V práci sedíme vedle sebe už roky.
On vpravo, já vlevo. Tak blízko, že kdyby mezi námi místo stolů byla postel, bylo by po problému. Jenže mezi námi není postel. Jsou tam reporty, tabulky a firemní politika.
Na dveřích „vedoucí oddělení“.
Na těch mých „specialista“.
Na papíře je to jasné: on šéf, já podřízená.
V mojí hlavě je to už dávno mnohem míň přehledné.
Když jsem k němu poprvé sedla, byla jsem vdaná už pár let. Zajetá rutina, dítě, víkendy u rodičů, klasika.
On byl jen „nový šéf“, někoho takového jsme zrovna potřebovali. A pak si sednul vedle mě.
První dny jsem si všímala jen toho, že má suchý humor a zvyk naklánět se k monitoru tak blízko, že cítím jeho vůni.
První týdny jsem si všimla, že se občas podívá na moje ruce, když píšu.
První měsíce jsem si začala všímat, že si pamatuje maličkosti, které jsem ani já nepovažovala za důležité.
Všechno ostatní přišlo pomalu.
O centimetr posunutá židle, aby líp viděl na obrazovku.
O vteřinu delší dotek při předávání papíru.
Pohled, který trval o trošku déle, než by měl.
A pak jedna noc, kdy jsem prostě nemohla spát.
Ležela jsem vedle svého muže, poslouchala jeho pravidelné dýchání a v hlavě neměla nic jiného než to, jak zítra zase sednu vedle šéfa, budu mít na sobě „slušné“ tričko, džiny a budu se tvářit, že je všechno normální.
Otevřela jsem mobil.
Rozklikla chat s ním.
Napsala: „Nemůžu spát. Myslím na to, jak sedím vedle tebe a nesmím na tebe sáhnout.“
Chvíli jsem na ten text jen koukala.
Pak jsem stiskla „odeslat“.
To byl moment, kdy se ze šéfa stal muž, na kterého myslím, když si v koupelně čistím zuby a snažím se tvářit před zrcadlem, že mám všechno pod kontrolou.
Ten večer jsme se poprvé sešli „za lesem“.
Místo, kam by normální člověk nikdy nezahnul, kdyby neměl velmi konkrétní důvod.
Od té doby to máme v hlavě oba jako tiché „uloženo jako oblíbené“.
Dnešek byl na papíře úplně obyčejný.
Ráno nasnídat dítě, poslat ho do školy, políbít manžela mezi dveřmi, prodrncat se ranní špičkou, práce.
Open space, počítače, šum klimatizace, kolega, který mluví moc nahlas.
Sedím na svém místě. On vedle mě vpravo.
Má svoje tričko, svoje kafe a svůj výraz „dneska toho bude hodně“.
Já mám drdol, který jsem dělala ve třech sekundách, džíny, tričko, sako. Vypadám přesně tak, jak má vypadat „slušná kolegyně s rodinou“.
A přitom přesně vím, že ten člověk vedle mě zná křivky, které mají být „jen pro doma“.
Ví, jak mi sedí zadek v těchhle džínách, když mě drží v rukou v autě za lesem.
Ví, co se schovává pod tímhle nenápadným tričkem, jak moje prsa sedí v jeho dlaních, když už mezi námi nejsou notebooky, ale jen pára na skle.
Tady to ale neexistuje.
Tady jsem „specialista“.
Tady mu můžu maximálně napsat komentář do Excelu.
„Potřebujete něco k tomu reportu?“ zeptám se nahlas, nakloním se k němu přes stůl.
Navenek běžná otázka.
Uvnitř: podívej se na mě, prosím, jinak dneska zblbnu.
„Zatím ne,“ odpoví. Stejným tónem, jakým by mluvil na kohokoli jiného.
Jenom já vím, jak mu pod stolem na vteřinu zatuhla ruka na myši.
Sedím, píšu, klikám.
A v hlavě mi roste jedno jediné slovo: chci.
