Silvestr jsme s Davidem plánovali už někdy v půlce prosince.
„My se za váma stavíme,“ psal.
Což v překladu znamenalo: oni přijdou k nám, přinesou něco dobrého, jeho žena upeče tradiční něco, moje žena otevře tradiční něco jiného, a večer se bude tvářit jako normální civilizovaná společenská událost.
Normální.
Jistě.
Byla to jedna z těch situací, kdy všichni hrají stejnou hru, ale každý trošku jinou disciplínu.
My s Davidem jsme se přes Vánoce moc „netrénovali“.
Tím myslím všechno, pohyb, fyzičku, pozornost k tělu. Cukroví, víno, gauč.
A oba jsme to věděli. A oba jsme to cítili. V tom postoji, v chůzi, v tom, jak se člověk zvedá ze židle o půl vteřiny pomalejc než dřív.
A přesto, nebo právě proto, jsme se podvědomě těšili.
Ne že by existovala jakákoli šance na kontakt.
Čtyři dospělí lidé, dvě manželky, jeden byt.
Čtyřpokoják v paneláku, dvě terasy, hodně světla, hodně prostoru a nulový alibi.
Ale někdy to není o tom, co se stane.
Je to o tom, co visí ve vzduchu.
Přišli kolem třetí.
Zima, termosky, tašky s jídlem a pitím. David ve svetru, který mu byl v ramenou trochu těsnější, než by bylo nutný. Takový ten detail, kterého si všimneš jen tehdy, když víš, kam se dívat.
Objali se s manželkami.
S náma chlapské plácnutí. Krátké, pevné, o desetinu vteřiny delší, než je nutné.
Rugby reflex.
Odpoledne začalo nevinně.
U nás byla ještě na návštěvě švagrová.
Prosecco a švagrová, to je nerozlučná dvojice... Přípitky. Smích.
A pak vytáhla láhev, která „je výborná, je přímo z Itálie ale musí se pít rychle, jinak zvětrá“.
Nevím, kdy přesně se to zlomilo.
Jestli u třetí skleničky, nebo u momentu, kdy se začalo mluvit o tom, kdo jaký měl rok.
Ale kolem sedmé už bylo jasné, že holky mají jiný plán než my.
Smály se hlasitě, příliš otevřeně, příliš synchronně.
Ten druh smíchu, u kterého víš, že večer nebude dlouhý.
Švagrová se odebrala domů přes křižovatku, vyzvedla ji tchýně, která rychle venčila psa, který se bál všech možných pyrotechnickýh úchyláren, na které si potrpí lidi v sídlištích. Teď bydlím ve vilové čtvrti a nic takového tu nikdo nedělá. Vzpomínám si, že mi to bylo nepříjemný a to nejsem pes.
Když kolem půl deváté odešly „na chvíli si lehnout“, bylo to vlastně nečekaně elegantní.
Bez dramatu. Bez konce světa.
Jen dveře ložnice, tlumený smích za nimi a pak ticho.
Zůstali jsme v obýváku sami.
Televize běžela, ale nikdo ji neposlouchal. Nějaký přenos, nějaký silvestrovský program, barvy, hluk.
Seděli jsme každý na svém konci pohovky.
Zpočátku.
David si sundal svetr.
Jen tak. Ne okázale. Ale s tím pohybem ramen, který prozradí, že tělo je zvyklé na zátěž.
„Ty vole,“ řekl po chvíli. „Já už jsem asi tejden nehonil.“
Usmál jsem se.
„Já taky ne.“
Chvíli ticho.
Takové to, co se nevysvětluje.
Pak se posunul blíž. O kus.
Jenom tolik, aby se změnila geometrie místnosti.
Svlíknul si zmuchlanou košili a pod ní měl nátělník.
Nejvíc sexy oblečení.
Jeho ramena a hrudník byly lepší, než jsem si vůbec dokázal představit. Vše bylo dokonale hladké a od pohledu tvrdé.
