Když mi David napsal, že jedeme na dva dny „na vnitro“, neptal jsem se na detaily.
U něj se na detaily nehrálo.
Buď jedeš, nebo nejedeš.
„Bude tam výcvik policajtů,“ řekl v autě, jako kdyby hlásil, že stavíme na kafe. „Já to jen supervizuju. Ty budeš držet hubu a koukat, pičo.“
To mi teda mimochodem šlo vždycky líp než držet míč.
Vyjeli jsme brzo ráno.
Praha se teprve probouzela, dálnice byla mokrá a šedá, a David řídil tím svým způsobem, jistě, krátce, bez zbytečného cukání volantem.
Ten chlap je klidná síla.
Jako kdyby i auto byla disciplína bojovýho sportu.
Já jsem měl sportovní tašku a pocit, že mě čeká něco, co mi zase přepíše pár vnitřních pravidel.
Zařízení ministerstva vnitra není teda úplně místo, kam bys chtěl omylem zabloudit.
Brána.
Závora.
Uniformy.
Pohledy, který se ti nepodívají do očí proto, aby tě poznaly, ale aby si tě zařadily.
Všechno tu bylo praktický.
Funkční.
Bez dekorací.
A pak to začalo.
Hala.
Zvuky bot na gumě.
Krátký povely.
Třicet chlapů v pohybu, každý jiný typ, ale stejná energie, tvrdá, soustředěná, syrová.
Tady nikdo nic „nekomentuje“.
Tady se prostě dělá.
David se proměnil hned u dveří.
Ve fitku byl dominantní. Na hřišti byl dominantní.
Ale tady?
Tady byl Bůh. Autorita bez křiku.
Něco jako gravitace nemusíš ji vidět, aby sis jí všiml.
„Znovu,“ řekl jednomu z nich, když se zvedal z podlahy.
A ten chlap se zvedl, i když mu bylo vidět, že už by radši zůstal ležet.
David se na něj ani neusmál.
Jen přikývl.
A tím mu vlastně řekl všechno.
Já stál bokem.
Pozoroval.
A nasával.
A v jednu chvíli mi došlo, že to celé není o policajtech ani o ragby.
Je to o tom, co se děje, když jsou chlapi spolu v prostoru, kde se nehraje na společenský role.
Žádná žena.
Žádné publikum.
Žádná potřeba bejt „milej“.
Jen tlak.
Pot.
Hierarchie, která se nevysvětluje.
Odpoledne jsme měli ubytování v takové té klasické institucionální budově, chodby, které smrdí dezinfekcí, postele, které pamatují víc stresu než spánku, a ticho, které není klid, ale pauza mezi dvěma nástupy.
„Dáš to?“ zeptal se David, když jsme vyložili věci.
„Dávám,“ řekl jsem.
„Dobře, třeba budeš odměněn,“ přikývl a usmál se.
„Tak pojď. Ještě se půjdeme podívat na jednu skupinu.“
A u Davida žádné „třeba“ nikdy nebylo na programu.
U něj se věci nedělaly, protože se o nich nějak moc předem mluvilo.
Dělaly se, protože měly smysl.
A když smysl neměly, tak se taky nedělaly, tečka.
Šli jsme chodbou, která smrděla zas jinou dezinfekcí a starým linem.
Ministerstvo vnitra si může dovolit cokoliv, ale atmosféru „fízlovskýho úřadu“ ze stěn prostě neodstraníš.
Na každých dveřích cedulka, interní číslo, někde zvuk vysílačky, někde řev trenéra.
Z dálky dopadala rána do žíněnky.
David měl v ruce desky.
Prověrky.
Tabulky, kde se chlapská sebedůvěra mění na čísla.
„Tady se to nedá okecat,“ prohodil, když si všiml, že se na ty desky dívám. „Buď splníš kritéria, nebo nesplníš. A když nesplníš, tak nejsi připravenej.“
„A když nesplní policajt?“
David se na mě podíval tím svým výrazem, co má vždycky, když mu někdo položí otázku, na kterou je odpověď stejně jednoduchá, jako nepříjemná.
„Tak ho nepustíš do terénu,“ řekl. „Tohle není CrossFit pro radost. Tady jde o život.“
Řekl to klidně.
