Stojím uprostřed galerie, sklenka vína v ruce, a pozoruju, jak se světlo odráží od pláten. Výstava je plná abstraktních tvarů, barev, které se vzájemně pohlcují a odpuzují, jako by se na každém obrazu odehrával malý, intimní boj. Je to přesně ten druh umění, který mě přitahuje – něco, co není jen hezké, ale co vyvolává otázky, co škrábe na dveře podvědomí a nutí diváka zamyslet se nad tím, co vlastně vidí. A pak ji spatřím.
Stojí u jednoho z největších pláten, nakloněná mírně dopředu, jako by chtěla proniknout skrz barvy přímo do nitra obrazu. Má na sobě černé šaty, které jí padnou jako druhá kůže, obepínají její tělo tak těsně, že vidím každý pohyb, každý nádech. Její vlasy, tmavé a lesklé jako havraní křídla, jí padají volně na záda, a když se otočí, abychom se na sebe podívali, ucítím, jak se mi zrychluje dech.
Její oči jsou to první, co mě zcela pohltí. Tmavé, téměř černé, s jiskrou, která není jen zvědavostí, ale něčím hlubším, temnějším. Jako by v nich hořel oheň, který nepálí, ale spíš svádí, láká blíž, i když víš, že bys měl zůstat opatrný. Usměje se, ale není to úsměv, který bych očekával – není sladký ani zdvořilý. Je to něco mezi výzvou a pozváním, něco, co mi říká, že když se rozhodnu přistoupit blíž, už nebude cesty zpět.
„Dobrý večer,“ řekne a její hlas je hluboký, sametový, s lehkým chrapotem, který mi projede tělem jako elektrický výboj. „Zdá se, že vás tenhle obraz také fascinuje.“
Přistupuju blíž, až cítím její parfém – něco těžkého, kořeněného, co se mi usazuje v plicích a nutí mě dýchat zhluboka. „Ano,“ odpovídám a snažím se, aby můj hlas zněl klidně, i když vím, že se mi to nepodaří úplně. „Je v něm… něco neklidného. Jako by se každá barva snažila uniknout z plátna.“
Pohled mi sklouzne na její rty, když se znovu usměje, tentokrát šíř. „Přesně tak. Umění by nemělo být jen o kráse. Má být o pravdě. A pravda často bolí.“
Její slova mě zasáhnou jako facka. Ne proto, že by byla drsná, ale proto, že jsou upřímná. Žádné okrasné fráze, žádné snahy být milá nebo diplomatická. Jen holá, syrová pravda. A já vím, že jsem ztracen.
„Jmenuji se El,“ pokračuje a natáhne ruku. Její prsty jsou dlouhé, štíhlé, nehty lakované tmavě červenou barvou, která mi připomíná sušenou krev. Když se jí dotknu, je její stisk pevný, rozhodný. Žádné slabé potřásání rukou, žádné zdvořilé uvolnění. Drží mě, jako by chtěla zjistit, jak moc vydržím.
„Jiří,“ představuju se a její jméno mi uvízne na rtech, jako bych ho chtěl ochutnat. „A vy… vy jste umělkyně?“
Zavrtí hlavou, ale její úsměv se prohlubuje. „Ne. Jsem spíš… pozorovatelka. Stejně jako vy.“ Její pohled mi projede tělem jako nůž. „Ale občas se stane, že pozorování nestačí. Občas chcete být součástí toho, co vidíte.“
Nevím, co na to říct. Její slova ve mně vyvolávají obraz, který je příliš živý, příliš intenzivní. Vidím sám sebe, jak klesám na kolena před ní, jak se její prsty zapletou do mých vlasů, jak mi šeptá, abych se podíval nahoru, přímo do těch temných očí, zatímco mi její druhé já – to, které nosí v sobě – velí, abych se odevzdal.