Chci ho cítit vedle sebe jinak než přes loketní opěrku.
Chci, aby mi zase jednou zůstaly v kůži otisky jeho prstů.
Chci si připomenout, jaký je rozdíl mezi „slušně se usmívat na poradě“ a „zahrýznout se mu do ramene, protože už to prostě nejde vydržet“.
Otevřu Messenger. Ne firemní, náš.
Píšu tři krátké věty. Bez smajlíků, bez omáčky.
Chci tě.
Teď.
Potřebuju tě v sobě. Jsem úplně mokrá.
Tak.
To je na jednu vdanou paní a jejího šéfa víc než dost.
Prst mi visí nad enterem.
Povzdechnu si, zavřu oči a prostě to stisknu.
Tečka.
Hotovo.
Ticho.
Vedle mě se nic nezmění. Pořád sedí rovně, pořád kouká do monitoru.
Jen já cítím ten mikromoment, kdy se mu zadrhne dech.
Na obrazovce mi vyskočí jeho odpověď:
„Víš, co to se mnou dělá, když mi tohle napíšeš v kanceláři?“
Usměju se do monitoru. Jako idiotka. Jako kdyby mi někdo poslal fotku koťátka, ne vlastní přiznání, že má problém se soustředit.
Píšu zpátky:
„Vím. A stejně to dělám.
Za lesem, jako vždycky. Odcházím za pět minut.“
Je to trochu výzva, trochu rozkaz, trochu prosba.
A hodně upřímnost.
Zvednu se, jako bych šla na normální schůzku.
„Jdu něco vyřídit,“ oznámím obecně. Pak se podívám na něj: „Jdu na schůzku.“
„Dej si pauzu,“ odpoví.
Ta věta by se dala vytesat do mramoru firemní komunikace.
Nikdo v ní nic neuslyší.
Jen my dva víme, že dneska „pauza“ znamená něco úplně jiného než kafe v kuchyňce.
Vezmu mobil, klíče, sako.
Projdu kolem stolů, pozdravím, kývnu na kolegu, co se usmívá na každou sukni.
Zatáhnu za kliku dveří, zavřu open space za sebou a v tu chvíli se mi uleví tak, že si to musím kompenzovat hlubokým nádechem.
V garážích nastartuju auto.
Odjíždím první. Jak vždycky.
Cestu do lesa znám nazpaměť. Člověk se naučí tyhle cesty rychle.
Křižovatky, odbočka, kus rovinky, most, vesnice, polní cesta.
Pořád kontroluju zpětné zrcátko. Nečekám, že pojede za mnou nalepený – není blbej. Ale někde tam je. Vím to. Cítím to úplně stejně, jako cítím svoje vlastní ruce na volantu.
Když zahnu na tu úzkou cestu mezi stromy, vždycky mi naskočí husí kůže.
Les mě pohltí.
Zvuk silnice mizí, zůstane jen šustění větví, sem tam pták, moje vlastní srdce v uších.
Dojedu na naše místo a zastavím.
Vypnu motor.
Najednou je ticho až nepříjemně hlasité.
Opřu hlavu o opěrku a na chvíli zavřu oči.
Jsem vdaná žena, matka, zaměstnanec.
A zároveň jsem tady, v autě za lesem, kde čekám na chlapa, který mi sedí každý pracovní den po pravé ruce a tváří se, že jsme „jen kolegové“.
Pár minut nic.
Pak v zrcátku zahlédnu jeho auto.
Zastaví vedle mě, s tím malým rozestupem, co si vždycky necháváme.
Další náš němý rituál – ani úplně spolu, ani úplně daleko.
Vypne motor.
Vím, že kouká. Já taky.
Ještě chvilku sedím. Potřebuju vstřebat ten přepínač mezi „normální den“ a „les“.
Pak otevřu oči, chytnu za kliku a vystoupím.
Vzduch venku je vlhký a studený, ale mně je najednou horko.
