Lenčina ruka se pomalu sunula po Jardově těle, prsty se dotýkaly zpocených svalů, zatímco její dech se mu opíral o ucho. „Víš, že Eva tě chce jenom jako svého poslušného psa?“ zašeptala, zatímco druhou rukou sáhla do krabičky na stole a vytáhla dvě malé kovové elektrody. Jarda se napjal, ale nemohl se hnout – pouta na kříži ho držela pevně, jako by byl přibitý k dřevu. Jeho tělo se lesklo potem, svaly na ramenou a zádech se mu chvěly napětím, když sledoval, jak mu Lenka přikládá první elektrodu na vnitřní stranu stehna, těsně u kořene jeho penisu.
„Ne… prosím…“ vydechl, ale jeho hlas zněl spíš jako sténání než jako protest. Lenka se usmála, její prsty se dotkly jeho kůže, když připevňovala druhou elektrodu na šourek. Kovové kontakty byly studené, ale brzy se zahřály od jeho těla. „Eva ví, že jsi slaboch. Že potřebuješ být vedený. Že se ti líbí, když tě někdo ovládá.“ Její slova byla jako jed, který mu pomalu pronikal do žil, zatímco prsty jí sklouzly výš, až se dotkly pásu cudnosti. „A já ti teď ukážu, jaké to je, když tě někdo opravdu vlastní.“
Stiskla tlačítko na ovladači.
Jardovo tělo se okamžitě napjalo, jako by do něj uhodil blesk. Elektrický proud projel jeho genitáliemi, ostře a bez varování, a on vykřikl, záda se mu vyklenula, ruce v poutech sevřely dřevo kříže, až mu zbělely klouby. Bolest byla pronikavá, ale pod ní – jako temný, hanebný tajemství – cítil, jak se jeho tělo vzpírá a zároveň reaguje. Pás cudnosti mu tlačil na ztopořený penis, elektrody mu pálily kůži, ale mezi nohama se mu něco probouzelo, něco, co by nikdy nepřiznal. „Vidíš?“ Lenčina ústa se dotkla jeho ucha, její jazyk mu přejel po krku, zatímco prsty jí znovu sjely dolů, tentokrát už s jasným úmyslem. „Tvoje tělo ví, co chce. I když mozek ještě lže.“
Další výboj.
Tentokrát to bylo horší – delší, intenzivnější. Jarda zavřel oči, zuby se mu zaťaly do rtu, až ucítil krev. Jeho stehna se třásla, svaly na břiše se mu stahovaly, jako by se snažil unikat bolesti, která ho zároveň přitahovala. Lenka necouvla. Jejím volným prstem mu přejela po hrudi, nehty mu zarývala do bradavek, až zasyčel. „Eva ti jednou sundá ten pás,“ špitla, „a pak ti ukáže, jaka jsi opravdu kurva. Budou tě používat, Jardo. Jako děvku. Jako hračku. A ty budeš děkovat.“
Jeho dech se zlomil. Chtěl křičet, prosit, slibovat cokoliv, jen aby to přestalo – ale zároveň… zároveň se jeho tělo chvělo očekáváním. Lenčina ruka se posunula výš, prsty mu sevřely krk, zatímco druhá zůstala na ovladači. „Chceš, abych přestala?“ zeptala se, ale její hlas zněl jako výsměch. Věděla, že nechce. Věděla, že nemůže.
Dveře mučírny se s tichým skřípnutím otevřely.
Lenka ztuhla, její prsty se na okamžik zastavily na Jardově krku. Jarda zvedl hlavu, oči zalité slzami a potem, a uviděl je – Evu, jak vstupuje dovnitř s povýšeným úsměvem, její latexové šaty se leskly ve slabém červeném světle. Vedle ní, na vodítku, se plazila Jitka, její tělo pokryté stopami po biči, oči sklopené, rty pootevřené v němém sténání. A za nimi – mladý, svalnatý kluk, jehož pohled se okamžitě upřel na Jardovo zmučené tělo. Jeho ústa se pootevřela, jako by ochutnával vzduch plný bolesti a vzrušení.
Lenka okamžitě pustila Jardův krk. Její pohyby byly plynulé, elegantní, když ustoupila a otočila se k Evě. Bez váhání klesla na kolena, ruce položila na stehna, hlavu sklonila. „Dobrý den, paní,“ pronesla, hlas jemný, ale pevný.
Eva se usmála, její prsty se zavrtaly do Jitčina vodítka, zatáhla – a Jitka zavrzala, když jí obojek stáhl hrdlo. „Hodná a vychovaná holka,“ řekla Eva, její pohled sklouzl na Jardovo ztuhlého těla. „To mám ráda.“ Její bosá noha se posunula vpřed, drsná pata se otřela o podlahu, když udělala krok směrem k Lence. „No, koukám, že se tady s Jardou pěkně bavíš.“ Její prsty se dotkly Lenčiny brady, zvedly jí hlavu, až se jejich oči setkaly. „Tak pokračuj. My se jdeme taky bavit.“
Lenčina tvář zrudla, ale neodvrátila pohled. „Ano, paní.“
Eva škubla vodítkem a Jitka se s tichým kňučením přisunula blíž, její tělo se třáslo, když Eva ji táhla směrem k velké, kožené posteli v rohu místnosti. Mladý kluk následoval, jeho oči přeskakovaly mezi Jardou, Jitkou a Lenkou, jako by se nemohl rozhodnout, kde začít. Když Eva dosáhla postele, strčila Jitku dopředu, až ta upadla na všechny čtyři, její prsa se zavlnila, když se snažila udržet rovnováhu. „Lehnout,“ přikázala Eva, a Jitka poslechla, její tělo se roztřáslo, když se položila na bok, obličej otočený k Jardovi.
„Dívej se, miláčku,“ řekla Eva, její prsty se dotkly Jitčina stehna, pomalu se sunuly výš. „Dívej se, jak tvůj manžel trpí.“
Jarda se pokusil otočit hlavu, ale Lenčina ruka ho chytla za vlasy a přinutila ho dívat se. „Neuhneš,“ sykla mu do ucha. „Budeš sledovat, jak ti Eva bere všecko, co jsi kdy měl.“ Její prsty se vrátily k ovladači.
A stiskly.
