Kopretiny pro zámeckou paní (23.)

Ta černobílá fotografie na mě vypadla náhodou, založená do knížky, kterou jsem řadu let nevzal do ruky. V hloučku několika rozesmátých ochotníků jsem nejdřív málem nepoznal ani sebe. Pak mi kostým Kněžny pomohl identifikovat krásnou kastelánku Kateřinu Krásnou, která se na mě přes propast let zubila pro ni netradičně širokým, zato tradičně jemně ironickým úsměvem, zatímco na k ní nakloněné Natálce coby představitelce Haničky je ze všeho nejvíc patrná úleva, že už je dohráno. Poslední postavu na snímku jsem ani nedokázal bezpečně určit, amatérský fotograf muže do záběru nedostal celého, ale sám sebe jsem přesvědčil, že by to mohl být Oskar. Pro svou "politickou závadnost" se sice musel vzdát hlavní mužské role, když naše ochotnické zpracování Jiráskovy Lucerny skutečně natočila Československá televize, ale i tak byl, spolu s režisérkou Ivanou, pro výpravou náročný kus nepostradatelný. Bylo jasné, že fotografie byla pořízena až po jeho odehrání - úleva a čirá radost z nás tryskala tak, že jsem se i teď, po té spoustě let bezděčně usmál. Před představením panovala v souboru taková nervozita, že by nás do společného záběru nikdo nesehnal. Znovu jsem si vybavil, jak na mě v improvizované šatně, kde jsme se oblékali, zpoza kusu látky, oddělujícího prostor pro herečky a herce, vykoukla naše krásná dočasně ne kastelánka, ale kněžna, a bez ohledu na to, že sama nebyla ještě ani zdaleka komplet ve svém kostýmu, mi nervózně připomínala pasáž, kde jsem při generálce v textu zaškobrtnul. "Ne abyste si zase něco vymýšlel, pane Jánský! No co na mě tak zíráte? Pletete těmi improvizacemi ostatní herce." "Já se omlouvám, paní kněžno, ale jste to... rozepnutá. Takhle se tu producírovat, vdaná paní...", pokusil jsem se odlehčit situaci a Kateřina si rychle dopnula vršek korzetu, ze kterého se jí nadmíru lákavě drala ven nahá prsa, korzetem krásně podepřená a odhalená skoro až k prsním dvorcům. To, o čem jsem celé léto jen fantazíroval podle křivek pod šaty a občasných zavlnění, mi teď doslova strkala pod nos. "No že mi to připomínáte! Fajn, tak jsem pořád ještě vdaná. Pro to mi snad nemusíte civět na kozy, když Vám něco vysvětluju!", odsekla popuzeně a svou poznámkou mimoděk potvrdila šuškandu o tom, že po rodinné dovolené v Bulharsku podává žádost o rozvod. "A nebo si pro mě za mě civte, však je na co!", otočila náhle s pyšnou sebeironií, a dala si vyzývavě ruce v bok, až se jí poprsí, teď už korzetem spoutané, nádherně zavlnilo. Pak ale opět zvážněla. "Filipe, slibte mi, že nebudete blbnout! Co se tak culíte, kde jsem zase polonahá?" "Nikde, paní kněžno. Jen že jste mi poprvé řekla křestním jménem.", mrkl jsem na ni. "No vidíte, co dělá tréma i s tak zkušenými hajtrami jako já. Tak zlomte vaz, ... Filipe!" Z představení samotného si po letech nevybavím skoro nic. Jen to, že všechno najednou přes týdny nervozity a rozpaků šlapalo jako po drátkách, přestože nejen my herci, ale i diváci se museli postupně přesouvat zámeckým parkem mezi scénami mlýna, zámku a lesního zámečku. Však jsme celé odpoledne s Pavlem, Tomášem a dalšími tahali desítky židlí z valníku, kterým je Oskar přivážel (podle jeho slov) "ze všech kulturáků světa", abychom postavili vlastně tři hlediště. Ani tak místa zdaleka nestačila, spousta diváků bez reptání stála. Občas jsem mezi nimi zahlédl známou tvář, nechal jsem se unášet letním večerem, zkušeným vedením představitelky Kněžny, ve které krásná Kateřina úžasně vystihla tu postupnou proměnu znuděné aristokratky ve flirtující koketu až k bodu, kdy mezi ní a mlynářem jako by nakrátko skutečně něco zajiskřilo, a textem, který Alois Jirásek napsal s takovou přesvědčivostí, že přes archaický jazyk nezněl vůbec staře. Trojici kamer jsem si připomněl jen jednou, když má herecká partnerka Hanička v podání Natálky málem zakopla o jeden z kabelů, což okomentovala pohotovou a jadrnou improvizací: "Ach, mlynář Libor v nebezpečí úkladů, a já kráva se tu přerazím o ten blbej televizní krám!!", takže publikum ryčelo smíchy. Obraz střídal obraz, okolo nás se v souladu se scénářem pomalu stmívalo, takže závěrečné finále u lípy jsme dohráli už skoro za tmy. Po posledních replikách následovalo několik vteřin ticha, pak ohromný aplaus, který ne a ne skončit.