Bez patosu.
Zastavil se u dveří, na kterých nebylo nic než malé okénko v mléčném skle.
Zpoza něj šel ven tlak, zvuk, teplo, mužská energie, která se nedá přehlédnout.
David otevřel.
A já vešel za ním.
Malá tělocvična, nízký strop, světla ostrá, žádná estetika.
Jen funkce.
Uprostřed dvacet chlapů v nátělnících a kraťasech, někteří v rukavicích, někteří bez. Ramena široká, pazoury jako nástroje.
Kůže lesklá potem, svaly pracující i ve stoje, protože tělo je po rozcvičce pořád v „pohotovosti“.
Vzduch byl hustej.
Ne vlhkostí jako na rovníku, ale testosteronem, rozpálenou gumou, železem, adrenalinovou šťávou.
Ten typ prostoru, kde by i nevinný pozdrav zněl jako výzva a mě z toho houplo.
Snad si nikdo nevšimne.
Několik kluků dělalo kliky s tlesknutím, jiní drželi plank, další šli na lapy rány do polštářů byly rytmické, jako kdyby někdo zkoušel srdce budovy, jestli drží.
Na stěně visely žebřiny, na zemi žíněnky, v rohu gumové nože a tréninkové pistole, přesně ty věci, u kterých je lepší nepřemýšlet o tom, jak často se tohle trénuje v reálu.
David přešel doprostřed bez zbytečných slov.
Nikdo se nezastavil, ale všichni ho zaregistrovali.
Všiml jsem si toho okamžitě, těla pokračovala, jen hlavy se na zlomek vteřiny otočily.
David si stoupl bokem, otevřel desky a začal odškrtávat.
„Kritéria jsou tři vrstvy,“ řekl mi potichu, skoro mimochodem, jako by vysvětloval počasí. „Fyzika. Technika. A hlava.“
Ukázal bradou na kluka, co právě držel vteřinu příliš dlouho pauzu mezi opakováním.
„Fyzicky vypadá dobře. Ale pauzy jsou alibi,“ dodal David. „V reálu žádná pauza není.“
Pak kývl na dalšího, co dělal s partnerem přetlačování v klinči, krátké, tvrdé pohyby, žádné teatrální zvedání, jen práce boků, nohou, dechu.
„Tady se ukáže pravda,“ řekl David.
„V kontaktu. V námaze. Když ti tělo začne říkat: ‘už ne’.“
A já, člověk, co má rád šachy, jsem najednou pochopil, proč David miloval kontrolu nad výkonem, protože v jeho světě byla kontrola to jediné, co odděluje hrdinu od průšvihu.
Bylo pro mě inspirativní sledovat, jak to, co dělá, má fakt rád.
Byl jsem tam s ním jen jako host. Jen jako někdo, kdo přivezl tašku a bude dvě noci spát v zařízení policie.
Moje oči zase sklouzly k bouli na jeho teplácích a on si toho všimnul ale dělal, že ne.
David obešel pár lidí, u jednoho se zastavil, položil mu ruku na lopatku, krátce, věcně a kluk okamžitě upravil postoj.
U druhého jen klepl prstem na papír, aniž by cokoliv řekl, a ten pochopil.
Když má chlap autoritu, nepotřebuje hlas.
Po deseti minutách David desky zaklapl.
„Hotovo,“ řekl. „Tohle bylo jen přeladění.“
„Přeladění na co?“
„Na režim, pičo“ odpověděl.
A pak se podíval na mě, tak jak to uměl jen on, klidně, ale tak, že sis připadal, že ti právě někdo svlíká výmluvy.
„Aby sis uvědomil, kde jsi,“ dodal.
Vyšli jsme ven a až na chodbě mi došlo, že jsem celou dobu držel dech o trochu výš než normálně. Ne strachy. Spíš tím, jak ten prostor tlačil energii dopředu.
David se pousmál.
„Co?“
„Nic,“ zalhal jsem.
„Jo,“ přikývl. „Přesně.“
Došli jsme k šatnám.
Ty byly čistý, ale ne teda útulný.
Všude nahý chlapský těla.
Dlaždice, lavičky, plechové skříňky, sprchy v řadě.
Všechno navržené tak, aby se tu nikdo nezdržoval déle, než musí.
