Sedím ve vlaku a koukám z okna. No, úplně přesně, sedím v mezinárodním rychlíku. Zase tak moc mezinárodní není, je mezi bratrskými národy Čechů a Slováků. To jen upřesnění, aby někdo nečekal Orient expres.
Takže, sedím ve vlaku a jde mi hlavou, kolik příběhů se sexuální vlakovou tématikou, už proběhlo na stránkách Amatérů. Říkám si, schválně, co tady v tomhle vlaku?Jestli je tu nějaký Amatér, a jestli by někdo zareagoval? Jdu to zkusit. Tablet, WiFi, logování, chat, otázka: „Ahoj, jedu vlakem XX a sedím na sedadle č. 47. Je to někdo na něco?“ A k tomu vyplazenýho smajlíka. Místnost jsou Bisexuálové, tak myslím, že nemusím upřesňovat, co by mohlo být „na něco“. Chvíli to tam visí a zanedlouho to mizí v propadlišti dějin a pod dalšími nabídkami kvalitního sexu… Reakce žádná, což je vlastně normální. No dobrá, zasnil jsem se, hodil udičku. Aspoň jsem si to zkusil. A docela rajcovní pocit.
Kdykoli jde někdo (tedy hlavně mužská část pasažérů) kolem mě, třeba na záchod, tak dělám hodnotící komisi. Ten má pěknou postavu, ten pěkný zadek vypasovaný v džínách, další, docela mladý kluk s krásným kukučem, ten by se mi líbil, ale vím, že je mimo moji ligu. Pak chlapík při těle, tam mě síly s fantazií nestačí… Počkat, nejde ten mladej kluk znovu? A nějak se culí a blíží ke mě. Dokonce se zastavuje, mírně skloní hlavu a šeptne: „Hledám pána s místenkou č.47, je to správně tohle místo?“ Ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal, kdyby chtěl řezat. Civím na něj trochu zmateně a pak kývnu hlavou a začíná mi to docházet. Spustil jsem svou větou soukolí a to se dalo do pohybu. A díky němu tu vedle mě stojí kluk, plný elánu, radosti a touhy v očích. Dáme se do řeči, já mu říkám, jak jsem dospěl k tomu to takhle napsat, on na to, že jak si to přečetl, že ho ta představa dost zaujala a dostala, a že to musí jít prozkoumat. Takhle jednoduše a otevřeně.
Tak je tady a bavíme se jak dobří známí. Čiší z něj všechno, co se mi líbí, a tlak v mých kalhotách mi to jen potvrzuje. Kouknu i na jeho rozkrok a ta boule, co se tam rýsuje vypovídá o jeho rozpoložení to samé, co dávají najevo i moje napnuté kalhoty. Jeho lehkost, živost, radost se života mě doslova uhranula. Jiskry v jeho očích, úsměv, gesta, mimika, mluví za vše. Pak pomalu jeho mladé tělo odchází směrem ke kabince, tam se krátce zastaví, mrkne na mě a s tou svou lehkostí vstupuje dovnitř. Neváhám ani okamžik, zvedám se ze sedadla s číslem 47 a mizím v otevřených dveřích za tím mladým samečkem a vysněným dobrodružstvím…