Zatímco představení samotné si po letech vybavuju jen v útržcích, následné bujaré veselí naopak docela živě. Šli jsme z ruky do ruky, gratulace a ovace na nás pršely od známých i docela neznámých lidí. Davem se ke mně protlačila památková referentka Julča, její mocné poprsí se přitom pod upnutými letními šaty úžasně vlnilo, a vlepila mi hlasitou pusu, zatímco mě dusila svými baroknímu tvary. "Byli jste... no prvotřídní! Škoda, že musím utíkat na poslední autobus, tenhle výkon by zasloužil odpovídající odměnu.", zašeptala mi do ucha, než mě do něj laškovně kousla. Vedle stojící Kateřina Krásná, stále ještě víc Kněžna než kastelánka, mi věnovala významný pohled, takže jsem si radši rychle přestal představovat, jakou podobu by taková odměna od prsaté Julie mohla mít... V hospodě pod zámkem nebylo skoro k hnutí, režisérku Ivanu jsme tam donesli na ramenou a já přitom nenápadně několika drzými dotyky naposledy polaskal její ženské křivky, které jsem poslední dny tak náruživě tiskl, což určitě cítila, ale nijak se tomu nebránila. Doslova salvy slávy spustili astronomové z nedaleké observatoře, jakkoliv se na představení ocitli tak trochu nedobrovolně, když zjistili, že je hospoda během něj zavřená. Ve všeobecném nadšení ti, co měli prve největší trému, hlasitě spřádali odvážné plány, co nastudovat příští léto, zatímco Natálka, stále v kostýmu Haničky, mezi námi vířila s pitím všeho druhu a i pod halenou mlynářovy schovanky se jí kozičky zase hezky natřásaly. Však taky jakmile televizní banda složila do beden svá fidlátka a přidala se k nám, kameraman Olda jí na nich doslova visel očima. Všiml jsem si, že se krásná (stále ještě) kněžna Kateřina po nějaké době zkouší nenápadně vytratit, rozhodl jsem se oželet slibně se rozvíjející diskusi na téma "není nic špatného se svlíknout, když to sedí do role", kterou představitelka Kláskové Bára právě posunula do velmi věcné roviny konstatováním, že by jí to dneska ani tak nevadilo, protože jak je jí kostým těsný, nevzala "si pod něj podprdu" a teď jí "žere kozy", a vydal se za kastelánkou. Nebyla daleko: stála hned na schodech hospody, kterou mi před dvěma měsíci profesor Palát tak vychválil kvůli třeboňskému pivu, a mlčky se dívala na letní noční oblohu. "Snad mi tu chvilku laciné romantiky odpustíte, pane Jánský. Možná Vás i ta veselá astronomka, jak ona se jen...? Berenika... něco naučila. Zkusíte mě zbalit na souhvězdí? Kolik takových večerů nám letos zbývá... A Vám ještě míň, když jedete na ty hory.", připomněla mi, že můj čas na Zeleném Újezdě, té perle rokoka, se nachýlil, když jsem chvíli mlčky postál vedle ní. "Tak už jsem zase pan Jánský?", zkusil jsem to zamluvit, protože jestli mě prsatá astronomka něco učila, souhvězdí to nebyla. "Jistě, to prve bylo ve stresu. Nemyslete si, že Vám budu říkat Filipe a nastrkovat Vám pod nos své vadnoucí vnady.", ušklíbla se a vzápětí mě zpražila pohledem, když jsem na ně instinktivně sjel očima. "Hezká móda, tyhle korzety. Škoda, že se dnes tak málo nosí." "Třeba Vaše kamarádka z Památkového ústavu by se do žádného ani nenacpala. Ale jiné Vaše zdejší kamarádky... s kolika jste se vlastně stihl skamarádit?", popíchla mě a já to radši nechal bez odpovědi; pokud jsem dobře počítal, jen v katastru Zeleného Újezdu jsem "něco měl" s průvodcovskými kolegyněmi Žandou, Amálkou i Gábinou, k tomu Natálka, zahraniční studentka Madina, vyprstění té fifleny Krátké se snad nepočítá. A kdybych přidal i okolí, Nový Hrádek a Brod... "Připomínáte mi bráchu.", prolomila Kateřina moje výmluvné mlčení. "Inženýr přes vodu, léto co léto trávil na Sázavě na nějaké univerzitní stanici nebo co. Údajně tam ojel zástupy vodaček. Jeho slova, mimochodem, a skvělé téma pro sourozenecký rozhovor, to mi věřte! A to se původně oženil s tamní vedoucí drogerie, taková fajn holka hezká... No ale neusadil se, kdepak. Nežeňte se, pane Jánský, nejste na to typ. Brácha taky nebyl. A nečumte mi pořád na prsa! Stačí ten snaživý zedník, co se každé ráno z lešení kouká, jak se oblékám. Kdyby mi aspoň donesl sem tam kytku...", pohodla hlavou a já si tu svou znovu lámal otázkou, jestli mají tuhle narážky na voyera na lešení, které naše krásná kastelánka s jadrností horníka trousila celé léto, mají nějaký reálný základ. "Zítra ho shodím a přinesu Vám ty kytky já, paní kněžno!" "Úžasný nápad! To hned roztaju, servu ze sebe noční košilku, padnu nahá na znak a budu jen Vaše! Kopretiny, prosím, ty se pro zámeckou paní nejlíp hodí!", rozesmála se. "A jestli mi ještě jednou řekneme 'paní kněžno', dostanete pohlavek!", dodala bezmála něžně a bez rozloučení vyrazila k zámku.

