Scéna jak z klasické romantické komedie mých dětských let. Na Netflixu běží slátanina hodná maximálně jako zvuková kulisa k situaci, na kterou oba čekáme asi jako na smilování matikářky, aby nám tu čtyřku na konci roku přece jen dala.
Vnímala jsem špatné herecké výkony stejně intenzivně jako vůni jeho kůže, těžký dech i jeho pravou ruku, která se po gauči nenápadně sunula k mému stehnu. Moje nervozita narůstala, v hlavě se mi rozbíhaly myšlenky bez jakékoli brzdy. První dotek mě donutil zatnout svaly. Nervová zakončení v tu chvíli vůbec netušila, jak reagovat. Dech mi ztěžkl. Jeho ruka pokračovala přes mé tetování až k vnitřní straně stehna, po kterém jemně přejížděl palcem, zatímco dlaň zůstávala pevně položená.
„Maličká?“ vydechl zastřeným, těžkým hlasem. Zmohla jsem se jen na tiché: „Uhm?“
Otočila jsem hlavu a naše pohledy se setkaly. V jeho očích se dalo číst jako v otevřené knize. Všimla jsem si, že se dívá spíš na můj dekolt než do očí, ale v tu chvíli jsem mu to nemohla mít za zlé. Odtrhl pohled a klidným hlasem pronesl: „Nevypneme tu kravinu a nepustíme si raději něco klasičtějšího?“
Čekala jsem cokoliv, ale tohle mě naprosto vykolejilo. „Tak něco najdi. Jdu si zapálit,“ odpověděla jsem s nervozitou v hlase.
Zvedla jsem se z gauče, ale ve chvíli, kdy jsem procházela kolem jeho nohou, mě chytil za ruku. Během okamžiku se jeho dlaň ocitla na mé šíji. Rychlým pohybem vstal a přitiskl své rty k mým. Ucítila jsem dotek jeho druhé ruky, která plynule sjela od boku k pasu, kde se na chvíli zastavila.
„Byla mezi námi moc velká mezera,“ pronesl do úplného ticha.
Vzduch v místnosti najednou šíleně ztěžkl. Položil mi obě ruce na zadek a stiskl ho s dostatečným důrazem — nebylo to surové, spíš jisté. Zůstala jsem stát, ani krok zpět, ani vpřed. Jen jsme tam byli — příliš blízko na to, aby to bylo nevinné, a příliš daleko na to, aby to bylo samozřejmé. Jeho ruce mě držely pevně, jako by čekal, jestli ucuknu. Neudělala jsem to.
„Tak proč jsme ji nechali tak dlouho?“ zeptala jsem se tiše.
Na vteřinu se zarazil. Ten nepatrný okamžik nejistoty byl skoro horší než dotek. Palce mi pomalu klouzaly po bocích, jen aby mi připomněly, že tam jsou.
„Protože někdy,“ řekl pomalu, „je lepší vědět, že můžeš… než to hned udělat.“
Zvedl ruku k mému zátylku a lehce mi zaklonil hlavu. Nedotkl se mě hned. Nechal mě čekat. Vnímat každý centimetr vzdálenosti, každý nádech, který byl čím dál kratší. A právě to čekání bylo nejhorší. A zároveň nejlepší. Naklonil se ke mně a zašeptal slova, která ve mně rezonovala ještě dlouho poté: „Zažil jsem hodně, ale tohle je poprvý, co jsem z někoho nadrženej jenom proto, že prostě je.“
Jazykem přejel od ušního lalůčku až k tetování na krku. Chytil mě za zadek, nadzvedl si mě a položil na gauč. Přitiskl se na mě celým tělem. Zatímco se můj mozek vzpamatovával z toho, co se právě stalo, on mi kolenem rozrazil nohy od sebe, aby si udělal prostor. Mezera mezi námi definitivně zmizela a nahradil ji žár, který sálal z každého centimetru jeho kůže. Cítila jsem jeho váhu — byla dominantní, ale ne dusivá. Moje ruce, které ještě před chvílí křečovitě svíraly látku gauče, si konečně našly cestu do jeho vlasů. Byly hrubší, než jsem si představovala, a ta realita mě pálila v konečcích prstů.
„Pořád chceš jít kouřit?“ zamumlal mi proti rtům, zatímco se jeho dlaně znovu zapřely vedle mé hlavy.
„Už mě přešla chuť,“ vydechla jsem a pokusila se o drzý úšklebek, ale hlas mě zradil. Zněl příliš lákavě, příliš odevzdaně.
Ušklíbl se, tentokrát vítězně. Viděla jsem v jeho tváři tu dravost, kterou v sobě celou dobu u televize tlumil. Jednou rukou mi chytil obě zápěstí a zafixoval je nad mou hlavou. Nebylo to vězení, byla to nabídka. Zůstala jsem nehybná, vystavená jeho pohledu, který teď pomalu klouzal dolů, k mému krku a rozepnutému knoflíčku košile.