Jdu k němu. Ne pomalu, ne rychle. Prostě tak, jak to tělo chce.
Zastavím se těsně před ním.
Strčím ruce do kapes bundy, podívám se mu do očí a ušklíbnu se.
„Ty sis dal teda na čas,“ řeknu.
To je moje malá pomsta za to čekání v kanceláři, v garážích, na cestě, v lese… všude.
„Musel jsem dělat, že pracuju,“ odsekne.
Typická odpověď. Kdybych ho neznala tak dobře, ani z ní nepoznám, jak moc mu buší srdce.
Chytnu ho za tričko u krku a přitáhnu k sobě.
V tu chvíli je jedno, že je můj šéf.
Je to prostě chlap, ze kterého mi brní břicho i kolena.
„No tak už nedělej,“ vydechnu. Cítím vlastní dech odrážet se od jeho rtů. „Pojď sem. Potřebuju tě teď hned.“
To je celý náš rozhovor.
Zbytek už není na slova.
Když mě políbí, je to přesně ten typ polibku, co se nehodí do žádné romantické komedie.
Žádné trapné oťukávání, žádné hledání tempa.
Prostě naskočení do rozehraný hry.
Zajedu mu prsty do trička a cítím, jak se pod látkou napnou svaly. Tohle tělo znám.
Třeba jen z dvaceti setkání za lesem za ty roky, ale mně to stačí na to, abych měla pocit, že jsem doma.
Jeho ruce sjíždějí po mých zádech dolů, k místu, které během dne sedí u počítače a tady slouží k úplně jiným věcem.
Chytne mě za zadek přes džíny tak, že mám pocit, že mi ten den poprvé dává někdo smysl.
Opřu se pánví o něj.
Nehraju nic. Tělo si bere, co chce.
Mezi polibky mu pošeptám do koutku:
„Vzadu.“
Otočím se, otevřu zadní dveře auta.
Vleznu dovnitř, kleknu si na sedadlo čelem k němu.
Dveře za námi tiše cvaknou. Jsme úplně mimo svět.
V autě je šero, jen pár pruhů světla přes větve.
Vidím ho před sebou. On vidí mě. Bez firemní role, bez masek.
Klečím čelem k němu, koleny ho svírám kolem boků. Cítím, jak mi džiny táhnou přes stehna a boky – přesně tam, kde vím, že mě bude za chvíli držet.
Tričko se mi napíná přes prsa. Přes den jsou „slušná“.
Tady jsou jeho. I když na ně nesáhne hned, vidím v jeho pohledu, že přesně ví, co je pod látkou.
Chytnu ho znovu za tričko.
„Sundej to,“ řeknu tiše. Není v tom prosba. Je v tom žízeň.
Tričko z něj letí pryč jedním pohybem.
Přejedu mu dlaněmi přes hrudník, břicho, zastavím se jen na okamžik – jako bych si potřebovala potvrdit, že je vážně tady, že to není jen další fantazie z kanceláře.
Jeho ruce mi zajdou pod sako, chytnou mě v pase, přitáhnou mě ještě víc k sobě.
Znám ten tlak.
Znám to tiché zavrčení v jeho krku, které možná nikdy neslyšel nikdo jiný než já.
Dech mám krátký, rychlý, tělo napnuté, ruce netrpělivé.
Vím přesně, co chci, a vím přesně, s kým to chci.
Když z nás začnou padat kousky oblečení rychleji, než stíhám přemýšlet nad tím, co budu zítra psát do dalšího reportu, dojde mi jedna věc:
Všechny ty roky, kdy jsme vedle sebe seděli u jednoho stolu, vedly přesně sem.
Do tohohle auta za lesem.
K jeho rukám na mém zadku, k jeho dechu na mojí kůži, k té nebezpečně známé kombinaci viny a extáze někde hluboko v břiše.
Jak přesně to pokračovalo dál,
to už je kapitola, kterou si nechám pro sebe. 😈