„Možná,“ říkám nakonec, protože nic jiného mě nenapadá. „Ale ne každý je na to připravený.“
Její smích je tichý, téměř zlověstný. „Připravenost je jen iluze, Jiří. Nikdo nikdy není opravdu připravený. Jde o to, jestli jste ochotný skočit.“
Dny ubíhají a já zjišťuju, že se na ni nemůžu přestat dívat. Setkáváme se znovu, tentokrát v kavárně nedaleko jejího ateliéru. Sedíme u malého stolku v rohu, kde nás nikdo neruší, a já poslouchám, jak mluví o umění, o filozofii, o tom, jak lidé potlačují své nejtemnější touhy, protože se bojí, že je to udělá slabými.
„Slabost není v tom, že něco chcete,“ říká a její prsty se dotýkají okraje šálku, jako by chtěla zjistit, jak horký je. „Slabost je v tom, že se bojíte přiznat, co opravdu potřebujete.“
„A co vy potřebujete?“ zeptám se a slyším, jak se mi hlas trochu chvěje. Není to strach. Je to očekávání. Potřeba vědět, jestli jsem schopen jí to dát.
Odloží šálek a její oči se setkají s mými. „Potřebuju kontrolu, Jiří. Potřebuju vědět, že když někoho vedu, tak mě následují. Bez výhrad. Bez pochybností.“
Její slova mě zasáhnou přímo do břicha. Cítím, jak se mi stahuje žaludek, jak mi mezi nohama začíná růst teplo. „A co když někdo nechce být veden?“ zeptám se, i když vím, že lžu. Chci to. Chci to víc, než jsem kdy něco chtěl.
„Pak by tady neseděl,“ odpoví jednoduše. „Ale vy tady sedíte. A já vidím, jak se vám při těch slovách roztřásly ruce.“
Snažím se je zklidnit, ale je to zbytečné. Ví to. Ví všechno. A já nemám sílu to popřít.
Její ateliér je přesně takový, jaký jsem čekal – temný, plný pláten, barev, nářadí, které nevypadají jako něco, co by se používalo jen na malování. Stojím uprostřed místnosti a dýchám vzduch prosycený terpentýnem a něčím jiným, něčím těžším, sladším. Jako by tady visela vůně její kůže, jejího potu.
El zavírá dveře za sebou a já slyším, jak cvakne zámek. Není to hlasité, ale v té tichosti to zní jako výstřel. Otočí se ke mně a já vidím, jak se jí v očích něco mění. Už není jen ta žena, se kterou jsem pil kávu a mluvil o umění. Teď je to něco víc. Něco, co mě děsí a přitahuje zároveň.
„Dnes večer nebudeme mluvit o umění,“ říká a její hlas je hlubší, temnější. „Dnes večer budeme mluvit o nás.“
Přistupuje blíž a já cítím, jak se mi zrychluje tep. Její prsty se dotknou mého hrudníku, lehce, téměř neznatelně, ale já ucítím každý centimetr její kůže na mé. „Chci, abys mi řekl, co chceš, Jiří. Ale chci, abys byl upřímný. Ne jen to, co si myslíš, že chci slyšet. To, co opravdu cítíš.“
Polknu. Moje ústa jsou najednou suchá. „Chci… chci se nechat vést. Chci se odevzdat. Ale bojím se, že nebudu dost dobrý. Že nebudu umět.“
Její úsměv je pomalý, téměř laskavý. „To je právě to krásné na odevzdání, Jiří. Nemusíš být dobrý. Stačí, když budeš ochotný. A ty jsi ochotný, viď?“
Přikývnu, protože slova mi uvízla v krku. Její ruka sjíždí níž, přes mé břicho, až se její prsty zastaví těsně nad opaskem. Cítím, jak se mi pod její dotekem zvedá penis, jak mi kalhoty najednou přijdou příliš těsné.
„Dobře,“ šeptá a její dech mi šimrá ucho. „Tak začneme.“
Její ústa jsou na mých dřív, než stihnu zareagovat. Její polibek není něžný. Je to něco divokého, hladového, jako by chtěla vysát z mých rtů všechny mé obavy, všechny mé pochybnosti. Její jazyk je horký, vlhký, proniká mi do úst a já se poddávám, otevírám se jí, nechávám ji, ať si vezme, co chce.
