Jsme s Milanem kamarádi už od základky. Společně jsme prošli pubertou, prvními cigaretami, prvními pivy a těmi trapnými pokusy o balení holek na diskotékách, kdy jsme se pak smáli, jak jsme to totálně pokazili. Vždycky jsme si rozuměli na první dobrou. On je ten klidný, trochu introvertní typ – tmavé oči, husté vlasy, které mu padají do čela, a úsměv, co se objeví jen tehdy, když se opravdu baví. Já jsem naopak spíš ten trochu hlasitější, co musí všechno okomentovat a snaží se být středem pozornosti. Ale nějak nám to spolu sedí už léta.
V poslední době mi to ale s holkama vůbec nejde. Ne že bych jich potkával málo – chodím na rande, píšu si s nimi do noci, snažím se být ten „správný kluk“. Jenže pořád je to stejné. Vodím je do kina, kupuju květiny, poslouchám hodiny o jejich problémech s kamarádkama. A na konci večera? Maximálně dovolí, abych je pohladil po prsou přes tričko. Ty odvážnější mi občas dopřejí rychlou ruční práci, ale i to je spíš z povinnosti, než že by z toho měly radost. Sice jsem se párkrát dostal i dál, ale vždy to bylo takové... divné, pasivní, bez vášně.
Chápejte mě správně – nevadí mi se holkám věnovat, vadí mi, že to nikam nevede. Jako bych neměl tu správnou jiskru. Nebo jako bych hrál roli, která mi nesedí. Už mě to fakt sere. Cítím se občas jako idiot, co investuje čas, peníze i nervy do něčeho, co skončí frustrací. Pak se vracím domů sám, nadržený a naštvaný, a říkám si, jestli to vůbec stojí za to.
Před měsícem jsme s Milanem seděli u něj v pokoji. Bylo pozdě, pili jsme pivo a povídali si o všem možném. Nějak jsme se dostali na holky – nebo spíš na to, že já pořádnou nemám už dlouho. Smál se mi, že jsem pořád ten samý romantik, co nosí růže a píše dlouhé zprávy. A pak to řekl. Jen tak mezi řečí, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě:
„Víš, já jsem na to už dávno kašlal. Holky mě vlastně nikdy moc nebraly. Zjistil jsem, že mě víc zajímají kluci. A když srovnám třeba šukání… s klukem si to vždycky parádně užiju. Uvažuj o tom…“
Nechal to tak nějak vyznít do ztracena, jako by to byla nabídka. Nebo pozvánka? Podíval se na mě tím svým klidným pohledem a lehce se usmál.
Chvíli jsem na něj jen koukal. Čekal jsem, že se zasměje a řekne, že si dělá srandu. Ale on ne. Jen čekal na moji reakci.
A já? Zamumlal jsem něco jako „aha, vážně?“, a rychle jsem změnil téma. Ale od té doby mi to vrtá hlavou pořád.
Protože… abych byl úplně upřímný sám k sobě – někdy si říkám, jestli nejsem na tom podobně. Holky se mi líbí, to jo. Líbí se mi jejich tvary, vůně, hlas. Ale ten jejich svět plný očekávání, her a podmínek mě už unavuje. A když jsem sám v posteli a myslím na sex, občas se mi vybaví něco jiného. Něco, co jsem si dřív nepřipouštěl. Nebo spíš někdo. Nějaký kluk. Pocit, že nemusím nic předstírat, že to prostě jde samo.
Nikdy to nebyl nikdo konkrétní. Jen takové obrazy. Až doteď.
Tady u nás v malém městě to ale není tak úplně jednoduché. Zkusit to s nějakým klukem z nějaké seznamky? Riskuju, že se to provalí. Nebo že se to roznese k rodičům, ke kamarádům... Pak bych už měl s holkama úplný konec – a možná i s normálním životem tady. A i kdyby se to ukázalo jako ta správná cesta, nejsem ani připravený na vztah s klukem. Na ty pohledy, na ty řeči za zády.
A pak je tu Milan.
Ten, co mě zná nejlíp ze všech. Ten, co mi nikdy nelhal. Ten, co mi před měsícem řekl, že ho přitahují kluci – a přitom se na mě díval tak… jinak. Jako by v tom pohledu bylo něco víc. Nebo jsem si to jen namlouval?
