Šedé rozbřesk pronikal skrze těžké mraky jako studený nůž. Jakub se probudil s pocitem, který nikdy předtím nezažil. Bylo to, jako by se jeho tělo stalo těžkým a lehkým zároveň, každá buňka v něm vibrovala dozvukem noci, která neměla mít konce. Ležel v posteli ve svém podkrovním pokoji, kam ho Ariel pravděpodobně přenesl, když ztratil vědomí. Na krku ho pálila dvě malá znamínka, pečeť, která ho navždy propojila s bytostí, jež by v jeho racionálním světě studenta historie neměla existovat.
Vzpomínky na noc se mu vracely v prudkých, smyslných záblescích. Nebylo to jen sání krve, byl to akt naprostého odevzdání. Pamatoval si ten okamžik, kdy ho Ariel přitlačil ke stěně v předsíni, jeho ledové ruce pevně svírající Jakubovy boky. Pamatoval si ten syrový, živočišný hlad v upírových očích.
Nejsilnější vzpomínka ho však zasáhla jako elektrický výboj: moment, kdy Ariel, bezohledně krásný a děsivě silný, do něj prudce a bez varování pronikl. Jakub tehdy vysekl záda do luku, hrdlo se mu sevřelo v němém výkřiku, když pocítil tu nepředstavitelnou plnost a sílu, která jím projela. Bylo to, jako by ho Ariel proklál ledovým hrotem, který se v jeho nitru okamžitě změnil v tekutý oheň. Ten pocit, kdy se upírovo mužství stalo součástí jeho vlastního těla, byl ochromující. Každý Arielův pohyb v něm vyvolával vlny bolesti smíšené s tou nejčistší extází, kterou kdy poznal. Byl to okamžik, kdy přestal být Jakubem, studentem z Prahy, a stal se jen schránkou pro Arielovu neřest a potěšení.
Jakub se s trhnutím posadil. Pokoj byl prázdný, ale vzduch v něm stále voněl po Arielovi ... po dešti a drahém tabáku. Chtěl se postavit, ale nohy se mu podlomily. Byl slabý, jeho tělo se teprve učilo vyrovnat se s úbytkem krve a přívalem cizí energie.
Zvenčí se ozvalo něco, co do poklidné, deštivé Roudné nepatřilo. Sirény. Ne jedna, ale hned několik.
Jakub se dopotácel k oknu a rozhrnul závěsy. Pohled, který se mu naskytl, mu vyrazil dech. Cesta vedoucí k lesu, jen pár desítek metrů od jeho zahrady, byla zablokovaná několika policejními vozy. Ale nebyla to jen místní policie v těch starých octaviích. Mezi nimi stály černé dodávky s neprůhlednými skly a několik terénních vozů s označením, které Jakub neznal .. nebylo to standardní logo Policie ČR, ale spíše strohý znak v kruhu, evokující tajné služby nebo speciální integrované složky určené pro krizové situace.
Muži v černých taktických kombinézách, ozbrojení automatickými zbraněmi, rozvinovali kolem kraje lesa žlutou pásku. Jakub viděl, jak se skupina postav v bílých ochranných oblecích sklání nad něčím v hustém křoví u potoka.
V tu chvíli se za ním ozval tichý hlas.
„Měl bys od toho okna odejít, miláčku. Jsou velmi všímaví.“
Jakub sebou trhl a otočil se. Ariel stál v rohu místnosti, opřený o zeď, jako by tam byl celou dobu. V ranním světle vypadal ještě bledší, jeho bílé vlasy zářily v šeru pokoje. Na sobě měl čistou černou košili, rozepnutou u krku, a na tváři měl ten svůj nečitelný, mírně pobavený úsměv.
„Co se to tam děje?“ vydechl Jakub. „Kdo jsou ti lidé?“
Ariel přešel k němu, jeho pohyby byly plynulé a tiché jako stín. Položil ruku na Jakubovo rameno a přitáhl si ho k sobě. Jakub cítil ten známý chlad, který ho teď už neděsil, ale spíše uklidňoval.
„Našli ji,“ řekl Ariel prostě. „Starostovu dceru. Tu mladou blondýnku, co se včera večer nevrátila z procházky. Byla neopatrná. Myslela si, že déšť ji ochrání před vším zlým.“
Jakubovi se sevřel žaludek. „Tys ji... tys to udělal?“
Ariel se na něj podíval s hlubokým smutkem, který však mohl být jen maskou. „Já ne, Jakube. Já mám tebe. Ale nejsem v těchto horách sám. Staré rodiny se probouzejí a hlad je špatný rádce. To, co tam leží, není hezký pohled. Našli ji v blátě, bez jediné kapky krve v těle, ale s hrdlem rozervaným tak čistě, že to vypadá jako práce chirurga. Nebo někoho, kdo to dělá tisíc let.“
Jakub se znovu podíval z okna. Viděl, jak vyšetřovatelé zvedají z nosítek černé pytel. Zpod plachty na okamžik vykoukla ruka ... bílá, vosková, bezvládná.