Její ruce jsou všude. Na mé hrudi, na mém břichu, na mém zadku, který stiskne tak silně, že ucítím bolest, ale je to dobrá bolest, bolest, která mě nutí chtít víc. Tlačí mě dozadu, až narazím do stolu plného barev a štětců. Slyším, jak něco spadá na zem, ale je mi to jedno. Jediné, na čem záleží, je její tělo přitisknuté na mé, její prsa tlačící se proti mé hrudi, její stehna, která se mi omotávají kolem boků.
„Svlékni se,“ přikazuje a její hlas je chraplavý, plný touhy. Nečeká, až budu poslušný. Její prsty už rozepínají knoflíky na mé košili, trhají látku stranou, jako by ji chtěla roztrhnout. Cítím, jak mi chladný vzduch ateliéru šimrá nahou kůži, ale je to jen na okamžik. Pak jsou tam její ruce, její nehty, které mi drásají hrudník, až ucítím, jak mi po kůži stékají kapky krve.
„Au,“ vydechnu, ale není to protest. Je to vzdech. Vzdech úlevy, že jsem konečně tady. Že tohle je to, co jsem vždycky chtěl, i když jsem si to nikdy nepřiznal.
„Bolí to?“ zeptá se, ale její úsměv mi prozradí, že ví, že ne. Ví, že mě to vzrušuje. Že mě to nutí chtít víc.
„Ano,“ lžu, protože chci slyšet, jak mi přikazuje, abych mluvil pravdu.
Její ruka sjíždí níž, rozepíná můj opasek, zip. Cítím, jak mi kalhoty spadnou na kotníky, a pak jsem nahý, vystavený jejímu pohledu. Její oči sjíždí po mém těle, zastaví se na mém ztopořeném penisu, který mi trčí od břicha jako obvinění.
„Krásný,“ šeptá a její prsty se kolem něj omotávají. „Tak krásně tvrdý. Tak připravený.“
Její dotek je téměř nesnesitelný. Chtěl bych se pohýbat, tlačit se do její dlaně, ale něco mě drží na místě. Něco v jejím pohledu, v tom, jak mě pozoruje, jako bych byl její. Jako bych jí už patřil.
„Na kolena,“ přikazuje a já poslušně klesám. Podlaha je studená pod mými koleny, ale já to téměř nevnímám. Všechno, co vnímám, je ona. Její nohy před sebou, obuté do vysokých podpatků, které vypadají jako zbraň. Její ruce, které mi hladí vlasy, jako bych byl její mazlíček. Její hlas, který mi šeptá: „Ukaž mi, jak dobře umíš poslouchat.“
Její chut po kávě, po něčem, co je jen její. Moje rty se dotýkají její kůže přes tenkou látku punčoch, mujnjazyk sjíždí po vnitřní straně jejího stehna, až ucítím, jak se jí pod mými doteky chvěje svalstvo. Její prsty se mi zapletou do vlasů a stisknou, až ucítím bolest v pokožce hlavy, ale já se nepohnu. Zůstanu tam, kde jsem, a dýchám její vůni, její teplo.
„Výš,“ přikazuje a já poslušně zvedám hlavu. Její sukně je krátká, černá, a já vidím, jak se jí pod ní třesou stehna, když se moje ústa přibližují k jejímu rozkroku. Její prsty mi stáhnou stranou látku kalhotek a já ucítím, jak je mokrá. Mokrá a horká a připravená.
Můj jazyk se dotkne jejího klitorisu a ona zaúpí. Je to zvuk, který mi projede tělem jako blesk, nutí mě být drzejší, silnější. Olizuju ji pomalu, obkružuju její citlivé místo, až ucítím, jak se jí tělo napíná. Její prsty se mi ještě víc zapletou do vlasů, téměř mi trhají vlasy z kořenů, ale já nevadí. Bolest je jen další vrstva potěšení.