Začínám přemýšlet, jestli bych to neměl zkusit. Jen tak. Opatrně. Říct mu něco. Zeptat se. Nebo mu prostě dát najevo, že mě to taky zajímá.
Co kdybychom to zkusili my dva?
Jen my dva. Bez rizika. Bez ostudy. Bez toho, aby to věděl někdo jiný.
Doufám, že bych to nějak mezi námi nepokazil. Že by naše kamarádství přežilo, i kdyby to nevyšlo.
Ale co kdyby vyšlo…?
Od toho večera u Milana v pokoji mi to nedalo spát. Doslova.
Každou noc, když jsem ležel v posteli a díval se do tmy, se mi hlavou honily ty samé myšlenky. Přehrával jsem si ten jeho pohled, ten jeho úsměv, tu větu: „S klukem si to vždycky parádně užiju. Uvažuj o tom…“ A pak jsem si představoval, co by se stalo, kdybych mu to řekl. V hlavě jsem s ním vedl dlouhé rozhovory – jednou mě odmítl a já se propadl studem, podruhé se usmál a řekl „už dlouho na tebe taky myslím“. Někdy to skončilo jen u polibku, jindy jsem si představoval mnohem víc – jeho ruce na mém těle, jeho dech u mého krku, jeho tělo přitisknuté ke mně... Často jsem usínal s tvrdou erekcí a s pevným rozhodnutím: zítra mu to řeknu. Zítra si promluvíme.
A pak přišlo ráno. Slunce svítilo do pokoje, já se podíval na mobil a hned jsem to věděl – zase to odložím. Zase to nechám být. Místo toho jsem otevřel seznamku, prohlížel profily kluků z okolí, četl si jejich popisky, koukal na fotky. Někteří byli docela hezcí, někteří psali přímo na tělo. Ale stejně jsem věděl, že na žádný inzerát neodpovím. Že bych to nezvládl. Že bych se zasekl už u první zprávy. Byl to jen způsob, jak si na chvíli ulevit od tlaku v hlavě – prohlížet, fantazírovat, ale nic nedělat.
A tak to šlo dál. Až přišla polovina července. Naše rodiny se dohodly na společném grilování. Máme domy vedle sebe, mezi nimi je velký společný pozemek, o který se staráme už léta. Loni jsme tam společnými silami nechali udělat bazén a kryté posezení – od té doby jsou tyhle setkání mnohem lepší. A hlavně – od té doby, co nám je osmnáct a můžeme legálně pít, se z kdysi trochu nudných rodinných večerů staly docela zábavné párty.
Ten večer se nás sešlo víc než obvykle. Přidalo se pár známých od rodičů, nějaké sestřenice, pár kamarádů. Hudba hrála, oheň v grilu praskal, pivo teklo proudem. S Milanem jsme fungovali jako zásobovači – pořád jsme chodili doplňovat pití, nosit maso, zeleninu, talíře. Z jedné domácnosti do druhé, z kuchyně na zahradu a zpátky.
Ale mně to vůbec nevadilo. Právě naopak.
Protože pokaždé, když jsme se minuli v chodbě nebo v kuchyni, když jsme si podávali talíře nebo láhve, jsem cítil, jak se na mě dívá. Nebo si to aspoň namlouval. Když jsme stáli u grilu a otáčeli maso, jeho rameno se lehce otřelo o moje. Když jsme nesli těžkou bednu s pivem, naše ruce se dotkly. Smál se mým vtipům víc než obvykle. A já jsem cítil, jak mi srdce buší rychleji, jak se mi potí dlaně.
Když už bylo později a většina lidí seděla u stolu nebo u bazénu, my dva jsme zase běželi do domu pro další rundu. Tentokrát jsme se ocitli sami v kuchyni u rodičů Milana. Venku se smáli, hudba hrála, ale tady uvnitř bylo chvíli ticho.
Stál jsem u linky, naléval pivo, ale ruce se mi třásly tak, že jsem málem rozlil celou láhev. Milan za mnou zavřel lednici a zůstal stát blízko – příliš blízko. Venku hudba, smích, ale tady v kuchyni najednou dusno a ticho, které mi hučelo v uších.
