Dvě duše se střetly,
jedna rozum nese, druhá srdce na dlani má.
Obě touží, aby kvetli, jenže jedna druhé se neustále ptá.
Jejich jazyky jsou si podobné ale ne stejné.
To neporozumění je během chvíle zřejmé.
Srdce touží po srdci druhém,
po dotyku a letu volném.
Rozum hledá odpovědi,
jak by mohl lépe žíti.
V davu slov se úsměv ztrácí,
Obě duše k sobě samým se opět vrací,
Aby ochránili co z nich zbylo,
Zotavili se a zase bylo milo.
Pochop člověče, že v rozumu lásky není,
že bez srdce není porozumění,
že bez stejných slov život plný ve dvou není.
Dvě duše se opět střetly,
Jedna rozum nese, druhá srdce na dlani má.
Touha rozumu zůstala v temném lese, a srdce klíč od toho druhého zná.
Nebojí se již dva lidé, otevřít se setkání,
kde spolu srdce promlouvají a spolu jit mají nutkání.
V pravdě lásky notují si,
né té z touhy marnivé ,
Těsta štěstí míchají si,
ze slov a činů, které jsou pravdivé.
Srdce spolu kráčející,
září do všech koutů světa,
nikdo z nich už není ten se vláčející,
protože pochopena je mezi nimi i jednoduchá věta.
Srdce za ruce jdou bez podmínky,
rozum řeší rébusy.
O tenkém ledě mezi nimi jsou jisté zmínky,
vlastně, omlouvám se, dlouhé eposy.
