Přistižen
Když je člověk sám, tak vymýšlí všelijaké blbosti a úchylárny, aby alespoň na chvíli zapoměl na svou samotu a smutek. Ve svých 48 letech jsem pořád sám. Nikdy jsem žádnou holku neměl, nemazlil se, nelíbal se, neobjímal se, neměl sex. Moc mi chyběla trocha něhy, něžného kontaktu s ženou a při masturbaci u porna tak vymýšlel čím dál úchylnější a pošahanější věci, abych si to nějak kompenzoval. Přišel jsem třeba na to, že se mi líbí ženská dominace, podřízení a bolest. Často jsem si bolestivě velkou silou zaškrcoval varlata i penis a představoval si, že mi to nařizuje nějaká žena. Mladá, nebo starší, na věku nezáleželo. Přísně vyhlížející arogantně namyšlená, nebo i na první pohled hodná, usměvavá a milá, všechny vůči mě byly v mých představách naprosto bezcitné potvory, které si užívaly moji bezmoc. Já se té holce zcela dobrovolně naprosto podřídil jako bohyni a plnil její příkazy. Moc mě ta absolutní bezmoc a bolest, kterou mi způsobovala vzrušovala. Naprosto bezcitně mě v představách ty ženy ponižovaly, nadávali mi do kriplů, nebo se mi smály a hráli si se mnou, jako s bezmocnou hračkou.
Jednou jsem se opět oddával svým choutkám. Na obrazovce PC si otevřel pornogalerii se starší vrásčitou padesátiletou ženou v latexových šatech a lesklých silonkách navlečených na jejích rozměrných stehnech a velké prdelce. Žena měla v ruce bičík a přísně a naštvaně shlížela, pohodlně usazená v koženém křesle. Já si, jakoby na její příkaz, omotal varlata provazem a pevně utáhnul několika suky. Poklekl jsem před monitorem na kolena, vzhlížel k ní, tahal za provaz a občas zmučené varlata švihnul pravítkem. Tvář jsem měl zkroucenou bolestí, jež mi ta žena ordinovala. Co jsem ovšem netušil bylo to, že mě tentokrát někdo od samého začátku pozoruje... Podcenil jsem bezpečnostní opatření a pořádně neprohlédl místnost, ve které jsem masturboval. Ve tmavé zadní části místnosti byla mladá dvacetiletá dívka, jménem Vlaďka. Vše od začátku zamyšleně pozorovala. Dívala se, jak si škrtím varlata, tahám se za ně, švihám se po nich a zmučeným pohledem, plným bolesti vzhlížím k monitoru, na kterém přepínám na různé obrázky. Padesátiletou dámu střídá dvacetiletá, namyšlená arogantní štětka se silikonovými kozami a botoxovými pysky. Pak je tam milá, něžně a mile se usmívající patnáctiletá puberťačka. Na dalším obrázku s celou partou podobných dívek se mi v mých představách smějí, nutí mě dělat směšné věci, jako třeba nahého tančit a divoce se smějí mým poskakujícím zaškrceným genitáliím. Vlaďka to vše tiše pozoruje a přemýšlí. Bolest mě vyhecuje k orgasmu, mé tělo se roztřese v extázi a vystříkne ze mě sperma, jež kape po podlaze. Ztěžka oddechuju příjemnou únavou. Vlaďka vycítila, že je čas odejít a tiše a opatrně, abych si jí nevšiml, vyjde ven zadními dveřmi. Venku si ale sedne na lavičku a čeká. Po chvíli vycházím z místnosti a odcházím. Ve tmavé uličce mi ale Vlaďka najednou vstoupí do cesty. Její něžná ústa pronesou tiché: „Ahoj!“ a ona zároveň mírně roztáhne ruce, abych kolem ní neprošel a musel zastavit. Jsem překvapený, že mě oslovuje taková hezká a milá dívka. Před chvílí jsem měl orgasmus a to příjemné uvolnění, které mi přinesl ještě posílilo mou touhu se k ní přitulit, obejmout, pohladit si ji. Je tak hezká, milá, má krásné jemné vlásky, milé kukadýlka, je tak drobounká a křehká... Zároveň jsem ale zmatený a nechápu, co po mě může chtít. Rozhoupal jsem se jen k tomu, abych jí odpověděl a pronesl nesmělé: „Ahoj!