Otázka, jestli si její slova vyložit jako pobídku nebo vysvětlení, že nemám šanci, byla pro mě podobný oříšek, jako onehdy snaha pochopit, jestli Ivana chce podprsenku zapnout nebo naopak rozepnout (a pořádně chytit za své dudy). Z nejistoty mě vytrhla televizní reportérka Běla, která se vynořila na stejné pěšině, po které zmizela Kateřina. Zářila podobně, jako my herci na konci představení, když se natěšeně ptala, jestli vím, kdo dnešní natáčení režíroval. "Ty!", plácl jsem z legrace; televizní štáb jsem po pravdě celý večer skoro nevnímal. "Tak ty sis všimnul! Jo, já, já!!! Rejža nedorazil, někde cestou píchli. Volal mi sem do hospody, ta legrační Natálka mi to málem nevyřídila. Já to možná fakt někam dotáhnu, i když jsem plochá jak fošna a mám boky jak almaru!", rozesmála se. Pak na mě upřela zvláštní pohled a přidala úsměv se stopou očekávání. "Půjdeme dovnitř k ostatním?", prohodila nevinně. "Můžeme. Nebo se chvíli projdeme?" Řekl jsem to tak nenuceně, že být tu někde ve stínech ukrytá krásná (už zase) kastelánka Kateřina Krásná, určitě by z nich vystoupila s vítězoslavným ""Ha!" (a vlastně jsem se toho maličko bál). Nic takového se ale nestalo, Běla se do mě zavěsila se samozřejmostí, kterou jsem přičetl své prchavé herecké slávě, a během cesty k zámku namísto aby mé nenechavé prsty cudně odmítala, ochotně si je nechala vklouznout pod tričko a poznávat postupně její baculaté boky, oblinu bříška a nad ním spodek skromně tvarovaných koziček. Když jsem tu samou cestu absolvoval v červenci s ještě přímočařejší astronomkou Berenikou, ta se napřed rovnou svlékla donaha. Tentokrát jsem ve chvíli, kdy jsme vyšli z lesa do zámeckého parku, měl ruku v Bělině podprsence a prsty zpracovával její malou kozičku se vzrušením nepoddajnou bradavkou na vrcholku, aniž by se tomu novopečená režisérka přenosu jakkoliv bránila. Když jsem ji vysadil na okraj kašny, u které jsem to léto už jedno milování zažil, rozepla a svlékla si rifle s nečekanou hbitostí. Pak zaklonila se zavřenýma očima hlavu, a zatímco jsem mlaskavě vsával její malé cecíky, když jsem jí vyhrnul triko i podprsenku k bradě, rychle si strhla kalhotky ke straně a druhou rukou zaútočila na kalhoty mého kostýmu. "Panebože...pane mlynáři, to je ale kláda...", vyhrkla a rychle mi pohybem ruky dala najevo, že se jí ale vůbec nebojí, takže můj klacek, cucáním jejích maličkých koziček nečekaně rychle vztyčený, dovedla k naprostému ztopoření. "Hele, já... nehledá ááám... nějaký souznění... duší, ale jak jsi mě... včera mrda aaa aaal, tak... chci ještě! Ještě! Ještěěě... Je š těěě eeee!", přešla ze vzrušeného šepotu do neúspěšně potlačovaného sténání, jak jsem žaludem pronikl v husté houštince kudrnatých chloupků na to správné místo, pořádně přitlačil, rychle se propadl do svíravého, vlhkého horka a začal jí mrdat úzkou, staženou pičku. "Bože... to je náááád her ný...ýýý... to jsem... strašně chtěla...aaaa.... celýý ýýý tohle léto!", drmolila mezi vzdechy a tiskla má ramena, zatímco já ji pevně držel za zadeček, aby nespadla do prázdné kašny. "Nááá dher něěěě ... mi ji ... pícháš... já asi... buduuuu....!!!", zajíkala se Běla, než jsem ji umlčel tím, že jsem se vášnivým polibkem přisál na její rty, zatímco jsem v sobě vydoloval dost zodpovědnosti, abych z její pulzující prciny svůj čurák včas vytáhl, přimáčkl ho v extázi sténající Běle na poštěváček a začal jí po něm žaludem prudce kmitat, takže mi vzápětí zaryla nehty do ramen a s křikem se udělala těsně před tím, než jsem jí začal svými výstřiky pokrývat kulaté bříško a spodek plochým prsou. I přes clonu orgasmu mi hmátla rukou po čuráku a honěním prodlužovala mou slast, přestože jsem jí semenem nemilosrdně zřídil celé břicho, zatímco já se snažil obelhat sám sebe, že v tom (!) okně zámku se nerýsuje ženská postava... Jméno Běly jsem pak četl v titulcích různých pořadů Československé a později České televize řadu let a pokaždé mi připomnělo ten příjemný kontrast chladného kamene několik století staré kašny a horkého dívčího těla, které jsem na ní právě ošukal.

