(V)zrušení:
Ten večer byl dusný ještě dřív, než kdokoli zaklepal.
Seděla jsem na kraji gauče, tričko přilepené k tělu, pot na kůži, nervy napnuté jako struna. Přítel chodil po bytě, kapsy plné drobných sáčků, telefon v ruce. Každé pípnutí mě bodlo mezi žebra.
A pak — tři rány.
Tvrdé. Neomluvitelné.
„POLICIE!“
Všechno se zlomilo.
Srdce mi vyletělo do krku. Zároveň strach — a s ním vlna horka, která se rozlila pod kůží. Adrenalin. Tlak. Vzrušení, za které jsem se skoro styděla.
Dveře práskly o stěnu. Černé vesty. Boty. Pohyb.
„Na zem!“
Padla jsem. Kolena sklouzla po podlaze. Stud proti nahé kůži, dech se zlomil. A mezi tím vším — ta zvláštní jistota jejich hlasů. Pevná, klidná. Působila na mě stejně silně jako dotek.
Můj přítel křičel, ale už neměl žádnou moc. Kov cvakl, tělo se mu zlomilo do bezmoci. A mně se po těle rozběhlo horko — směs úlevy a zakázaného vzrušení.
Někdo si klekl vedle mě.
Ten hlas byl nízký, blízký.
„Dýchejte. To je ono… pomalu.“
Jeho ruka mi jemně posunula rameno, jen aby mě udržel v poloze. Přes látku trička jsem cítila teplo jeho dlaně. Pevné prsty. Ovládání — ale ne hrubost. A to mě elektrizovalo víc než cokoli, co jsem za poslední měsíce zažila.
Posadili mě na židli.
Světlo nad stolem, tělo napjaté, dech krátký.
On se vrátil. Stál blízko. Cítila jsem jeho vůni — pot, prádlo, kov. Na okamžik položil ruku na opěradlo, tak blízko mému krku, že jsem musela zavřít oči.
„Je to v pořádku,“ řekl tiše.
Ta slova mi sklouzla dolů páteří jako teplo.
Můj přítel byl odváděn chodbou, hlas se mu ztrácel. A mně připadalo, že se mi tělo najednou probouzí — jako by ze mě spadl tlak, který jsem ani nevěděla, že nesu.
Zůstali jsme stát naproti sobě.
Jen naše dechy. Ticho. Napětí, které se dalo krájet.
Na vteřinu se mi zdálo, že kdybych natáhla ruku, dotkla bych se jeho vesty, ucítila tvrdé tělo pod ní — a on by mě nechal. Ne proto, že by měl, ale proto, že by věděl, že to potřebuji.
Světla zhasla do jemnějšího šera.
A najednou jsme tam byli jen my dva.
Nebo vlastně čtyři — dvě těla, dva světy.
Ale stáli jsme naproti sobě tak blízko, že se zdálo,
že ze dvou se měl stát jeden.