Přes tílko byl rozeznat tvar prsních svalů a bradavky.
Televize hrála.
Byt byl tichý.
Za zdí oddychovaly opilé manželky.
A já jsem si uvědomil, že některý zápasy se nehrají na hřišti.
Že domácí prostředí má svoje vlastní pravidla.
A že takové malé domácí rugby se někdy hraje úplně bez míče.
David se rozvalí na sedačce a rukama si zajede za hlavu a lokty vystrčí do prostoru, jako by si nárokoval víc místa, než skutečně potřebuje.
A v tu chvíli to ucítím.
Tu chlapskou vůni, která vzniká jen kombinací kůže, látky, dne stráveného v pohybu a těla, které je doma samo v sobě. Trochu tepla, trochu potu, něco neurčitého, co se nedá popsat jinak než tím otravným, ale přesným slovem, jeho.
A já jsem v háji.
Protože jsem si na to v životě nikdy nezvyknul.
Na to, že mi někteří chlapi voní tak, že se mi stáhne břicho.
Že se mi změní dech.
Že se mi tělo ozve dřív než rozum, mnohem dřív než morálka.
Ne všichni.
Ani náhodou.
Jen někteří.
A David… ten úplně nejvíc.
Možná je to feromonech.
Možná o chemii, o tělesné kompatibilitě, o tom, že jsme prostě naladění na stejnou vlnu, i když hrajeme každý jiný nástroj.
A možná je to jen krutý vtip přírody.
Protože s tímhle se nedá nijak rozumně pracovat.
Nemůžeš si to „nepřát“.
Nemůžeš si říct, že to přejde.
A už vůbec si nemůžeš říct, že bys s tím něco udělal.
Máme manželky.
Oba.
Máme životy, které dávají smysl.
Rutinu, závazky, realitu, která není špatná – jen je pevně ukotvená někde jinde.
A přesto…
někdy stačí, aby si chlap vedle tebe natáhl ruce za hlavu a místnost se najednou zúžila na pár metrů čtverečních, kde se nedá dýchat normálně.
Je to zvláštní druh samoty.
Ta, kdy nejsi sám, ale zároveň si nemůžeš dovolit být blíž.
Sedíš vedle něj.
Cítíš ho.
A víš, že přesně tady končí všechny možnosti.
A tak jen sedíš.
Dýcháš.
A říkáš si, že některé věci nejsou určené k tomu, aby se řešily.
Naštěstí je program v televizi tak debilní, že se na to už nedá ani ironicky koukat.
Nějaká sestava silvestrovských skečů, smích z pásky, který se snaží nahradit skutečnou radost, a moderátor, co vypadá, že by radši byl kdekoliv jinde.
„Ty vole, tohle je strašný,“ řeknu a sáhnu po ovladači dřív, než si to stihnu rozmyslet.
David se jen uchechtne.
Ten jeho klidný, líný zvuk, co znamená udělej něco, mně je to jedno.
„Pusť něco normálního, pičo,“ odpoví a ani nesundá ruce zpoza hlavy.
A v tom je ten problém.
Protože cokoliv pustím, bude už jen kulisa.
Televize přestane být středem pozornosti a stane se tím, čím byla odjakživa, alibi.
„Dám jen nějaký video, ať tu není ticho,“ řeknu, skoro omluvně, jako bych potřeboval obhájit to, že nechci, aby mezi námi zůstalo jen dýchání.
David kývne.
„Jo. Pusť cokoliv.“
Dám tam záznam zápasu, to bude stylový.
Sedí pořád stejně.
Rozvalený.
Pohodlný.
A já si uvědomuju, že změna programu vlastně nic neřeší.
Protože teď už to není o tom, co běží na obrazovce.
Ale o tom, že jsme tu dva chlapi na gauči, v bytě plném spících lidí, v čase, který se na chvíli uvolnil z běžných pravidel.
A že některý zápasy se nehrají na hřišti,
ale přímo v těle.