„Ty jsi dneska takovej zvláštní“ konstatoval tiše. „Pořád ses díval mým směrem a pak rychle pryč. Něco ti vrtá hlavou?“
Nemohl jsem se otočit. Srdce mi bušilo až v krku, tváře mi hořely – věděl jsem, že jsem rudý jako rajče.
„Já…“ začal jsem, ale hlas mi selhal. Otočil jsem se k němu, ale díval jsem se někam na podlahu. „Já pořád přemýšlím o tom, cos říkal. Před měsícem. O klucích.“
Ticho. Dlouhé, strašlivé ticho.
Pak jen: „Aha.“
Zvedl jsem oči. Díval se na mě vyčkávavě, bez úsměvu.
„A já… já nevím, jestli nejsem na tom podobně,“ vyhrkl jsem najednou. Slova se řinula ven chaoticky, rychle. „Nebo jestli bych to nechtěl zkusit. Ale jen s někým, komu věřím. S někým, kdo mě zná dlouho. A ty jsi jediný… sakra, promiň, to zní úplně idiotsky, vím, že jsem teď všechno posral, promiň, zapomeň na to, já—"
„Počkej,“ přerušil mě tiše. Udělal krok blíž. „Myslíš to vážně?“
Přikývl jsem. Nemohl jsem se na něj podívat. Cítil jsem, jak se stydím až v kostech.
„Chceš to zkusit… se mnou?“
Zase přikývnutí. Hlas jsem neměl.
Chvíli bylo ticho. Pak jsem ucítil jeho ruku na svém rameni – lehce, opatrně.
„Víš… já na tebe taky občas myslel,“ řekl tiše. „V tomhle smyslu. Jen jsem to od tebe nečekal.“
Zvedl jsem hlavu. Díval se na mě klidně, ale v očích měl něco nového.
„Tak… co teď?“ zašeptal jsem. Hlas mi drčel.
Milan se lehce přiblížil. Tak blízko, že jsem cítil jeho dech.
„Co kdybychom to zkusili?“ zašeptal. „Jen tak. Pomalu a opatrně.“
A pak to udělal.
Pomalu se naklonil a lehce se dotkl mých rtů svými. Jen krátce, jako zkouška. Teplé, měkké. Já ztuhnul – srdce mi bušilo jako bláznivé, ale neucouvl jsem.
Když se nepatrně odtáhl, díval se mi do očí. Čekal.
Tak jsem se naklonil já. Tentokrát déle. Rty na rtech, pomalu, opatrně. Cítil jsem, jak se mi točí hlava, jak se mi třesou kolena. Jeho ruka mi sklouzla na zátylek, druhá na bok. Přitáhl si mě blíž.
Polibek se prohluboval. Nejdřív jen rty, pak se lehce otevřely, jazyk mi lehce přejel po rtech. Otevřel jsem se mu. Vášeň přišla najednou – hlubší, intenzivnější, ruce pevnější. Cítil jsem jeho tělo přitisknuté k mému, jeho dech rychlejší. Moje ruce ho automaticky chytily za tričko.
Zapomněl jsem na všechno kolem.
Až najednou venku hlasité volání:
„Hej! Milane! Kde jste tak dlouho? Potřebujeme další pití!“
Trhli jsme se od sebe. Oba zčervenalí, zadýchaní.
Vyšli jsme z kuchyně s tácky plnými sklenic a láhví, snažili jsme se tvářit normálně. Ale jak jsme se vraceli k ohni, kde všichni seděli a smáli se, pořád jsem cítil chuť jeho rtů na svých. Bylo to jen pár sekund, ale stačilo to, aby mi v hlavě hučelo.
Sedli jsme si zpátky – já na jednu stranu, on naproti. Snažil jsem se na něj nedívat. Koukal jsem do ohně, poslouchal historky, smál se, když se smáli ostatní. Ale nešlo to. Každou chvíli jsem ucítil jeho pohled. Zvedl jsem oči – a on se díval přímo na mě. Rychle jsem odvrátil hlavu, ale srdce mi zase bušilo jako bláznivé.
