Jarda se dusil vlastním dechem, jeho plíce hořely úsilím, zatímco jazyk se mu snažil prodrat do každé škvíry Jitčiny roztažené, zneužívané díry. Cizí sperma mu lepkavě stékalo po bradě, husté a teplé, smíchané s jejími vlastními šťávami, které se stále pomalu draly ven. Každé olíznutí bylo jako nožový řez do jeho pýchy, ale Lenčiny prsty svírající jeho varlata mu nedávaly na výběr. Bolest mu vystřelovala od slabin až do zad, jako by mu někdo pomalu drtil kuličky v dlani.
Jitka nad ním seděla rozkročená, její stehna se třásla vyčerpáním, prsty se jí zabíraly do jeho hrudníku, jako by hledala oporu v muži, který ji právě předhodil jako obětní beránka. „Už… už nemůžu,“ vydechla, ale její hlas zněl dutě, jako by sama sobě nevěřila. Eva stála opřená o zeď, její latexové šaty se leskly v rudém osvětlení jako čerstvě stažená kůže. Jednou nohou si pohrávala s okrajem podpatku, drsná kůže na patě se odírala o beton, když pozorovala tu scénu ponížení s téměř vědeckým klidem.
„Dokud z ní nebude kapat jen tvoje sliny, nebudeš moct přestat,“ zavrčela Lenka a stiskla ještě silněji. Jarda zaúpěl, jeho jazyk se prohnul dozadu, když se pokusil dostat hlouběji, olízat každý záhyb, každou stopu po cizím spermatu. Chuť hořké soli mu naplnila ústa, ale on nemohl plivat, nemohl polykat, jenom poslouchat. Jeho vlastní vzrušení bylo groteskní – čurák mu pulzoval, přestože mu mozek křičel, aby tohle nebylo možné. Ale tělo lhalo. Tělo vždycky lhalo.
Když Eva konečně přistoupila blíž, její bosé nohy se tiše dotkly podlahy, Jarda ucítil, jak se mu svírá žaludek. Jejím pohybem se latex napjal na stehnech, skřípavý zvuk jako by se mu zavrtal do lebky. „Dost,“ řekla a její hlas zněl jako rozkaz k popravě. „Teď je řada na mně.“ Přesunula se nad jeho obličej, její mokrá kunda se vznášela nad jeho rty jako hrozba. „Ukaž mi, jak dobře umíš být k ničemu.“
Jarda necítil nic než vděk, že může přestat. Jeho ústa se otevřela dříve, než mu to rozkaz dali, jazyk vyjel ven jako pes čekající na pamlsek. První dotek byl elektrický – její pysky byly hladké, napuchlé, prosáklé potem a vlastním mokrem. Eva si povzdechla, když ucítila jeho dech na své kůži, její prsty se mu okamžitě zabořily do vlasů a trhly mu hlavou dozadu. „Celou, ty svině. Chci cítit, jak se ti třese brada, když mě sežereš.“
Jeho čelisti se rozevřely dokořán, když do něj klesla, její váha mu mačkala jazyk proti patru. Vůně jí vyrazila dech – kyselá, slaná, dráždivá jako pepř. Eva se začala pohybovat, její boky se mu otíraly o obličej, latex skřípal při každém trhnutí. „Ano… takhle,“ zasténala, její hlas se mu rozléval v lebce jako roztavené olovo. „Jsi dobrý. Olizuj mě, až budu křičet.“ Jarda poslechl, jeho jazyk kroužil kolem jejího klitorisu, zatímco se snažil Její šťávy mu stékaly po bradě, smíchané se slinami a zbytky Jitčina vzrušení, které mu stále lepkavě lpěly na kůži.
Bolest v koulích byla teď jen tupým pulzováním, přebitým ponížením a nutkáním poslouchat. Jeho vlastní čurák byl tvrdý jako kámen, přitisknutý k břichu, jako by se styděl za svou existenci. Každé olíznutí, každý pohyb jeho jazyka byl jako modlitba – ne za odpuštění, ale za další příkaz. Eva se začala pohybovat divočejí, její nehty mu drásaly pokožku hlavy, až mu po tvářích stékaly tenké čárky krve. „Teď,“ sykla. „Olizuj mě do orgasmu, nebo ti Lenka ty kuličky utrhne.“
Jarda zrychlil, jeho jazyk pracoval jako zběsilý, zatímco Eva vykřikla, její tělo se napjalo jako luk a pak se roztřáslo v křeči. Její šťávy mu vytryskly do úst, hořkosladké a husté jako med, a on je všechny spolkl, aniž by se odvážil zastavit. Když se Eva konečně zvedla, její dech byl přerývaný, ale úsměv měla opět chladný jako led. „Dobře,“ řekla a otřela si rty hřbetem ruky. „Je na čase to prozatím ukončit.“
Otočila se k mladíkovi a Jitce, kteří stále stáli vedle postele jako dva zbití psi. Mladík měl čurák stále poloztopřený, lesklý od potu, Jitka měla nohy stále rozkročené, její pohled byl prázdný a zlomený, jako by ji někdo vykuchal a nechal jenom tu skořápku. „Můžete se obléct,“ řekla Eva a její hlas zněl jako gilotina. „Jitku odvezeme zpátky. My dva,“ ukázala na mladíka, „si zajedeme na oběd.“
Jitka okamžitě padla na kolena, její tělo se třáslo jako list v bouři. „Ne!“ Její hlas byl chraplavý, plný paniky, slzy jí tekly po tvářích a kapaly na beton. „Prosím, nevozte mě zpátky! Udělám cokoliv! Budu poslušná, slibuju!“ Její ruce se chytly Evina stehna, nehty se zabořily do latexu, až se jí pod nimi vytvořily malé díry. „Prosím, já se naučím! Jen mě tam nevozte!“
Eva se na ni podívala shora, její výraz se nezměnil. „Nejsi vůbec připravená mě poslouchat,“ řekla a její hlas byl jako ledová kra. „Nejsi připravená plnit mé rozkazy.“ Odstrčila Jitku nohou, její drsná pata se jí opřela do hrudi a srazila ji dozadu. Jitka dopadla na zem, její pláč se rozléhal místností jako siréna. „Ale neboj,“ pokračovala Eva klidně, jako by komentovala počasí. „Všechno se naučíš. A je jen na tobě, jak dlouho ti to bude trvat.“
Mladík pokrčil rameny a začal se oblékat, jeho pohyby byly mechanické, jako by už byl unavený z celého toho divadla. Eva se otočila a následovala ho, její latexové šaty zašustily, když procházela dveřmi. Ty za nimi zapadly s tichým cvaknutím, jako by se za nimi zavíral hrob.
Jarda zůstal ležet na zemi, jeho tělo bylo pokryté potem, slinami, stopami po spermatu a krvi z drobných ranek. Lenka se nad ním sklonila, její úsměv byl šílený, oči jí zářily jako dva uhlíky. „No, Jardo,“ zašeptala a její prsty mu přejely po hrudi, kde zanechaly stopu po krvi z elektrod. „My budeme pokračovat.“ Její ruka sjela níž, až sevřela jeho čuráka v kleci, který byl stále poloztopřený, jako by se styděl za svou vlastní existenci.