Kouzlo zdánlivě nekonečné divadelní noci zmizelo následující ráno, technici naskládali televizní techniku do dvou Avií a Běla mi s rozpačitým úsměvem na schůdcích jedné mávla, zatímco kameraman Olda se údajně předlouho loučil před zavřenou hospodou s Natálkou; obé neuniklo jízlivé pozornosti teď už zase kastelánky Krásné, která prostě měla dar objevit se pokaždé v nejnevhodnější dobu a opepřit daný okamžik jízlivým komentářem. To ráno i všechna následující až do mého odjezdu jsem poctivě vyšplhal na lešení a položil na římsu okna její "komnaty" (služebního bytu) kytici, natrhanou v zámeckém parku, ale za záclonou se nic nepohnulo, stejně jako jsem pochopitelně nikdy nepřistihl toho zřejmě vybájeného šmírujícího zedníka. Jedno ráno naopak přistihl mě polír Prouza, ale jakkoliv naše vztahy byly celé léto napjaté, omezil se na zabručení, ať se mu tu nepřerazím, které po krátké odmlce doplnil ironickým oslovením "mlynáříčku". Když jsem na něj vykulil oči, neochotně doplnil, že se mu Lucerna "docela líbila". Pocit, že jsme donesli trochu té kultury i okoralé duši tohohle veterána stavebních oprav, mě zahřál v jinak studeném ránu, které připomnělo, že srpen pomalu končí. "Musíš mi civět na ty moje rozinky tak okatě?!", ohradila se v pokladně Žanda, které ranní chlad její dudlíky napružil a přes tričko krásně vyrýsoval, a dva nepřehlédnutelné hroty korunovaly i objemné dudy poštovní doručovatelky Míši, když nám dovezla poštu. "Známky vám ani dávat nebudu, když ještě máte. Léto končí, děcka jsou doma z táborů, těch pár důchodců vás nevykoupí. Ale mějte je v šupleti, přece jenom, je to poštovní cenina!", nabádala nás snad posté, zatímco mě nechala kochat se pihou na jejím levém prsu, společně s tím pravým opřeném o pult pokladny a částečně vyvaleném z nedopnuté pošťácké haleny a košíčků podprsenky. "Taky bys jí na ty dudy nemusel tak slintat!", ohradila se Žaneta, když se obdařená pošťačka s námi rozloučila. "Snad nežárlíš, Žani? Neříkalas, že se ten tvůj o víkendu staví?" "To staví, a protože neumí počítat, bude děsně zklamanej, až se s ním jenom budu vodit za ruku parkem, protože o víkendu už to dos... ehm, už nebudu moct.", zahihňala se Žanda. "To jsem měl vlastně štěstí. No, žes mě seznámila se zdejšími ochotníky a tak hezky mě uvítala u hraběte Šporka.", dokončil jsem slovní přestřelku a tak tak uhýbal Žandině pohlavku. Že ale není ani za mák uražená, to jsem poznal, když se nečekaně, zato s vyzývavým úsměvem, přidala na večerní prohlídku, která na mě ten den vyšla. I když jsem počet výprav, provedených po Zeleném Újezdě (té perle rokoka), na konci léta mohl počítat na desítky, její škádlivý úsměv mi přivodil bezmála trému, a grimasy, které na mě dělala, když jsem své skupině vykládal o Šporkově milované manželce Apollonii, mě málem rozkoktaly. "Taková věrnost... to se dnes už skoro nenosí, že?", prohodila nevinně jedinou větu, kterou přerušila můj výklad. V následujících komnatách prohlídkové trasy jsem čekal další popíchnutí, ale po chvíli mi došlo, že už ve skupině návštěvníků není. Když jsem je vyprovodil na nádvoří a zamkl, tušil jsem, kde ji hledat.

A nespletl jsem se. Ležela na té samé lenošce, na které mi podlehla v den mého příjezdu na zámek při nácviku prohlídky, i když jeden rozdíl byl patrný na první pohled: teď si na ní rozkošnicky hověla nahá, kozičky vzrušením zahrocené, stehna od sebe, kundičku prsty vydrážděnou a vzrušením vlhce lesklou. "No že jdete, pane hrabě! O víkendu bych Vám svůj květ nevinnosti už nabídnout nemohla, ale dnes podlehnu ráda.", zadeklamovala polohlasem, jen maličko zastřeným vzrušením. "Má paní, na cestách jsem odolal všem svodům kurtizán i exotických děvek, jen abych se mohl po návratu pohroužit do Vaší lastury!", vrátil jsem jí repliku z nikdy nenapsané historické hry, a protože věta to byla spíš trochu komická, rychle jsem přiklekl a zabořil rty do Žandiny miciny, takže kmitání mého jazyka změnilo její ironické poznámky na slastné vzdechy a nesmlouvavý útok jazyka na vzrušený poštěváček ji za hlasitého hekání přivedl k orgasmu dřív, než jsem se stihl vysoukat z kalhot a nasměrovat do svíravé růžové pičky svůj vztyčený klacek. Když jsem přirazil a vláčně se propadl žaludem do horka jejího klínu, neodpustil jsem si další historizující repliku, jakkoliv se mi hlas chvěl vzrušením: "Vaše tělo se bude chvět mými rozhodnými průniky, vaše alabastrová ňadra budou se házet sem a tam jako běžící laně, Vaše lůno naplní můj šíp..." "Hele, to jsi... řííííkal.... tehdy ta aaa kyyy... ale jo, mrdej mě, vraž mi taaaammm... ten šíp nebo co...", sténala Žaneta, její mrdaná kundička vlhce mlaskala, lenoška pod námi úpěla a skřípala