Celý zbytek večera to bylo stejné. Pohledy přes oheň. Lehké úsměvy, které nikdo jiný neviděl. Doteky, když jsme si podávali láhev nebo talíř – jako náhodou, ale oba jsme věděli, že nejsou náhodné. Zábava se víc rozjela, lidé byli hlučnější, alkohol tekl proudem a mně něco napadlo.
„Milane, mám něco s kompem, nekoukneš se mi na to?“ řekl jsem nahlas, ale ne přehnaně.
Nikdo si toho ani nevšiml. Někdo vyprávěl historku, jiný se smál. A kdyby přece, tím líp – měli jsme výmluvu.
Milan se na mě podíval, lehce přikývl a vstal. „Jasně, pojď.“
Šli jsme do mého domu, přes zahradu do mého pokoje v přízemí. Srdce mi bušilo tak, že jsem slyšel jen to. Když jsme vešli dovnitř, zavřel jsem dveře. A zamkl je. Kliknutí zámku znělo strašně hlasitě.
Otočil jsem se k němu.
Milan na nic nečekal.
Vrhl se na mě, přimáčkl mě zády k dveřím a políbil mě. Tentokrát ne opatrně. Hluboce, hladově. Rty se otevřely hned, jazyky se propletly, ruce mě chytily za boky a přitáhly si mě k sobě.
Cítil jsem, jak mi jeho dlaně jezdí po těle – po zádech, po bocích, pod tričko, po holé kůži. Bylo to rychlé, horké, zoufalé. Opatrně jsem ho napodobil. Nejdřív jsem mu položil ruce na ramena, pak jsem je sklouzl po zádech – cítil jsem jeho svaly pod tenkým tričkem. Pak níž – na bedra, na pevný zadek. Zmáčkl jsem ho. On zavzdychal do mých úst a přitiskl se ještě víc.
Funěli jsme oba. Vzdychali jsme. Líbali jsme se divoce, jako bychom celé týdny čekali jen na tuhle chvíli. A vlastně ano, čekali jsme už dlouho.
Cítil jsem, jak mi trenýrky jsou najednou strašně těsné – můj úd byl tvrdý, bolavě nadržený. A pak jeho ruka sklouzla dolů. Přes kraťasy, přes látku, lehce mě přejel a pak pevně zmáčkl.
Zavzdychal jsem nahlas – hluboce, bez kontroly. Nohy se mi podlamovaly.
Tohle jsem nikdy nezažil. Ani s žádnou holkou. Tahle vášeň. Ten oheň. Ten chtíč, co mi projížděl celým tělem jako elektřina. Žádné hry, žádné čekání, žádné „počkej, ještě ne“. Jen čistá touha. Jen my dva.
Jeho ruka mě dál hladila, mačkala, dráždila přes oblečení. Já jsem mu to oplácel – nahmatal jsem ho taky, cítil jsem, jak je tvrdý, jak se pod mým dotekem zachvěje.
Líbali jsme se dál – rty, krk, ucho. Funění, vzdechy, tiché steny, ruce všude, těla přitisknutá k sobě. Jeho dlaň mě pevně držela přes kraťasy, dráždila, mačkala, a já mu to oplácel stejně. Bylo to tak intenzivní, že jsem skoro zapomněl dýchat.
Najednou jsem si uvědomil, co přesně dělám. A s kým.
Že ten jazyk, který mám v puse, je Milanův. Že ta ruka, co mi svírá péro, je ruka mého nejlepšího kamaráda. Že ten pevný zadek, co mačkám, je jeho. Celé roky jsme spolu hráli fotbal, koupali se v bazénu, smáli se blbostem… a teď tohle.
Hlava mi explodovala. Panika, stud, vzrušení – všechno najednou.
Tiše jsem kňučel do jeho úst, něco jako „ne… počkej…“, snažil jsem se jeho ruku odtáhnout od sebe. Nevěděl jsem, jak to zastavit, ale nechtěl jsem, aby přestal.
Ale to byla poslední kapka.
Milan mě místo toho zmáčkl ještě pevněji, přesně v tom správném místě, a přitiskl se celým tělem.
A já se udělal.
