Štedrý den loni -dle skuteč. (Soutěžní)

Minulý rok začal Štědrý den zvláštně tiše. Ráno se svět probouzel do mléčného šera, které viselo mezi domy jako lehká mlha. Sníh napadal přes noc a město připomínalo místo, kde se zastavil čas. Lidé teprve vstávali, připravovali se na tradice a domácí shon, ale jeden člověk měl v hlavě jen jedinou myšlenku:

dnes má být celý den s Madam Nefertiti.

Nebyla to běžná návštěva. Její vzkaz byl krátký:
„Přijď brzy. Dnešek si vezmu celý.“
Pod ním reliéf stylizovaného oka, který sloužil jako její pečeť.

Bezejmenný otrok, jak jej Nefertiti oslovovala, cítil směs nervozity a zároveň zvláštního vzrušení. Madam měla v sobě autoritu, která se nedala popsat. Stačil jeden pohled a člověk měl pocit, že před ní stojí v naprosté nahotě, fyzické i duševní.

●Ráno – její volání dne
Do vily dorazil kolem deváté. Zatímco lidé venku sháněli poslední suroviny na večeři, vila na konci ulice působila jako z jiného času. Vysoká okna, těžké dveře vyzdobené vše do červena a k tomu ticho, které bylo téměř posvátné.

Zaklepal.

Dveře se otevřely okamžitě — jako by stála těsně za nimi. Ale nikdo nebyl vidět. Jen vůně svící a myrhy, která jej obklopila a vtáhla dovnitř. Dveře se tiše zavřely, aniž by se jich dotkl.

„Dobré ráno,“ zazněl její hlas z vrchního patra.

Madam Nefertiti stála na schodišti v dlouhé sametové domácí róbě. Vlasy měla rozpuštěné, což bylo nezvyklé — obvykle je nosila dokonale upravené. Její volné vlasy působily záměrně, jako signál intimity, kterou si dovolila jen zřídka.

Pomalu scházela po schodech s elegancí, která byla vlastní jen jí.

„Přišel jsi přesně,“ konstatovala. „To oceňuji.“

Stála nyní pár kroků před ním a upírala na něj pohled, který nebyl ani studený, ani hřejivý — byl prostě její. Pohled, kterým si člověka přeměřila, rozebrala a znovu složila.

„Dnes je Štědrý den,“ řekla.
Její otrok sklonil hlavu.

„A celý patří mně.“

Slova byla klidná, ale naplněná takovou samozřejmostí, že se jimi vzduch v místnosti zahustil.

●Dopoledne – přípravy bez příprav
Madam ho zavedla po schodech do místnosti, kterou ještě nikdy neviděl. Byl to obyčejný starý sklep kde bylo ale překvapivě teplo, přes malé okno procházeli jen opravdu málo přírodního světla o ostatní se postaraly velké rudě červení svícny které byla snad všude ani se pořádně nerozhlédl ho totiž zaujal starý dřevěný stůl s ubrusem na kterém ležely stuhy, zvonečky, krabičky se zlatými víčky, staré knihy a pergameny.

„Pomůžeš mi,“ oznámila. Nebyla to prosba, byl to fakt.

Ukázala na stůl
„Druhý svazek zleva. Ten s tmavým hřbetem. Pomalu.“

Sledovala každý jeho pohyb. Přesně tak, jak sledovala vše, co se v jejím prostoru odehrávalo. Vzala si od něj knihu a otevřela ji na prostřední stránce.

Byla tam iluminace zobrazující ženu ve zlatém plášti, která vedla muže temným lesem.

„Vidíš ten motiv?“ zeptala se tiše. „Vedení. Směr. Přijetí.“

Pak knihu zavřela.

„Dnes budeš následovat stejně.“

Nebyl to příkaz k poslušnosti — byl to příkaz k soustředění, k přítomnosti.

●Poledne – obřad bez tradice
Pozvala ho do jídelny, která byla ozdobená elegantně, ale střídmě. Černé ubrousky, příbory, svíčky a větvičky. Žádná přehnaná výzdoba, jen dokonalá harmonie.