„Dobře,“ řekl tiše a jeho dech mě lechtal na klíční kosti. „Protože teď už tě nikam nepustím.“
Jeho ústa se znovu přitiskla k mým, tentokrát mnohem hladověji. Už tam nebylo to opatrné zkoumání jako na začátku. Tohle bylo nárokování si území. Cítila jsem, jak se mi do pod klína rozlévá tekutý oheň. Každý jeho pohyb byl přesně mířený, jako by měl mapu mého těla dávno nastudovanou.
Když se jeho ruka přesunula k lemu mého trička a začala ho pomalu vyhrnovat, pokojem se ozvalo jen naše společné, přerývané dýchání. Svět v televizi, špatní herci i ta pitomá komedie přestali existovat. Existoval jen tenhle moment, stisk jeho rukou a příslib noci, po které už nic nebude jako dřív. Jeho tělo bylo jako magnet, ze kterého se nešlo a ani nechtělo vymanit. Každý pohyb, který udělal, provokoval v mém těle další vlnu třasu, kterou jsem nedokázala kontrolovat. Když mi tričko vyhrnul až k bradě, na vteřinu se zastavil, aby se podíval na to, co právě odhalil. Ten pohled nebyl jen žádostivý – byl v něm jakýsi druh posedlosti.
„Takhle jsem si tě představoval pokaždý, když jsi kolem mě prošla,“ zašeptal a jeho prsty, teď už bez rukavic nebo jakýchkoliv zábran, poprvé našly cestu k mé nahé kůži.
Přeběhl mi mráz po zádech, i když mi bylo šílené horko. Jeho dlaně byly horké a drsné, přesně takové, jaké jsem je chtěla mít na sobě. Sklonil se a rty začal mapovat cestu od mého pupíku nahoru, pomalu, mučivě, jako by si chtěl vychutnat každý milimetr mé reakce. Moje boky se instinktivně zvedly proti němu, hledaly kontakt, hledaly úlevu od toho napětí, které se v mém podbřišku už nedalo vydržet.
„Chceš, abych přestal?“ zeptal se, i když oba jsme znali odpověď. Jeho hlas byl teď jen hluboké zavrčení, které jsem cítila víc v hrudi než v uších.
„Ani se nepohni,“ vydechla jsem a zabořila mu nehty do ramen, abych si ho přitáhla blíž.
V tu chvíli se všechna ta nahromaděná energie, to čekání a ta „mezera“, o které mluvil, definitivně zlomila. Přestal se ovládat. Jeho polibky se staly dravějšími, ruce naléhavějšími. Cítila jsem, jak mi jedna jeho ruka vklouzla pod záda a přitáhla si mě ještě těsněji k němu, zatímco druhá začala rozepínat zbytek mých zábran.
Vzduch v místnosti byl tak hustý, že se dal krájet, a jediné, co v něm zůstalo slyšet, bylo drhnutí látek o sebe, tiché zasténání a tlukot dvou srdcí, která už dávno ztratila svůj klidný rytmus. Byla to scéna, kterou by Netflix nikdy neodvysílal – byla příliš syrová, příliš skutečná a jenom naše. Jeho ruka, která se dosud soustředila na mé boky, sjela níž a dlaní pevně sevřela vnitřní stranu mého stehna. Ten stisk byl majetnický, bez stopy váhání. Cítila jsem, jak se mi pod jeho dotekem podlamuje i to málo vůle, co mi zbylo. Přitáhl si mě k sobě tak těsně, že jsem cítila každý sval na jeho stehnech a tvrdost jeho těla, která nenechávalo prostor pro žádné pochyby.
„Dívej se na mě,“ poručil polohlasem.
Poslechla jsem. Jeho oči byly teď tmavší, zorničky roztažené touhou tak, že z duhovek zbyl jen tenký prstenec. V tom pohledu nebyla jen vášeň, byla tam naprostá koncentrace na mě, jako bych v tuhle chvíli byla středem jeho vesmíru.
Pomalu, s pohledem stále upřeným do mých očí, začal svou rukou putovat vzhůru. Ten pohyb byl mučivě pomalý. Cítila jsem drsnost jeho dlaně proti jemné kůži mých stehen a s každým centimetrem se mi dech zadrhával víc a víc. Když konečně narazil na krajku mého prádla, prohnula jsem se v zádech a z hrdla se mi vydralo tiché, skoro neslyšné zajíknutí.
„Tohle,“ zamumlal a sklonil se k mému uchu, kde mě jemně kousl do lalůčku, „tohle jsem chtěl udělat od první minuty, co jsi dneska vešla do dveří.“
Jeho prsty začaly pracovat s neuvěřitelnou jistotou. Každý dotek byl přesně tam, kde měl být, každé přitlačení vyvolalo v mém těle elektrický výboj, který mě nutil se pod ním nekontrolovaně chvět. Svět kolem nás se smrskl na tenhle gauč, na tuhle jedinou místnost, kde se mísila vůně jeho parfému s čistou, nefalšovanou chemií.