Na dveřích byl nápis SAUNA PÁRA
David hodil desky na lavičku.
„Sauna pičo,“ řekl.
„Teď?“
„Teď,“ zopakoval.
Sauna byla malá, dřevěná a měla fakt asi 100 C.
Perfektně vyhřátá na maximum.
Teplo se ti opřelo do hrudníku hned ve dveřích.
Uvnitř sedělo pár chlapů z tělocvičny, stejný těla, stejný pot, jen bez té potřeby něco dokazovat pohybem.
Chlapi seděli na ručnících, ale na sobě neměli nic. Těla lesklá potem, svaly, ocasy v klidový poloze, koule, svalnatá stehna, na to všechno jsem nemohl vynadívat.
David si sedl, opřel lokty o kolena, hlavu lehce sklonil.
Měl ohromný koule.
Nádhernej vocas.
Vypadalo to, že odpočívá.
Ale já ho znal.
On nikdy úplně neodpočíval.
Jen přepínal režimy.
Sledoval jsem jeho nádherný tělo a jak po něm stékají kapky potu.
Moje péro bylo tak akorát prokrvený, nevypadalo malý ale ani v pozoru.
A pak zvedl naběračku, nalil vodu na kameny a sauna zasyčela tak, že to na chvíli přehlušilo celý svět.
Několik chlapů ztichlo úplně. V tom syčení bylo něco jako startovní výstřel.
David se ke mně naklonil a řekl větu, kterou jsem si zapsal na základní desku mnohem dřív, než jsem pochopil proč:
„Ty pičo, ja tě chci.“
No a jen naznačí, že odcházíme.
„Pánové, uvidíme se zítra, dobrou noc, my s kolegou do rána vyhodnotíme výsledky, zítra budeme pokračovat s kolegy a vás čekají střelby“. říká David a přitom se drbe na zádech a já mu zírám do zpoceného podpaží, které mezi ohromným bicepsem a těma jeho nádhernýma kozama na mě působí jako magnet.
Cestou do pokoje jsme se zastavili ještě pro notebook, do kterého Davidův podřízený ukládal prověrky, což je podle nějakýho protokolu a tak jich tam sedělo víc.
Chlapi v trenkách, v nátělnících a bez, s pivem v ruce.
Mě snad praskne čurák.
„Ještě to nemáme, ale jestli dovolíte, hned jak to doděláme vám to přinesu“. Řekne zrzoun v nátělníku a já mu v očích čtu, že nám to přinese moc rád.
No, to určitě, celej se k nám hrne, kde ty bereš tu jistotu, ten chlap je policajt a policajti jsou na ženský, pomyslím si.
Někdy bych se vsadil, že umím poznat ten okamžik kdy se mi do života naboří Almódovar a Woody Allen, jako Rumburak do televizní pohádky v Arabele.
A nekompromisně vezmou scénář do rukou a já se nestačím divit.
Pokoj je teda něco mezi tím, co jsem měl na internátě a tím, co bylo na vojně.
Hned, jak vejdeme, David zamkne a zhasne.
„Potmě pičo, kluci kouřej v oknech, protože uvnitř se nesmí. A jak kouřej, tak čuměj. Sem je vidět.
Přitiskne mě ke zdi a chytí mě za koule.
Staháme ze sebe sportovní hadry, já ho chytím za koule a nad nima polotuhý Davidův klacek, tlustej dost na to, abych si na něm vylomil panty.
Přivoním k tříslům. Sauna a Davidův pot.
Krásná vůně způsobí, že mnou projede další vlna vzrušení.
David mi levačkou navede hlavu k péru.
Neváhám, otevřu pusu a vcucnu ho celého pěkně až do krku.
Saju a snažím se ho dostat co nejhloub.
Cítím, jak až někde v hrtanu nabývá na objemu.
Zvětšuje se a tvrdne.
Rukou, která mu zůstala na mý hlavě, a pohyby pánví naznačí, co mám dál dělat.
Rozpohybuju se a střídám dlouhý tahy od kořene po žalud s rychlými, při kterých stíhám hulit jen žalud.
Občas mi z pusy vyjede a já se mám aspoň šanci nadechnout.
Ale jen chvilku.