Přinesla mu malé jídlo — ne tradiční štědrovečerní pokrmy, ale drobné, téměř rituální ovoce podlité medem a kořením. Vypadalo to jako něco, co by se podávalo spíš při starodávných obřadech než na Vánoce.

„Nauč se přijímat pomalu,“ řekla mu a podala talíř.

Neposadila se. Jen ho sledovala, opřená o židli, jedna noha přes druhou, ruce položené na opěradlech. Její pohled byl hluboký, pozorný, vlastnický. Hodnotila, jak jíš, jak dýcháš, jak reaguješ.

Když dojedl, přišla k němu zezadu a položila mu dlaň na rameno.

„Dobře,“ zašeptala. „Dnešní jsi vzorný.“

Pak otevřela okno, pustila dovnitř ostrý zimní vzduch a nechala ho cítit kontrast mezi chladem světa a teplem její přítomnosti.

●Odpoledne – rituál světla
Zavedla ho ke svému vánočnímu stromu — vysokému, honosnému, ozdobenému ve třech barvách: zlaté, černé a rubínové. Byl to strom, který by nepatřil do žádné jiné domácnosti než do její.

„Dnes je o světle,“ vyslovila. „O tom pravém.“

Podala mu těžkou svíci s reliéfy včel a lotosů.

„Zapálíš ji. Pomalu. A budeš ji držet, dokud ti neřeknu.“

Když poslechl, přistoupila k němu tak blízko, že ucítil její dech na svém krku. Upravila mu zápěstí i úhel jeho prstů — jako by formovala samotný akt držení světla.

„Tohle je tvoje role,“ šeptala. „Nést světlo, které ti dám. I kdyby venku byla tma.“

A pak dodala větu, která nesla váhu starého rituálu:

„Lidé nosí světla, aniž by věděli proč. Ty budeš vědět.“

Večer – skutečný příchod Štědrého dne
Jak venku padala tma, vila se změnila. Svíčky zářily silněji, světla se odrážela v oknech a Madam Nefertiti vypadala, jako by šla vstříc vlastnímu obřadu.

Převlékla se do temně zlatých šatů, které kopírovaly její siluetu s precizností, jež z ní činila živou sochu. Zlaté a rubínové odlesky na látce připomínaly plameny.

Přistoupila k němu a položila na stůl černý široký obojek.

„Pamatuješ si ho?“ zeptala se.

Sklonil hlavu.

„Dnes ho dostaneš znovu. Aby sis pamatoval, že minulý rok nebyl náhodou.“

Uchopila obojek a pomalu, pečlivě, téměř rituálně mu ho nasadila na jeho krk. Nebylo to pevné a doufal že také ne naposled.

„Tohle je můj štědrovečerní dar.“

Pak se odmlčela.

A dodala:

„Zbytek noci je náš. Pro světlo. Pro vedení. Pro to, co patří jen sem.“

V dálce se rozezněly kostelní zvony.
A v této vile, v této jediné, uzavřené chvíli, začal jejich skutečný Štědrý večer.


●Noc před půlnoční
Po štědrovečerní večeři, tiché a přesně tak uhlazené, jak si Nefertiti přála, se dům ponořil do zvláštního klidu. Všude panovalo měkké světlo svíček a jejich odrazy se leskly na tmavém nábytku i na jejích zlatavých špercích. Její krok byl opět ten známý — pomalý, sebejistý, nezpochybnitelný.

Otroka nechala jít několik kroků za sebou, aniž by jediným slovem naznačila, co má očekávat. Tak to u ní bylo vždy — tajemství bylo součástí její moci.

Když vešla do své komnaty, zastavila se uprostřed místnosti, jako by i ticho čekalo na její pokyn.
Bez jediného pohledu rukou naznačila, že otrok má zavřít dveře. Udělal to tiše, opatrně, jako by se bál vyrušit atmosféru, která kolem ní téměř hmatatelně vibrovala.