“. Díky mé výšce jsem se nad ní tyčil a ona na mě tak musela vzhlížet. Její něžné kukadýlka se zájmem hleděly do mých očí. Něco v nich hledala, snažila se mi z nich něco vyčíst. Neviděl jsem v nich strach, což bylo skvělé. Měl jsem pocit, že se mě všechny holky bojí, protože si myslí, že jsem nějaký úchyl. No..., to vlastně sem. Ale ne nebezpečný, nebezpečný jsem jen sám sobě, když si dělám takové věci, ale holce bych nikdy nedokázal ublížit, protože mám vůči ženám obrovskou slabost. Jsou to pro mě nesmírně něžné a křehké bytosti, kterým nesmí nikdo ubližovat. Nevidím jí na očičkách strach, nebojí se mě, ona se mě nebojí, ale co po mě chce? Chvíli jsme se na sebe mlčky dívali. Pak se ke mě přiblížila a svou něžnou rukou mě zlehka pohladila po rameni: „Neboj se...“ pronesla klidně. Vnímal jsem něžný dotek její ruky. Nikdy se mě žádná holka nedotkla, bylo to příjemné a bojoval jsem se silnou touhou ji obejmout. Nenašel jsem k tomu ale odvahu, abych ji nepolekal. Pak řekla: „Já..., viděla jsem, co jsi teď před chvílí dělal...“. Měl jsem pocit, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce, zblednul jsem, polil mě studený pot a začal jsem se červenat. DOPRDELE, ONA MĚ VIDĚLA! VIDĚLA MĚ DĚLAT TY ÚCHYLNÉ PRASÁRNY! SAKRA, JÁ SI NEZKONTROLOVAL... DOHAJZLU! SAKRA! TO JE V PRDELI! CO TEĎ?! Krve by se ve mě v tu chvíli nikdo nedořezal. Všimla si mého zděšení, chytla mě i za druhé rameno, začala mě po obou ramenech konejšivě hladit a klidným, vlídným hlasem pronesla: „Neboj se..., neboj... já to nikomu neřeknu, neboj se...“. Srdce mi divoce bušilo a měl jsem úplně vyschlé hrdlo, že jsem nedokázal nic říct. Její něžná ruka mě začala hladit na hrudi u divoce bušícího srdce. „Neboj..., neboj..., klid..., klid... v klidu..., nic se neděje... Chceš si o tom promluvit? V klidu, neboj se... V klidu si někde sedneme a promluvíme si o tom, jo? Neboj se...“. Jen jsem chvíli naprázdno otevíral a zavíral ústa a pak se odhodlal: „Já..., já..., mohl..., mohl bych..., mohl bych..., mohl bych tě obejmout?“. Dál se mi chvíli koukala do očí a já celý červený přemýšlel, jestli jsem to nepřehnal... Její ruce se ke mě pomalu zvedly, ovinuly se mi okolo krku, přitiskla ke mě své křehké něžné tělíčko a svou hlavinku mi opřela o rameno. Můj bože, to je tak krásné... Hladil jsem ji v náručí po jemňounkých heboučkých vláskách. Byla tak křehoučká... Cítil jsem, jak se mi mé divoce rozbušené srdce uklidňuje. To jsem potřeboval... Chce si promluvit..., o těch věcech... svěřím se jí... , je tak hodná... , pomůže mi.
Vzala ho něžně za ruku a odvedla ho k sobě domů. Tam si sedli na gauči naproti sobě a chvíli se koukali vzájemně do očí. Vzal její heboučkou ruku do svých dlaní a něžně ji hladil. Její ručka je tak malinká, pomyslel si. Tak roztomile malinká pacinka s droboučkými prstíky, oproti těm jeho lopatám. Jeho něžné doteky jí vykouzlily v jejích očičkách roztomilý úsměv. Byly tak neskutečně krásné, jak se na něj něžně usmívaly. Opětoval její úsměv a něžňounce ji pohladil po heboučké tvářičce. Pak se jí se vším svěřil. S tím, jak je celý život sám, jak je mu strašlivě smutno a vymýšlí kraviny a blbosti, ale i přes zálibu v perverznostech touží daleko více po něžnosti a lásce, kterážto mu moc a moc chybí.