a já cítil, že brzy budu. Ze sevření Žandiny mušličky jsem vytáhl svoje péro doslova v poslední vteřině, prohnuté rychle nastupujícím vrcholem, který jsem jí následně s chroptěním vystříkal na ochotně nastavované nahé bříško a kozičky. Držela mě za čurák, jemně jím kmitala a nepřestala, dokud jsem nevycákl poslední kapku. "Na Zeleném Újezdě pobýval zřídka.", prohodila pak, milováním krásně udýchaná a zrůžovělá, když se dívala na obraz hraběte a otírala si z bříška a koziček můj výstřik kalhotkami, které si pak už neplánovala obléct. "Ty bys ale nemusel. Já sem chci příští rok zase." Já taky, ale... Co bude napřesrok?", pokrčil jsem rameny a pokoušel se zapnout si kalhoty. "Co by bylo? Proč by léto 1990 mělo být jiný než to letošní? Neviděl jsi mimochodem moji podprdu? Jako já se bez ní obejdu, ale jestli ji tu najde krásná Kateřina, vsadí mě do věže!" "Neboj, Žani, já tě vysvobodím! Nejpozději příští léto, slibuju!" "Kecko! Kdo ví, co bude napřesrok? Jé, hele, tady je!", vylovila Žaneta svůj kousek spodního prádla zpod lenošky, která toho ode mě za necelé dva měsíce dost snesla, a blahosklonně mi dovolila jí tu veskrze zbytečnou podprsenku zapnout. Když háčky zapadly do oček a košíčky definitivně dosedly na ty hezké, pružné kozičky, kterým to stejně nejvíc slušelo bez nich, musel jsem v duchu připustit, že oblékat podprsenku hezké holce je skoro tak prima jak ji svlékat. Skoro.

Aniž by nás to v tu chvíli napadlo, naše milování pod přísným pohledem hraběte Šporka vlastně uzavřelo kruh, protože na stejném místě jsem Žandiny pružné půvaby poznal poprvé v den, kdy jsem na Zelený Újezd dorazil. Tak trochu jsme jím taky zahájili moje loučení tady. Nebylo nijak halasné, během léta se naše parta odchody Ami a pak i Gábiny beztak proměňovala, takže na něj stačilo pár skleniček v hospodě pod zámkem poslední večer před mým odjezdem. Na chvíli se stavila Ivana a během utrápeného líčení toho, jak moc se netěší na začátek nového školního roku, ochotně nechala mou ruku pod stolem putovat po svém stehnu pod letními šaty až k okraji kalhotek, pod kterými jsem tušil oblinu její frndy. Dokonce mě zašimraly na bříškách prstů její kudrnaté chloupky, které se zpod nich draly, než si raději maličko odsedla, protože na mé doteky začínala reagovat trhnutími a úhel mé paže přestával být přirozený, takže někdo by si mohl všimnout. Když se loučila, ve dveřích se skoro srazila s naší krásnou Kateřinou Krásnou a její narážku na to, kdo všechno se tu loučí s tohoročním zámeckým Casanovou, odměnila šibalským mrknutím, které kastelánku přimělo významně zdvihnout obočí, zatímco já se toužil propadnout prkennou podlahou hospody někam do sedmnáctého století... Naštěstí Kateřina pro jednou odložila svou kousavost a během krátké doby, co s námi poseděla, mi stihla docela bez ironie poděkovat za práci, co jsem tu odvedl. "A ani v tom mlynáři jste moc neplaval. Podívejte, jak Vaše schovanka pořád ne a ne vystoupit z role.", poukázala se smíchem na to, že Natálka, původně zmáhaná trémou, po odehrání Lucerny dál hrdě nosila halenu svého kostýmu. "Mě připadá, že to do zámecké hospody nějak pasuje, paní kastelánko.", špitla stydlivě, zatímco já si domýšlel, že na rozdíl od Báry jí látka haleny kozičky určitě nežere, protože se jí pod ní pohupují zase zcela očividně na volno. "Bude tu bez Vás smutno.", potěšila mě ještě Kateřina, jakkoliv můj pohled na Natálčiny vnady opět neomylně zachytila, zatímco Žanda nahlas rozvíjela nápad, že bychom příští sezónu mohli večerní prohlídky dělat v kostýmech. "Ani nebudu mít co dát do vázy, až odjedete.", prohodila ještě kastelánka na odchodu a dala tím úplně poprvé najevo, že ví, kdo jí každé ráno nechává za oknem květiny. A protože naději na případnou osobnější rozlučku s fešnou šenkýřkou mi vzal její šamstr, který si Natálky po jisté "rodinné lapálii" s její mladší sestřenkou poslední dobou nápadně hleděl, nechal jsem Pavla s Tomášem jít napřed a vydal se k záhonu s kopretinami v rohu parku. Ráno možná nebudu mít čas, tak ať naše krásná kastelánka Kateřina nepřijde zkrátka. Noční výstup na lešení mi usnadnil měsíc, který ho nasvěcoval možná víc, než bylo nutné. V komnatě se taky ještě svítilo, obě křídla okna byla dokořán, takže jsem zůstal ukrytý za římsou a vzápětí bez dechu sledoval, jak přes záclonu Kateřina rozehrála stínové divadlo, když se kdo ví proč začala svlékat přímo za oknem, takže jsem zřetelně viděl, jak si přetahuje přes hlavu tričko, pak kříží ruce na zádech a svléká si podprsenku, vystupuje z rozepnutých riflí... Všechno bylo jen v obrysech, takže má fantazie pracovala na plné obrátky. Pak na sebe navlékla zřejmě spací úbor a světlo zhaslo.