Komnata byla zahalená vůní teplého vosku, který nechala rozžehnout už během večera. Jeho jemné světlo kreslilo stíny po stěnách, dlouhé a téměř taneční. Všechno v místnosti dýchalo způsobem, který o ní vypovídal víc než slova — řád, elegance, kontrola.

Nefertiti se otočila. Její pohled byl hluboký, zkoumavý, ale klidný. Vybídla jej, aby přistoupil blíž. Nepotřebovala mluvit; on jí rozuměl i bez zvuků.

Nechala ho pokleknout přesně tam, jeho postoj byl dokonalý, soustředěný, téměř až slavnostní — jako by sám vnímal, že tento okamžik je určen jen pro ni.

Nefertiti si sedla na nízkou lavici před ním. Pravou rukou se opřela o opěradlo, ladně a s absolutní kontrolou. Levou rukou mu přejela po rameni, lehce, ale s jasnou autoritou, která ho donutila prohloubit nádech.

„Celý den ses učil trpělivosti,“ pronesla tichým, ale pevným hlasem. „Teď uvidím, zda sis ji opravdu osvojil.“

Byla to věta, která nepotřebovala žádné vysvětlení. On věděl.

Nefertiti sáhla té nejvíce roztavené svíčce, opřela se jehlou své kozačky o jeho hrudník a donutila mu si lehnout na záda a jeho tělo se pomalu

začalo měnit v pouhou její hračku která byla v její moci a ona si užívala skuhrání nad každou dopadnutou kapkou přes hrudník a bradavky , břicho až na jeho postavený penis za který by se nemusel stydět žadný muž.

Celý svět se v tu chvíli zúžil na rytmus její moci a jehe odevzdání.

Pak mu přikázala, aby zvedl hlavu a díval se jen na ni. Ten rozkaz měl svou vlastní váhu — protože v jejím pohledu byla vždy pravda okamžiku. Když se jejich oči setkaly, bylo v tom všechno: jeho oddanost, její dominance, rovnováha, která se neustále znovu upevňovala.

Nechala ho tak několik minut. Pouze trpět nad žhavým roztaveným červeným voskem.

Ona si jej vychutnávala a on jen přijímal další a další kapky.

Obešla jej pomalu, jako by jej znovu hodnotila. Poté se zastavila za ním tak aby na ni zrovna neviděl a jen netrpělivě čekal co bude dál.

Na pár minut odešla a následně se vrátila a v ruce držela něco co ještě nikdy neviděl.

Přišla až k jeho penisu, šibalsky se usmála a řekla ,,tohle je můj dárek pro tebe i když možná spíše se to stane mojí novou hračkou“ a nasledně mu černou klícku nasadila na penis a zamkla malým zámečkem. Až v ten moment si všiml že celý večer měla na krku řetízek na kterém se u jejího poprsí houpal malý nenápadný kliček.

„Zůstaneš tady,“ řekla tiše, těsně u jeho ucha.

Když od něj odstoupila, zůstal ležet a ani se nehnul hlavu měl plnou myšlenek jak dlouho mu jeho penis v klícce zůstane protože po pár minutách ho velice tlačila z toho jak byl vzrušený. Slečna Nefertiti si vzala dlouhý tmavý kabát z věšáku a elegantním pohybem jej přehodila přes ramena. Zkontrolovala svůj odraz v zrcadle, vzala si čepici a nakonec si nasadila rukavice.

Než odešla, na moment se k němu vrátila.

„Vrátím se po půlnoční mši,“ pronesla klidně. „A očekávám, že najdu přesně to, co jsem tu nechala.“

Pak se otočila, otevřela dveře a nechala studený noční vzduch na chvilku proniknout dovnitř. Její kroky na chodbě byly jisté, tiché a zmizely do dálky.


Dveře se zavřely. A on zůstal tam, kde ho nechala — připraven čekat tak dlouho, jak bude potřeba........