Nezůstala jsem mu nic dlužná. Moje ruce se zbavily zbytků jeho trička a konečně jsem mohla cítit horkou kůži jeho zad. Moje nehty mu sjížděly po páteři a nutili ho k hlubokému, hrdelnímu zavrčení, které vibrací procházelo celým mým tělem.
Pak se náhle zastavil. Jen na vteřinu. Podíval se na mě s takovou intenzitou, že se mi na okamžik zastavilo srdce.
„Chci tě celou,“ řekl s drsnou upřímností, zatímco se jeho ruka přesunula k opasku jeho vlastních kalhot. „Tady a hned.“
Neodpověděla jsem slovy. Místo toho jsem si ho přitáhla za zátylek k sobě a naše rty se spojily v polibku, který už nebyl o čekání, ale o naprostém odevzdání se jeden druhému. Zapřel se rukama o opěradlo nad mou hlavou, svaly na rukou se mu napnuly k prasknutí a on na okamžik jen tak zůstal, shlížel na mě a v obličeji měl výraz někoho, kdo právě našel něco, co dlouho postrádal.
Nebyl to ale jen spěch. Chtěl mě nejdřív úplně rozebrat. Jeho ruka sjela z opěradla a začala pomalu, s dráždivou precizností, kroužit po mém břiše. Každý dotek byl jako elektrický výboj. Sklonil se a začal mi líbat vnitřní stranu stehen, čím dál výš, až jsem cítila jeho horký dech tam, kde se všechno moje soustředění sbíhalo do jediného bodu.
„Třeseš se,“ zamumlal a na vteřinu vzhlédl. V jeho očích byl triumf i spalující touha.
Jeho prsty našly cestu k mému středu s takovou jistotou, až se mi z hrdla vydralo zajíknutí. Začal si se mnou hrát, rytmicky a naléhavě, zatímco jeho druhá ruka mi pevně svírala bok a nepouštěla mě ani o milimetr pryč z jeho dosahu. Bylo to mučení v té nejčistší podobě. Cítila jsem, jak se ve mně všechno napíná, jak vlhkost i žár bojují o nadvládu. Prohnula jsem se v zádech, boky jsem instinktivně tlačila proti jeho dlani a hledala víc – víc tlaku, víc jeho kůže.
Když ucítil, že jsem na hraně, že se mi dech mění v trhané vzlyky, konečně se narovnal. Sledovala jsem, jak se mu chvějí ruce, když se připravoval na to poslední spojení. To napětí mezi námi už nebylo jenom vzduchem, bylo to jako fyzická zeď, která musela každou vteřinu prasknout.
„Teď,“ vydechl, a nebylo to přání, ale fakt. Když se se mnou konečně spojil, svět kolem mě na vteřinu zbělel. Byl to pocit naprostého naplnění, tak intenzivní, že jsem na moment zapomněla i dýchat. Moje prsty se mu křečovitě zaryly do zad a nohy se mu instinktivně obmotaly kolem pasu, abych ho nepustila ani o milimetr zpět.
Začal se hýbat – nejdřív pomalu, s tou svou typickou sebejistotou, jako by si chtěl zapamatovat každý můj záchvěv. S každým jeho přírazem se ale tempo stupňovalo. Zvuk televize v pozadí byl teď už jen šumem, který přehlušovalo naše společné narážení těl a těžký, nekontrolovaný dech.
„Maličká, dívej se na mě,“ řekl znovu, když cítil, že se začínám ztrácet sama v sobě.
Otevřela jsem oči a uviděla ho – úplně odzbrojeného, s kapkami potu na čele a pohledem, ve kterém se mísil hlad s neuvěřitelnou něhou. Ten kontrast mě zlomil. Moje tělo se začalo napínat jako struna, každý sval v mém nitru se sevřel kolem něj a vlnu, která mě vzápětí zalila, nešlo zastavit. Zaklonila jsem hlavu a z hrdla se mi vydral zvuk, který neměl s romantickou komedií nic společného. Byl syrový, opravdový a patřil jen jemu.
On na tu reakci čekal. S posledním, hlubokým pohybem se do mě opřel celou svou váhou, zabořil obličej do mého krku a já cítila, jak se mu pod kůží rozlévá stejný žár jako mně.
Místnost se pomalu přestala točit. Zůstali jsme tam tak, propletení, těžce oddechující, zatímco se ticho kolem nás pomalu vracelo do normálu. Jediné, co zůstalo, byla ta mezera, která mezi námi už neexistovala.
Přejel mi rty po spánku a tiskl mě k sobě tak silně, jako by se bál, že když povolí, tak se prostě vypařím.
„Tahle mezera už mezi námi nikdy nebude.“