V trenýrkách najednou mokro, horké, lepivé. Semeno se rozlévalo po látce, výstřiky jsem cítil po celém těle. Nohy se mi podlomily, byl jsem rád, že mám záda opřená o dveře, jinak bych se sesunul na zem.
Milan to pochopil hned. Ještě chvíli mě jemně mačkal, ale pak přestal. Místo toho mě začal hladit – po stehně, po boku, po zádech. Líbal mě teď už mnohem jemněji, pomalu, uklidňující polibky na rty, na tvář, na krk.
Odtáhl se jen natolik, aby se mi podíval do očí. Usmíval se – ne posměšně, ale tak nějak… spokojeně. Laskavě.
Já jsem se styděl jako nikdy v životě.
Takhle se udělat do kalhot. Jen při líbání a mačkání přes oblečení. Jako nějaký puberťák při pornu. Cítil jsem, jak mi tváře hoří, sklopil jsem pohled a nemohl se na něj podívat.
„Promiň…“ zamumlal jsem tiše. „Já… to bylo rychlý…“
Milan se lehce zasmál – tiše, bez ironie. Přejel mi palcem po tváři.
„To je v pohodě,“ zašeptal. „Právě naopak. Je to sexy.“
Pak mě políbil na čelo, jako by mě chtěl uklidnit.
„A navíc… teď vím, že se ti to líbí stejně jako mně.“
Cítil jsem, jak se mi trochu ulevilo. Styděl jsem se pořád, ale už ne tak strašně.
Jeho ruka mi sklouzla zpátky na bok, ale teď už jen hladila.
Chvíli jsme tak stáli, pomalu jsme se uklidňovali, Milan mě hladil po boku a já se snažil přijít k sobě. Mokro v trenýrkách začínalo chladnout a já cítil, jak se mi tváře pořád ještě červenají.
Milan se lehce odtáhl, podíval se na hodinky a tiše si odkašlal.
„Budeme se muset vrátit,“ zašeptal. „Jinak si někdo všimne, že jsme pryč tak dlouho.“
Přikývl jsem. Samozřejmě měl pravdu. Ale uvnitř mě to trochu zklamalo – myslel jsem, že bychom mohli pokračovat, že bychom měli aspoň chvíli jen pro sebe. Nechtěl jsem ale naléhat. Ne teď, když jsem se styděl už tak dost.
„Jasně,“ zamumlal jsem a odtáhl se od něj.
Šel jsem k skříni, otevřel ji a hledal čisté trenýrky a kraťasy. Cítil jsem na sobě jeho pohled. Bylo mi to malinko nepříjemné – svléknout se před ním, když vím, že mám v těch starých všechno lepivé. Ale hodil jsem to za hlavu. Stejně už viděl, co se stalo. A beztak mě stejně brzy uvidí úplně celého nahého.
Tak jsem si přímo před jeho očima stáhl kraťasy i trenýrky dolů. Rychle, abych to měl za sebou. Stál jsem tam chvíli nahý od pasu dolů, cítil jsem, jak mi po stehně stékají zbytky semene. Otřel jsem se tričkem, vzal nové trenýrky, natáhl je a pak kraťasy.
Milan se na mě díval mlčky, s lehkým úsměvem. Žádné posměšky, jen takový… spokojený pohled.
Když jsem byl hotový, otočil jsem se k němu. Už jsem chtěl odemknout dveře, ale on najednou zvedl ruku – tu, kterou mě před chvíli mačkal – přivoněl k ní a tiše zabručel:
„Hmmm… voníš hrozně sexy.“
Zčervenal jsem znovu až po uši.
Vyšli jsme ven do tmy zahrady. Světlo z ohně a lampy u posezení bylo už vidět mezi stromy. Těsně před tím, než jsme vstoupili do světla, Milan mě najednou chytil za ruku, přitáhl si mě k sobě a přiblížil rty k mému uchu.
„Příště to chci do pusy,“ zašeptal horkým hlasem. „Chci tě ochutnat. Všechno.“
Pak mě lehce políbil na lalůček – jen špičkou jazyka – a pustil mě.
Stáli jsme tam ještě sekundu a pak jsme vešli zpátky mezi lidi, jako by se nic nestalo.