Zatímco obrazovka se rozsvítí jinými barvami
a zvuk zápasu zaplní pokoj,
já vím, že jsme právě začali úplně jiný program.
„Ty pičo, já mám nápad.“
Řekne to potichu.
Ne jako někdo, kdo chce upoutat pozornost.
Spíš jako někdo, komu to ujede dřív, než to stihne zastavit.
Podívám se na něj.
Ne hned.
Nejdřív jen koutkem oka, jako bych sledoval obrazovku. Rugby mezitím běží dál mlýn, hlava na hlavě, těla v kontaktu, těžký dech, bláto, pot. Symbolika jak prase.
„Jaký?“ zeptám se klidně, až překvapivě klidně na to, co se mi honí hlavou.
David sundá ruce zpoza hlavy a předkloní se. Opře lokty o kolena.
Najednou je blíž. A jinak.
„Pojď se mnou na chvíli do koupelny,“ řekne.
„Musím ti něco říct.“
Nevím, jestli to „musím“ patří k tomu říct, nebo k tomu koupelny.
A radši to neřeším.
Zrovna v tu chvíli slyším vrznutí dveří ložnice.
Kroky na parketách, lehce nejisté, typické pro stav, kdy už alkohol přestal rozmazávat svět, ale ještě nepřišel úplně spát.
„Vy jste se asi zbláznili,“ ozve se manželčin hlas z chodby.
„To se budete koukat na fotbal o Silvestra?“
David zůstane sedět, ani se neotočí.
„To není fotbal, drahá. To je rugby.“
„No to je úplně jedno,“ odpoví bez zájmu. Jste magoři a my chceme spát.
A dvojité dveře mezi částí bytu s ložnicemi a tímhle obývákem se zase zavřou.
Zvuk se utlumí.
Jako by někdo stáhnul hlasitost světa.
Chvilku je ticho.
David se pak znovu podrbe na hlavě.
To je dobrý pičo, ty do ráno nevylezou už.
Ten pohyb už znám. Dělá ho vždycky, když přemýšlí, nebo když něco zvažuje.
.Zableskne se biceps, pevný, žilnatý, lehce napumpovaný jen tím, jak celou dobu ležel s rukama nahoře.
A podpaží.
Husté. Přirozené. Mužské.
Přesně takové, jaké nemá nikdo jiný.
David si tělo holí. Hrudník, slabiny, nohy, všechno má pod kontrolou.
Ale podpaží nechává být.
Jako by věděl.
Nebo jako by to tak prostě měl rád.
A mně to stačí.
Cítím jeho vůni. Ne výraznou. Ne parfém.
Spíš tělesné teplo, kůže, lehký pot a něco, co nejde pojmenovat, ale poznáš to okamžitě, když to ucítíš.
A v tu chvíli vím, že do té koupelny nepůjdeme proto, že by tam bylo něco potřeba spravit.
Ani proto, že by nás někdo slyšel.
Podívám se mu konečně do očí.
„Tak pojď,“ řeknu jen.
„Než si to rozmyslíš.“
A zvednu se z gauče s pocitem, že jsme právě vstali nejen z pohovky,
ale z úplně jiné, mnohem nebezpečnější pozice.
Takové malé domácí rugby se totiž nikdy nehraje podle pravidel.
„Vlezeš tam, klekneš si přede mě a já ti nachčiju do huby!“ To bylo to první, co mi David řekl v koupelně.
Neřekl jsem ani slovo a poslušně jsem se svlíknul a klekl na místo, kam ukázal, zatímco David si stáhl tepláky, ze kterých vypadl polotvrdý nádherný pták a skutečně obrovské koule, které se ani neměly jak vejít mezi jeho stehna.
Nikde ani chloupek. Ani jeden jediný.
Vzpomněl jsem si na jeho proud, ketrej znám ze sprchování a neskutečně vzrušenej jsem jen otevřel pusu a přiblížil se tak dvacet cenťáků pod jeho žalud z půlky zakrytý žilnatou předkožkou.