S provinilým pocitem študentíka, co právě šmíroval svou krásnou učitelku, jsem se co nejneslyšněji vyplížil zpoza římsy a položil na okenní parapet kytici. Hned vzápětí dvě ruce roztáhly záclonu a krásná kastelánka se na mě zubila s blízkosti nějakých dvaceti centimetrů s triumfálním, a zároveň pobaveným výrazem někoho, kdo si správně počíhal na svůj okamžik. Několik dlouhých vteřin panovalo ticho, ve kterém jsem si uvědomoval zároveň dvě věci: když se usmívá, je Kateřina neskutečně krásná, a ta odvážná noční košilka na tenounkých ramínkách odhaluje její prsa opravdu štědře. "Copak mi nesete takhle pozdě?", přerušila konečně naše mlčení a rty se jí roztáhly do úsměvu ještě trochu širšího, až odhalil perličky zubů. "Ah, květiny. Pro zámeckou paní? V tuto hodinu? No že Vám to konečně došlo, pane Jánský! Co s kytkami a chlapem ráno... Ale teď je vlahá noc, Vy tu bezmála klečíte, to mi asi nezbývá než roztát, padnout nahá na znak a být jen Vaše!", vychutnávala si každé slovo. "Ještě servat ze sebe noční košilku... jste říkala.", zakoktal jsem. "Poslyšte, Filipe, jestli mě chcete ošukat, budete mi ji asi svléct sám. A dejte pozor, byla drahá!", přešla z čista jasna z historizující krasomluvy do věcného tónu a slovníku, jakým nás celé léto zas a znova nečekaně uváděla do rozpaků. Chytila rozpřaženýma rukama okenní římsu, až se jí přitom prsa v hlubokém výstřihu košilky zavlnila, já se rozhodl zariskovat a umlčel jsem její případné další ironické nebo jadrné poznámky polibkem. Po vteřině, ve které jsem napůl očekával pohlavek, mi naštěstí vyšla rty naproti, oběma rukama si přitáhla mou hlavu a jazykem vjela do pusy. Následující líbačka mě málem připravila o kyslík i o rozum, zatímco Kateřině při ní nijak nevadilo, že jsem jí rukama zajel shora pod košilku a s tolik týdnů potlačovanou touhou stiskl její pružná prsa, až se celá zachvěla. Další záchvěvy způsobily mé prsty na jejích rychle se stavících bradavkách, které jim rychle začaly klást tuhý odpor, když jsem je zas a znovu tiskl a všímal se, že jak jsou vzrušené, nabývají podoby bambulek. Chviličku se zdálo, že naše vášnivé objetí neskončí a rozdáme si to akrobaticky v otevřeném okně, ale pak mě Katka doslova vtáhla dovnitř, rychle si přetáhla přes hlavu tu zřejmě opravdu drahou noční košilku, a zatímco jsem horečně a zřejmě trochu komicky ze sebe rval oblečení, odhodila peřinu z postele, na kterou se pak nahá ladně položila. Jakmile jsem byl nad ní, znovu se vpila svými rty do mých, ale zároveň nesmlouvavě hmátla po mém klacku, několika pohyby ruky ho uvedla do plně připraveného stavu a nasměrovala mezi svá stehna. Ucítil jsem na žaludu zašimrání její chlupaté mušličky, jejíž závojíčky se ochotně rozevíraly, takže vzápětí jsem se už propadal ho vlhkého horka krásně vzrušené a mokré štěrbiny. Během celého milování, kdy jsem jí pičku prudce píchal, až se jí prsa na hrudníku roztančila a pleskala o sebe, jsme se dál líbali a přes polibky drtili svoje vzdechy a sténání, ale pak se Katka vypnula proti mně, sevřela mě svými stehny a se zakloněnou hlavou bez sebemenší snahy se jakkoliv krotit začala do nočního ticha sténat slastí z nastupujícího orgasmu. Otevřeným oknem se její výkřik musel nést až do Brodu... I během svého vyvrcholení mě dál patami povzbuzovala, abych jí kundičku nepřestával šukat, a když jsem ji po chvíli přerývaně upozornil, že i já už brzy budu, horce mi šeptala do ucha: "Můžeš ... do mě... neotěhotnííím... neboj....oj ooooj...jo, joooo...tam, taaaaam!" Zarýval jsem jí prsty do ramen, vzpínal se nad ní, bušil posledními tvrdými přírazy do její prciny, ještě chvilku zatínal zuby a pokoušet se odkládat neodkladné, a pak dlouho a prudce stříkal....dovnitř.