„Víc,“ syčí a já poslušně zrychluju. Můj jazyk pracuje rychleji, tvrději, a já slyším, jak jí dech zrychluje, jak její stehna začínají třást. Její chuť je všude – na mém jazyku, na mých rtech, na mé bradě. Je sladká a já chci víc. Chci ji celou.
„Teď,“ vykřikne a já ucítím, jak se jí tělo napíná, jak její orgasmus projede jejím tělem jako vlna. Její šťávy mi stékají po bradě, po krku, a já je olizuju, snažím se neztratit ani kapku. Její prsty mě drží na místě, jako by se bála, že když mě pustí, tak zmizím. Ale já nehodlám nikam jít. Jsem tady. Patřím jí.
Konečně mě pustí a já zvedám hlavu, dýchám ztěžka, moje rty lesklé od její mokré slasti. Podívá se na mě a já vidím, jak se jí v očích třpytí něco divokého, něco, co mě děsí a vzrušuje zároveň.
„Dobře,“ říká a její hlas je chraplavý, téměř neznámý. „Teď je řada na tobě.“
Její ruka mě chytí za vlasy a táhne mě nahoru, až stojím před ní, nahý, zranitelný, ztopořený jako nikdy předtím. Její prsty se omotávají kolem mého penisu a já ucítím, jak mi projíždí tělem elektrický výboj. Její stisk je pevný,a bolestivý. Chci to. Chci všechno, co mi udělá.
„Lehni si na stůl,“ přikazuje a já poslušně lezu nahoru, na tvrdý, chladný povrch, který mi studí záda. Její oči mě sledují, když si svléká šaty, odhaluje své tělo kousek po kousku. Nejprve ramínka, pak zip na zádech, až její šaty spadnou na zem a ona stojí přede mnou jen v černých podprsence a kalhotkách, které jsou už úplně promočené.
Je krásná. Její telo je nádherné ,s křivkami, které mě nutí chtít se jí dotknout. Její prsa jsou plná, těžká, a já vidím, jak se jí pod černou látkou podprsenky rýsují bradavky. Její stehna jsou pevná, svalnatá, a já tušim, jak dobře asi umí svírat.
Přistupuje blíž a já cítím, jak se mi srdce rozbušilo jako splašené. Její prsty se dotknou mého hrudníku, sledují stezku dolů, přes mé břicho, až se zastaví na mém penisu, který mi pulzuje touhou. Její nehty mi lehce škrábnou kůži a já ucítím, jak mi po boku stéká kapka krve, ale já se nepohnu. Neodtáhnu se. Chci to. Chci všechno.
„Chceš mě?“ zeptá se a její hlas je tichý, téměř neslyšný.
„Ano,“ vydechnu. „Víc než cokoli.“
Její úsměv je pomalý, vítězoslavný. „Tak si pro mě dojdi.“
Její slova mě zasáhnou jako rána. Vím, co po mně chce. Vím, že to bude bolet. Ale vím také, že to bude stát za to.
Její ruka sevře můj penis pevněji a já ucítím, jak se mi začíná točit hlava. Její prsty se dotknou mé špičky, kde už mi perlí první kapka preejakulátu. Roztře ji po celé délce mého penisu, její dotek je pomalý, mučivý, jako by chtěla, abych trpěl.
„Ne,“ zašeptám, ale vím, že to není pravda. Chci to. Chci přijít. Chci se jí odevzdat úplně.
„Ano,“ opakuje a její prsty se začínají pohybovat. Její stisk je pevný, její tempo pomalé, ale já cítím, jak se ve mně něco hromadí, jak se mi tělo napíná, jak mi dech zrychluje.
„Prosím,“ šeptám a nevím, o co prosím. Jestli aby přestala. Jestli aby pokračovala. Jestli aby mě nechala přijít. Jestli aby mě nikdy nenechala.