„Ti lidé dole,“ pokračoval Ariel a kývl směrem k černým dodávkám, „to nejsou obyčejní policisté. Jsou to specialisté z Útvaru pro odhalování anomálií. Říkají si 'Složka 9'. Vědí, co hledají. Vědí, že zvířata byla jen začátek. A teď, když mají lidskou oběť, nepřestanou, dokud někoho nenajdou.“
„Musíš zmizet!“ vyhrkl Jakub, zaplavila ho vlna paniky. „Najdou tě!“
Ariel se tiše zasmál a prstem přejel Jakubovi po rtu. „Nikam nepůjdu. Jsem tvůj host, pamatuješ? A navíc, ty jsi teď můj nejlepší úkryt. Nikdo by nehledal prastaré zlo v domě studenta historie, který vypadá tak nevinně a... poznamenaně.“
V tu chvíli se zdola ozvalo bušení na dveře. Bylo to jiné klepání než to Arielovo. Bylo tvrdé, autoritativní a neúprosné.
„Policie! Otevřete!“
Jakub ztuhl. Podíval se na Ariela, ale upír jen mrkl a v mžiku se rozplynul v šeru pokoje, jako by se stal součástí stínů.
Jakub si oblékl župan, snažil se ovládnout třes rukou a sešel dolů. Když otevřel, stáli tam dva muži. Jeden v uniformě, místní strážmistr, kterého Jakub znal od vidění. Druhý byl v civilu ... dlouhý šedý kabát, ostré rysy a oči, které jako by viděly i to, co se Jakub snažil skrýt.
„Dobré ráno, pane... Horáku,“ řekl muž v kabátě hlasem bez emocí. „Jsem vyšetřovatel Kříž ze speciálního oddělení. Předpokládám, že víte, proč jsme tady. V noci došlo k tragické události hned u vašeho pozemku.“
„Slyšel jsem sirény,“ zamumlal Jakub.
Kříž nepozvaně vstoupil do předsíně a začal se rozhlížet. Jeho pohled se zastavil na mokré kožené bundě, kterou Ariel nechal na truhle. Pak se podíval přímo na Jakubův krk, který se student snažil zakrýt límcem županu.
„Máte tu hosta, pane Horáku?“ zeptal se Kříž a v jeho hlase zazněl nebezpečný podtón. „V noci tu prý někdo viděl světlo a... slyšel zvuky, které do tiché vesnice nepatří.“
Jakub cítil, jak se za ním v prázdném domě začíná hromadit chlad. Ariel tam někde byl, sledoval každý jejich pohyb, připraven zasáhnout. Jakub věděl, že v tuhle chvíli hraje o život ... nejen o svůj, ale i o život monstra, kterému v noci odevzdal svou duši.
„Jsem tu sám,“ zalhal Jakub a podíval se Křížovi přímo do očí, zatímco cítil, jak mu v žilách pulzuje Arielova moc a nutí ho lhát s ledovým klidem. „Studuji. Ty zvuky... to byla televize. Někdy u ní usnu.“
Kříž se na něj dlouho díval. Pak se mírně usmál, ale v jeho očích nebyla žádná laskavost. „Doufám, že mluvíte pravdu. Protože to, co jsme našli v lese, neudělal člověk. A my to najdeme, ať se to schovává kdekoliv. I kdyby to mělo být přímo pod naším nosem.“
Když policisté odešli, Jakub zavřel dveře a opřel se o ně. Celý se třásl. Ariel se objevil hned vedle něj, jeho ruka se ovinula kolem Jakubova pasu.
„Byl jsi skvělý, můj malý sluho,“ zašeptal mu do ucha. „Ale mají pravdu v jedné věci. Lov začal. A my si musíme vybrat ... buď budeme lovci, nebo kořistí.“
Jakub věděl, že od této chvíle už není cesty zpět. Byl vtažen do světa, kde krev byla jedinou měnou a láska se mísila s hrůzou. Roudná už nikdy nebude tím zapadlým místem, kam utekl před světem. Stala se jeho vězením i jeho hřištěm.