"Pane bože.... uuuuuf.... Proč ti to krucinál trvalo celý léto?!?", vydechla Katka, když náš milostný souboj skončil, leželi jsme vedle sebe jako dva běžci, oddychující po dlouhém závodě, který nakonec vyhráli oba, a mlčeli snad dvacet minut. "Kdejakou nanynku jsi tu ojel... no mlč, já vím, že ojel! ... a mně necháš marně toužit až do poslední noci!", kárala mě, ale na tváři jí hrál zase ten její krásný úsměv. Tiše jsem si pro sebe vychutnával to, že se po milování nespěchá stydlivě zahalit, ale leží vedle mě beze studu nahá, s prsy odeznívajícím vzrušením ještě zahrocenými a houštinkou chloupků v podbřišku vlhce zplihlou, takže se v pološeru a za romantického svitu měsíce můžu kochat její nahou krásou. Nebýt několika drobných vrásek u očí, mohl bych si myslet, že tu vedle mě odpočívá šukáním krásně malátná dvacítka. "Ach, sladké lhaní holkám, to jsem si už dlouho neužila!", usmála se, když jsem to řekl nahlas, a rozkošnicky se protáhla, až se jí prsa zahoupala. "Nenech se mýlit, dopřál jsi mámivý pocit štěstí zralé paničce. A neboj, zcela bez následků, protože ... některým věcem ani zámecká paní neporučí.", vkradl se jí na vteřinu do hlasu smutek, když si, opět bez sebemenšího studu, otřela mezi stehny kundičku, ze které pomalu vytékal bílý pramínek mého výstřiku, a mně došlo, že zřejmě není náhoda, když ani po třicítce nemá děti. "Příští léto ti to vynahradím. Říkala jsi přece, že lidi se na Zelený Újezd vracejí.", zaplašil jsem smutnou chvilku a pokoušel se nějak vstřebat ten nezvyk, že krásné kastelánce tykám. A že mám ruku na jejím nahém prsu. "To by bylo hezké. Příští léto už nebudu vdaná paní. Tedy, jako by to něčemu vadilo...", usmála se Katka, podepřela si prsa rukama a laškovně jimi zatřásla. "Proč se vlastně... to...?", mumlal jsem nejistě a myslel na prošedivělého elegána, se kterým jsem se neodvažoval měřit. "Prostě každý jdeme jinou cestou.", vzdychla a na chvíli se jí z tváře ztratil sebeironický úsměv. "Filip se rozhodl dělat kariéru, takže i kompromisy. Nejdřív malé, pak pořád větší. Já je dělat nechci. Tady jsem schovaná na věky věků, když jste navíc s Žandou a klukama tak hezky začarovali paní náměstkyni Krátkou!", popíchla mě. "Počkej, tvůj muž se jmenuje...?" "Jo, Filip. Proto mi Vaše jméno nešlo z pusy, pane Jánský. Ale nějak si ta pusa nakonec na Vás zvykla.", mrkla na mě opět s vtipem, za jaký by se i Oskar červenal, a stulila se k mému milováním ochablému klacku. Dovedný pohyb jejích rtů a šikovného jazýčku, jehož špičatosti jsem se pro jednou nemusel bát, ho beze spěchu, ale soustředěně za chvíli probudily k životu podruhé, Kateřina se s novým vzrušením ve tváři na něj vyhoupla a nasměrovala si ho mezi stehna, do své vlhce se lesknoucí a stále krásně roztažené kočičky. Když pomalu dosedla až na jeho kořen, začala pohupovat boky, nahá ňadra se jí přitom nádherně roztančila na hrudníku a já měl velikou chuť ten jejich pružný pohyb zkrotit dlaněmi a stisknout mezi prsty vzrušením znovu (nebo spíš pořád) napružené bambulky růžových bradavek. Když jsem za ně Katku jemně tahal, sykala slastí a přirážela svou doširoka roztaženou kundou stále důrazněji. Nepřestala ani ve chvíli, kdy si hmátla dlaní ruky pod bříško, začala prsty prudce třít svůj poštěváček a dopomohla si tím pohybem i důrazným narážením na můj klacek k druhému orgasmu, který mi po kořeni čuráku a koulích rozlil nádherné teplo jejích šťáv. Cítila mě v sobě pořád vztyčeného, a tak i během svého vyvrcholení dál narážela svou pičku na můj ocas, zakláněla se, vlasy i prsa se jí krásně házela sem a tam a já doufal, že v ní vydržím celou noc a ona se na mně umrdá do bezvědomí... "Opovaž se ... teď odejít...!!", zašeptala mi do ucha, když se na mě zhroutila, můj výstřiky druhého orgasmu se škubající čurák stále zasunutý až po kořen ve své frndě, kterou jí znovu plnil horkým semenem. "Tohle...miluju...", vzdychla a já si ji za její pěkný zadek, kterým mě toho léta tolikrát sváděla, když se nesla přes nádvoří, přitiskl k sobě ještě těsněji. Když nás nad ránem probudila zima, zavřel jsem okno a přehodil přes nás peřinu. Štěstí, že mám sbaleno, napadlo mě před tím, než jsem ovinul ruku kolem břicha spící Katky, která něco ze spaní zamumlala, a ucítil na ní zespoda zašimrání chloupků z jejího podbřišku.