O to pevněji mě chytne za hlavu a přiráží hluboko do krku.
Jak dlouho tohle vydrží?
Ve fantaziích jsem tohle stokrát představoval.
Dusím se, ale jsem v sedmým nebi.
Když se trochu vzpamatuju a zvyknu si na rytmus, sáhnu mu rukama pod nátělník, vyhrnu mu ho nahoru až k bradavkám a podívám se se na krásný chlupatý chlapský bříško.
Cítím se jak v transu.
Jediný, na co se zmůžu, je mechanicky sát a pohybovat hlavou dopředu a dozadu. Krásně vzdychá.
To je pro mě nejlepší odměna.
Je spokojenej, líbí se mu to.
Když se mu podívám do očí, usměje se na mě z té výšky.
Za tuhle chvíli bych pro něj udělal cokoliv.
Kdybych věděl, jak málo času nás čeká, tohle bych dělal stokrát.
Odtáhne mě a otočí se.
Otočí se ke mně jeho ohromnou chlapskou prdelí, která je jak vytesaná z mramoru. Neodolám, přivoním a zabořím se mezi půlky.
Dám mu letmou pusu na díru.
Je vymydlenej, čistej, ale i tak díky pobytu v sauně cítím jeho vůni.
Jazykem přejedu odshora až dolu.
Přitlačím jazykem a znovu díru přejedu, přitom se mi do ní lehce zaboří.
Projedu jazykem znovu a přitlačím ještě víc.
Jazyk zajede, a jak už je na krajíčku, jsem ztracenej.
Zasouvám ho dovnitř a ven. Vzdychá. Naříká.
Je v předklonu, prdel má vyšpulenou a oběma rukama si roztahuje půlky, abych mohl co nejhlouběji.
Líbám a saju okolí díry.
Přejíždím až do třísel a ke koulím.
Když jazyk obět zabořím, hnětu mu rukou koule.
Teď už nenaříká, ale řve na celej Orlík a bezděky přiráží proti mýmu jazyku.
„Ať tohle pičo vole nikdy neskončí“. Řekne.
Zvedne se a otočí.
Svalnatýma pazourama mě zvedne k sobě.
Chvíli se díváme jeden druhýmu do očí.
Ale jen chvíli.
Naše rty a jazyky se setkají v polibku.
Dlouhém a vášnivém.
Oba děláme s vášní to, co doma je rutinou.
Až povinností.
Lehce sehnu hlavu.
Chci se mu zabořit do podpaží.
Jenom naznačím směr a on už zvedá ruku a dá si loket za hlavu.
Jak ten chlap krásně voní.
No a ozve se zaklepání na dveře.
David jde ke dveřím, mezi tím na sebe hodí asi o tři čísla menší župan.
To je zrzek s notebookem.
„Já vám ukážu, kam jsem to uložil, je k tomu ještě kontrolní soubor“ říká a vysvětluje Davidovi, kam nahrál služky s prověrkama, na kterých my budeme pracovat.
V ruce drží kromě zdroje s kabelem tři láhve Corony, které jsme zapomněli v sauně.
Tak si dáš s náma, řeknu mu a uvědomím si, že jsem se ani Davida nezeptal a tak se na něj dívám a on pokračuje: No mě napadlo už v sauně, že bychom se s tebou rádi poznali blíž.
Tak já jsem Roman, řekl mi zrzek a jedním stiskem otevřel každýmu naší Coronu a podal nám ji.
Já jsem Milan, říkám mu. Já vím, znám tě ze Sletiště, což byla jedna z akcí, kde jsem byl s ragbisty oficiálně.
Máš dost dobrý ramena a prsa a bicepsy, koukal jsem v tělocvičně, řekl mi zrzek a přitom se mi díval do očí.
Děkuju, já moc přijímat komplimenty neumim, ale jinak rád poslouchám, co říkáš.
Vyletělo ze mě. „Abych věděl, co máš rád“ dodal jsem proto, abych to zlepšil, ale nevypadalo to tak.
„Já myslím, že by se mu líbilo, kdybys ho mrdal“, řekne mi David, kterej tím definitivně boří bariéry mezi náma. „A nejvíc by se to líbilo mě“, dodá ještě.
