem si a stáhla si legíny až ke kolenům, stejně už to viděla.
Petra přikývla. „Jo… poznám to. Ten střih. To je základ od nějaké to Sloane, kde to koupíš v každém sexshopu.“
„Řekněme, že ano, dostala jsem to,“ odpověděla jsem.
„Zajímavej dárek,“ usmála se a prohlížela si moje kalhotky. Hodně divné, když stojíte v latexu a kolegyně z práce vás s kalhoty pod prdelí zkoumá, jak sedí kalhotky.
Chvíli bylo ticho. Jen světlo z okna a ten zvláštní druh porozumění, který mezi námi visel jako nevyřčená dohoda.
„Víš co,“ řekla pak Petra a sáhla do kabelky.
Vytáhla malý sáček a z něj něco, kousek složeného latexu a hodila mi ho..
„Tohle ti daruju, výměnou za půjčení těch, co máš na sobě. Tyhle jsem si kdysi koupila na stránkách ltx, jindy jsem je už neviděla a já tygrované moc nemusím."
Dívám se, co mi hodila. Hezké latexové tanga, průhledné, tygrované.
„Ne, to není nutný,“ zamumlala jsem, ale cítila, že odmítnout úplně nedokážu.
„Ber to jako výměnu,“ pousmála se Petra. „Já dneska stejně už neučím. Ty máš volnou hodinu a bude to naše tajemství.“
„Dobře,“ řekla jsem rozhodně. „Ale sundám si to v soukromí.“
„Terezko, viděla jsem tě nahou tolikrát na plavání,“ odpověděla Petra a její úsměv prozrazoval víc, než by se neslušelo říct ne.