Když jsem ráno opouštěl komnatu (služební byt) krásné Kateřiny, seděla na posteli pořád nahá, dlouhým milováním a krátkým spánkem zrůžovělá a rozcuchaná, a ani za denního světla neudělala opět sebemenší pohyb, kterým by částečně skryla svoje odhalené a nadmíru ženské půvaby. Veškeré loučení zastala krátkým zamáváním ruky a svým nenapodobitelným úsměvem, ve kterém jsem vedle lehké ironie četl i maličko smutku a stopu něhy. Pak už zbývalo jen snést škodolibé narážky Tomáše, kdepak jsem to strávil poslední noc (naštěstí zcela mylně tipoval "tu prsalínu Natálku"), obejmout Žandu, abych jí beze slov poděkoval za všecnno a ještě jednou cítil na hrudi její pružné kozičky, bez zbytečných proslovů stisknout ruku Pavlovi a popadnout včera sbalený kufr. Bylo by stylové, kdyby mě na silnici k nádraží nabral do traktoru Oskar, ale nebyl nikde v dohledu; možná zase někde v tichu lesa těšil klín nějaké Evině z kravína. Když se motoráček rozjel směrem k Brodu, kde jsem přestupoval do rychlíku na Prahu, pohled na melouny černovlasé manželky přednosty stanice, která mi z perónu krátce zamávala, nádražáckou košili zase tak hezky nedopnutou, mi připomněl, že navzdory Katčině ironické poznámce jsem se tu nedostal do kalhotek zdaleka každé krasavici. Na druhou stranu, "mrdací prázdniny", jak to před pár dny popsala učitelka, ochotnická režisérka a má týdenní milenka Ivana, to bezesporu byly. A jak mizelo nádraží Zeleného Újezdu v zatáčce, umiňoval jsem si, že příští budou zase. Jenže Žanda se ve své předpovědi spletla. Události podzimu toho roku způsobily, že léto 1990 snad nemohlo být víc jiné než to předešlé, takže naše průvodcovská parta se na Zeleném Újezdě, té perle rokoka, už znovu nesešla. Následující léto, a ani žádné další. Svět se z týdne na týden najednou proměnil a život se rozběhl novými, úplně nečekanými směry. Vysokou jsem v nových časech tak tak dokončil a obrátil se od dějin, heraldiky a hraběte Šporka úplně jinam. Na Zeleném Újezdě, té perle rokoka, jsem nebyl dalších dvacet let. Až krátké oznámení v novinách, že ve věku tom a tom odešel nestor české medievalistiky prof. Palát, mě přimělo zavelet k rodinnému výletu. Dcery ani má tehdejší žena nebyly vůbec nadšené, zvlášť když se ukázalo, že zámek už není ani státní, ani přístupný; po restitucích a sérii podivných prodejů ho nový majitel přebudoval na soukromé sanatorium. Vrátný v bráně o krásné kastelánce Krásné v životě neslyšel, ale po mém naléhání, že jsem tu kdysi průvodcoval, nás pustil přes nádvoří aspoň do parku. Naše někdejší pokoje byly přestavěné na prádelnu, kašna v parku pořád stála, ale jaké mám na ni vzpomínky, to jsem dcerunkám ani čím dál otrávenější Ireně radši neříkal. Z hospody pod zámkem, zbavené přísunu turistů, byl penzion, zavřený pro soukromou akci. Zbytek rodiny měl hlad, tak jsme sedli do auta a jeli do Brodu; dal jsem si záležet, abych to vzal přes Strachotín, i když jsme si docela zajeli. Šumperák stál tam, co vždycky, na terase někdo seděl, ale nenašel jsem dobrou výmluvu, proč zastavit. V Brodě nebylo po pobočce Památkového ústavu ani památky, zato v přízemí domu sídlila obstojná pizzerie, takže mé slečny se nad jídlem divily, proč tak nadávám na necitlivou adaptaci prostoru, která zakryla valené gotické klenby sádrokartonem. Statná dáma s doslova obřími prsisky, která si nás ze zahrádky cukrárny chvíli upřeně prohlížela, když jsme nasedali do auta, mohla být Julie po třech dítkách, ale nemusela. S pocitem, že dvakrát do stejné řeky asi opravdu nevstoupíš, jsem to ještě stočil k té řece, kde jsem nenašel nejen vrátnici s mozaikou mistra Hrádeckého, ale ani samotnou továrnu, a zamířil k dálnici. Pak další roky, další životní peripetie, a nakonec na mě vypadne z knížky ta černobílá fotografie, jak jsme to památné léto v Zeleném Újezdě hráli Lucernu... "Poslyšte, Táničko, hrála jste někdy divadlo?", zeptal jsem se fešné slovenské servírky v kavárně, kam jsem poslední dobou chodil, když už mám v ústavu, kde jsem se k stáru k historii zase vrátil, jen třetinový úvazek. „Áno, raz som hrala na strednej škole. Ale veľmi sa mi to nepáčilo. Režisér ma nútil sa vyzliekať, aj keď to vôbec nebolo v scenári.“, šlehla po mě koketním pohledem temperamentní bruneta, která prostě musela vědět, že když mi servíruje kafe a předkloní se takhle moc, je jí výstřihem vidět až na bradavky. Přesto to udělala pokaždé.