Noc pod maskou - soutěžní povídka

Halloween jsem nikdy nebrala vážně. Jen vloni mě kamarádka přemluvila, ať jdu. „Budeš litovat, jestli zůstaneš doma,“ řekla.
Vzala jsem si černé šaty s rozparkem, sametovou masku kočky a červenou rtěnku. Když jsem se podívala do zrcadla, připadala jsem si jiná – odvážnější, trochu dravá.

Večírek byl směs světel, smíchu a vůní. Hudba duněla a já se nechala unášet davem, až se za mnou objevil muž v kostýmu ďábla. Oči mu jiskřily pod rohy a hlas měl sametový.
„Kočko, dneska patříš peklu,“ zašeptal mi k uchu.
„Tak doufám, že máš dost ohně,“ odvětila jsem.

Tančili jsme, blíž a blíž. Cítila jsem jeho dech na krku, jeho ruce, jak se dotýkají mých boků. Každý pohyb byl výzva, každé nadechnutí hrou. A pak mě beze slov vzal za ruku a vyvedl ven. Na balkoně byl chlad, který mě probral jen na okamžik – než mě políbil.

Byl to polibek, který pálil. Dlouhý, hladový, takový, co tě vtáhne a už nepustí. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena, jak mizí realita. Když mě přitiskl ke zdi, nechala jsem ho. Jen masky mezi námi, kůže na kůži a dech, který zněl hlasitěji než hudba za okny. Jestli je tohle peklo, pak chci do pekla na stálo. Užili jsme si nádherné chvíle žhavého sexu. Že vedle nás zuřila párty nám v tu chvíli bylo jedno.

Ráno jsem našla na rameni otisk rtů, rozmazaný červený důkaz noci, jeho rty, ale má barva rtěnky, která měla chuť hříchu. Netuším, kdo to byl. Ale vím, že ta noc mi připomněla, že někdy stačí jen nasadit masku, abys konečně byla sama sebou.