Neuběhlo ani pět sekund a z Davidova péra začal téct obrovský proud chcanek, přímo mně do krku.
Rychlost proudu posilněna částečnou erekcí byla tak silná, že se část odrážela od jazyku zase ven a já téměř nestíhal polykat.
Nechtěl jsem ale přijít ani o jedinou kapku.
Chcaní v žádném případě neustávalo a má žízeň stále nebyla uspokojená a chtěl jsem polykat dál a dál.
V tu chvíli si David založil obě ruce za hlavu.
Kombinace pohledu na jeho bicáky za hlavou, chlupaté podpaží a chcaní do mé pusy a tření mého mokrého péra o stehna v kleče ve sprše ve mně vyvolala tu nejsilnější nečekanou ejakulaci, kterou jsem kdy zažil. Skoro jsem si na něj nesáh.
Stále silný proud chcanek mi začal třísnit naprosto celý obličej.
„Otevři pořádně tu držku pičo, ještě jsem neskončil,“ řekl David, zatímco si hladil zpocené břišáky.
Spolykal jsem poslední část jeho dávky a uvědomil jsem si, že mám péro stále naprosto tvrdé.
Pak se otočil a já jsem viděl jeho zadek. Byl nádherný, velký, kulatý a naprosto hladký. Jak jinak, že?
Bylo mi to tak nějak jasnyý.
Chytil jsem mu půlky oběma rukama, David se ohnul a přede mnou se objevila jeho díra.
Ihned jsem mezi jeho půlky zabořil hlavu.
Horkem byla díra uvolněná a já dostal dobrou polovinu jazyka ihned dovnitř.
David silně vydechnul a rozkročil nohy více od sebe, až mi o bradu pleskly jeho obří koule. Můj jazyk se dostával stále hlouběji a hlouběji. Začal jsem dvěma , třema, prsty jeho díru roztahovat, zatímco jsem jazykem pečlivě olizoval vnitřek toho nejvíce vzrušujícího místa na světě.
Moje péro už zase praskalo a já stále nedokázal pochopit, co se vůbec děje.
„Ty pičo strč ho do mě, pičo“ řekl David, a opřel se o stěnu sprchy, abych ho mohl mrdat zezadu. A moje péro s mojí mrdkou místo slin a gelu jsem přiblížil k Davidovu zadku.
„Chci tě cejtit v sobě pičo,“ řekl David odhodlaně.
Poslechl jsem, ještě flusnul na žalud, chytil jsem ho oběma rukama za bok a co největší silou jsem vrazil péro dovnitř, až mé koule narazily do těch jeho.
David se zapřel o stěnu a já jsem si uvědomil jeho rozkaz, že chce mé péro cítit, a začal jsem Davida velmi razantně mrdat celou svou délkou a šířkou. Docela jsem to vydržel dlouho.
David vzdychal obličejem do obkladaček a jeho funění se rozléhalo koupelnou.
„Počkej, pičo, změna polohy“ řekl David. Vyndal jsem péro z Davida, ten se jen otočil a lehnul si na záda ve spše, já byl mezi jeho svalnatými stehny a řekl: „Chytni mě za nohy a mrdej mě tak, jako by byl konec světa pičo. A furt čum sem a ukázal na jeho oči, který byly podbný těm, jaký mají vlci, nebo zvrhlíci, případně ragbisti z Ostravy. Až na tebe flusnu pičo, zrychlíš a já se vystříkám!“
Nápad mi přišel geniální. David si ovšem dal opět pravou ruku za hlavu a opřel se o stěnu loktem a levou rukou si pevně chytil péro i s koulemi.
Jeho zpocené hustě zarostlé podpaží jsem se snažil nevnímat, jelikož bych cákal dříve, než je potřeba, stačilo by se tam zabořit.
Chytl jsem ho za stehna a bušil do něj na úplný doraz, až mi začaly téct kapky potu po čele.