Já myslím, že už to víš, říká zrzek, kterej se postavil mězi mě a Davida a protože mu stáhnul ten o dvě čísla menší župan, svlíkli jsme mu tepláky a najednou jsme se do sebe pustili.
Zrzka si celkem nevybíravě otočím na rukou mezi lopatkami ho zatlačím k zemi.
Nezbývá mu než se předklonit.
Lehce se rozkročí.
Je trochu vyšší než já a líp se do něj dostanu.
Nastavím žalud a zatlačím.
Rovnou, bez ohledu.
Rukama ho chytnu za pánev a přitáhnu si ho. Až na doraz.
Podvědomě se snažím ho odtáhnout, ale drží mě dost pevně v sobě.
Povolí.
Jak rychle jsem ho do ně zarazil, tak rychle jsem ho zase vytáhl.
Nedal jsem mu ani vteřinu na rozdýchání a vrazil ho do něj znova.
Dívám se Davidovi do očí je vidět, že si to užívá, možná závidí mě, možná zrzkovi.
Ale vidím, že ho to bere.
Po dalším a dalším rychlém zásunu a výsunu se trochu uklidním, chytnu zrzka rukama za boky a snažím se, abych se do něj maximálně natlačil.
Co nejhloub to mám nejradši.
Zůstanu v něm chvíli, ať si může zvyknout.
Ještě párkrát přirazím, nejedu na vysoký tempo, držím si svoje hluboký zásuny a vždycky ho celýho vytáhnu ven.
David, kterej to sleduje funí a vzdychá a občas řekne „pičo“.
Líbí se mi jak ho mrdáš, dej mu.
Plácne zrzka přes prdel a muselo ho to bolet, cejtím, jak se uvnitř stáhnul kolem mýho čuráka.
Pak se zrzek konečně na mě natlačí a chvíli tak zůstane.
Přitisknu se mu celou vahou svého těla na záda.
Cítím pod sebou jeho zpocený tělo.
On se opírá o postel, která docela vrže.
Náhle si ale uvědomím, že cítím, že to na mě jde a že mě docela cuká v péru.
Zrzek se prohne tak, abych v něm byl co nejhlouběji a já řvu a peru to něj.
Podle těch mohutných stahů to musí být slušná dávka.
Na další myšlenky nemám čas.
Narovnám se a protáhnu v zádech.
Tím ho do něj ještě trochu narvu, i když jsem po vystříkání už měkkej a začíná se znova pohybovat.
Cítím, jak si ho pode mnou honí.
Stačí pár tahů a já cejtím, jak se jeho díra stahuje kolem mýho péra a stříká a vzdychá.
Chvíli tak zůstaneme, nehybní.
Jen chvíli, protože nás David nasměruje pod sebe, klečí nad náma a honí si kládu, pouští na ní sliny z výšky a ty pouští tak, aby občas kapaly na naše tlamy.
Je to nádhernej pohled,
David zrychluje a zpevňuje stisk, zatnou se mu svaly a já vidím stříkat mrdku v provazcích a dopadat na mě a na zrzka.
Zrzek zůstal až do rána.
Noc byla krátká.
Ráno zase výcvik.
Zase povely.
Zase těla v pohybu.
Cestou zpátky jsme zas mlčeli a poslouchali cédéčko s muzikou z filmu Armagedon.
Když mě David vyhodil u mýho auta, jen kývl.
„Dobrý dva dny, pičo, líbilo se mi to, jak jsi ho klátil, příště ti podržím já. Budeš první a poslední“ , pak se na chvíli odmlčel a pak řekl: Budeš jedinej čurák na světě, co mě bude smět mrdat, protože tebe já v sobě chci.
Já nevím, jestli to trvalo deset vteřin nebo deset minut.
„Jo,“ odpověděl jsem. „Zase mi ty vole něco v hlavě přepsalo.“ I když jsem věděl, že David je na tyhle ezo kecy háklivej.
Ušklíbl se. Ten jeho krátkej, karvinskej úšklebek.
„To je dobře,“ řekl. „Když se to tam nepřepisuje, tak to nestojí za nic.“
A pak odjel.
A já tam chvíli stál a uvědomil si, že přesně tyhle nenápadný momenty se člověku zapisujou na základní desku.