Její úsměv je temný, téměř krutý. „Prosíš o co, Jiří?“
„Chci… chci přijít. Prosím. Nech mě přijít.“
Její prsty se zastaví a já téměř vykřiknu frustrací. „Ne,“ říká a její hlas je pevný, nekompromisní. „Ne teď. Až budu chtít já.“
Její slova mě zasáhnou jako facka. Cítím, jak se mi tělo třese touhou, jak mi penis pulzuje, jak mi po stehnech stéká pot. Ale nevadí. Neodtáhnu se. Neprotestuju. Protože vím, že tohle je část hry. Část toho, čemu se chci odevzdat.
„Dobře,“ říkám a můj hlas je chraplavý, téměř nepoznatelný. „Až budeš chtít ty.“
Její úsměv je vítězoslavný. „Dobře,“ opakuje a její prsty se znovu začínají pohybovat. Tentokrát rychleji. Tvrději. A já vím, že tentokrát mě nenechá čekat.
Její tělo je na mém dřív, než stihnu zareagovat. Její kůže je horká, její prsa se tlačí proti mé hrudi, její stehna svírají mé boky. Cítím, jak mi její vlhká teplota klouže po penisu, jak mě její tělo obklopuje, ale ještě mě nepustí dovnitř.
„Počkej,“ šeptá a já cítím, jak mi její dech šimrá ucho. „Ne takhle. Ne ještě.“
Její ruka sjíždí mezi nás, její prsty se dotýkají mé špičky, rozmazávají moji vlhkost po celé délce. Pak ucítím, jak se její tělo zvedá, jak její ruka vede můj penis dolů, až ucítím její vstup. Je mokrá, horká, těsná, a já musím sevřít zuby, abych nevykřikl, když mě pomalu pohltí.
„Bože,“ vydechnu a moje prsty se zapřou do stolu, do jejího zadku, do čehokoli, co mě udrží na místě. Její tělo je jako žhavé pouzdro, které mě svírá ze všech stran, a já vím, že dlouho nevydržím.
„Pohybuj se,“ přikazuje a já poslušně začínám. Moje boky se zvedají a klesají, pomalu zpočátku, ale pak rychleji, tvrději, jak mě její tělo nutí ztrácet kontrolu. Její nehty mi drásají záda, její zuby se zakusují do mého ramene, a já cítím, jak mi po kůži stéká krev, ale je mi to jedno. Všechno, co vnímám, je ona. Její tělo. Její dech. Její jméno, které mi uniká z rtů jako modlitba.
„El,“ šeptám. „El, prosím.“
„Co chceš?“ zeptá se a její hlas je chraplavý, téměř cizí.
„Chci tě. Chci být tvůj. Úplně.“
Její úsměv je temný, vítězoslavný. „Už jsi,“ šeptá. „Už jsi můj.“
A pak mě její tělo svírá tak silně, že vidím hvězdy. Její svaly se kolem mě stahují, její orgasmus mě táhne s sebou, a já už nemůžu čekat. Nemůžu se ovládat. Slyším, jak vykřikuju její jméno, jak mé tělo exploduje uvnitř jejího, jak mě její teplo pohltí, až nevím, kde končím já a kde začíná ona.
Když se probírám zpět do reality, ležím na stole, její tělo přitisknuté na mé, její dech pomalý a zhluboka. Její prsty mi hladí vlasy, její rty se dotýkají mého čela, a já cítím, jak mi po tvářích stékají slzy. Nevím, proč pláču. Možná proto, že jsem konečně našel to, co jsem vždycky hledal.
„Dobře?“ zeptá se a její hlas je teď měkký, něžný. Jako by věděla, že teď potřebuju něco jiného. Něco, co není o bolesti nebo kontrole. Něco, co je jen o nás.
Přikývnu, protože slova mi uvízla v krku. Její prsty mi osuší slzy, její rty se dotknou mých. Její polibek je tentokrát něžný, pomalý, jako by chtěla, abych věděl, že tohle je také část toho, co jsme. Že tohle je také část lásky, kterou mi může dát.
„Jsi můj,“ šeptá a já vím, že to není otázka. Je to fakt. Je to pravda, které už nikdy neuteču.
„Ano,“ říkám nakonec, když najdu hlas. „Jsem tvůj.“