Pohled na Davidovy oči a na masivní prsní svaly a tvrdý bradavky mi dodávaly sílu nepřestávat.
Po chvíli mi David flusl přímo do tlamy, to už jsme měli nacvičený, konec konců půl roku trénuju rugby tak to někde musí bejt znát.
Zrychlil jsem. David si stále bez honění jen držel péro pevně pod koulemi, zrudlo mu čelo, zavřel oči a v obličeji dostal takovej škleb, kterej mě strašně vzrušil no a při mém krutém mrdání začal tryskat semeno neuvěřitelnými dávkami kolem sebe.
Ta největší skončila mezi jeho prstama a on tu ruku natáhne podává mi jí a poslušně olizuju a tím pádem začínám pumpovat svoje semeno přímo do Davidovy díry, zatímco on se mi díval hluboce do očí a dychtivě olizoval semeno ze svých prstů.
Po chvilce jsem se dokázal jen svalit na jeho břicho. Po žádném zápase jsem se necítil tak vyčerpaný.
David měl stále ruku za hlavou a dávku svého semene ve svém podpaží.
Leželi jsme téměř mrtví několik minut. Za tuto dobu jsem stihl semeno z podpaží velmi pečlivě odstranit jazykem a začali jsme se líbat.
„Tak takhle si představuju Silvestra,“ řekl David, když jsme na terase přivítali půlnoc.
Manželky spaly za dvěma zavřenými dveřmi, venku to práskalo a hvízdalo, v televizi běžela nějaká estráda pro ty, co se bojej ticha a maj rádi hymnu a dojemný žvásty.
My dva jsme stáli na malé terase, každý s poloprázdnou skleničkou v ruce.
V jednu chvíli se na mě podíval tím svým typickým pohledem napůl vlk, napůl chlap, co se právě vrátil z tréninku a řekl jen:
„Tak pičo, hlavně ať jsme zdraví, jo? Všechno ostatní nějak uběháme.“
Tenkrát mi to nepřišlo nijak zvlášť moudrý.
Spíš jako další z těch vět, co se říkají o Silvestru, aby řeč nestála.
Přišlo mi, že život je fajn.
Že je vlastně skvělej.
Mám domov, práci, manželku i kámoše, se kterým sdílím život, a kámoše, se kterým sdílím věci, který by se do škatulek „normální“ teda moc nevešly, ale do škatulky „pravdivý“ přesně zapadly.
Netušil jsem, že za pár měsíců už David nebude.
Jedna z těch zpráv, z D1, posloucháš rádio a mezi reklamou na matrace a slevou na něxco, co nepotřebuješ zazní zpráva o další nehodě. „Srážka několika vozidel, jeden mrtvý, dva zranění, provoz omezen.“
Ztichneš na pár vteřin, řekneš si v duchu „někdo měl smůlu“ a jedeš dál.
Až do chvíle, než ti večer zavolá jeho manželka a použije větu, ze které vyletí vzduch z plic „Hele já nevim kde začít, prostě, ta nehoda, co ukazovali ve zprávách, to byl David.“
Najednou si přesně vybavíš každej detail, který jsi tehdy přejel, když tu zprávu hlásili. Čas nehody. Místo. Směr.
Najednou ti dojde, že to nebyl „někdo“.
Že to byl ten chlap, se kterým jsi stál na terase a poslouchal rány ohňostrojů přes panelové zábradlí.
Ten, kterej voněl a kterej se smál, že všechno ostatní „uběháme“.
Od té doby, kdykoli slyším v rádiu zprávu o nehodě na dálnici, už neříkám „měl smůlu“.
Občas si pustím záznam rugby, vím, že se na ty zápasy nedívám jen kvůli sportu.
Ale kvůli jednomu konkrétnímu odpoledni, jednomu konkrétnímu Silvestru a jednomu konkrétnímu chlapovi, který už nikomu na světě neřekne:
„Ty pičo, já mám nápad.“
