Klářiny prsty se pomalu odtahují od Jitčina těla, zatímco poslední kapky ledové vody stékají po jejích stehnech a mizí v mezeře mezi dlaždicemi. Jitka se třese, její dech je přerývaný a plný bolestivých vzlyků, ale neodvažuje se pohnout. Klářin hlas, chladný jako ocel, protne ticho salónu.
„Dostatek zábavy na dnešek. Čas na opravdovou výchovu.“
Dva otroci v černých kožených maskách se okamžitě přiblíží, jejich svalnaté paže sevřou Jitku za ramena a zvednou ji z podlahy, jako by byla pouhou loutkou. Jejich dotek je drsný, neosobní – přesně takový, jaký Klára vyžaduje. Jitka se pokusí zakrýt nahé tělo, ale náramky na zápěstích jí to znemožňují. Jediný pohyb, který jí zbývá, je slabý, bezmocný odpor, který otroci ignorují.
„Kam… kam mě vedete?“ Jitčiny rty se chvějí, její hlas je slabý, ale plný strachu.
Klára se pomalu napije vína, její rty se lesknou temnou tekutinou. „Do mučírny, zlato. Tam, kde se naučíš, co znamená opravdová poslušnost.“
Mučírna je prostorná místnost s vysokým stropem, jehož klenba je pokryta tmavým dřevem, které pohlcuje každý zvuk. Stěny jsou obložené černým mramorem, chladným na dotek, a osvětlení je tlumené, téměř rudé, jako by místnost byla nasáklá krví. Uprostřed místnosti visí z kovových řetězů připevněných ke stropu těžké okovy, jejichž čelisti jsou otevřené, čekající na svou oběť.
Otroci Jitku dovlečou doprostřed místnosti a bez ceremonií ji postaví na špičky. Jeden z nich stiskne spoušť na stěně a okovy se začnou pomalu snižovat, až se jejich studené kovové čelisti sevřou kolem Jitčiných zápěstí. Druhý otrok jí roztáhne nohy a připevní každý kotník k dalším okovům, které se automaticky utahují, dokud není její tělo napnuté jako struna – roztažené, zranitelné, nemohoucí se hnout.
Jitka se snaží zadržet dech, ale když kov stiskne její kůži, vydechne bolestivě. Její svaly jsou napjaté, každý pohyb ji nutí cítit, jak je vystavená, jak je bezmocná. Klára přistoupí blíž, její podpatky cvakají o mramorovou podlahu jako metronom osudu.
„Krásné, nemyslíš?“ Klářiny prsty se dotknou Jitčina břicha, pomalu sjíždějí dolů, až se zastaví těsně nad stydkou kostí. „Tvoje tělo je jako umělecké dílo. A já jsem umělkyně.“
Jitka cítí, jak se jí žaludek svírá. „Prosím… ne—“
„Ticho.“ Klára jí položí prst na rty, její nehty jsou ostře upravené, téměř jako drápky. „Nežádá se tě o souhlas.“
Dva otroci přinesou stříbrný podnos, na němž leží tenké dráty a malé kovové destičky – elektrody. Jitka ví, co přijde. Její tělo se začne třást ještě dříve, než se jí první elektroda dotkne. Klára si vezme jednu z nich, její prsty ji pečlivě připevní na Jitčinu levou bradavku. Kov je studený, ale brzy se zahřeje od jejího těla. Druhá elektroda následně přilne k pravé bradavce, jejich váha je téměř nesnesitelná.
„Tyhle jsou pro tvoje malé, citlivé bradavky.“ Klára se usměje, když vidí, jak se Jitce rozšiřují zornice. „A tahle…“ bere větší, plochou elektrodu, „…je pro tvoje nejsladší místo.“
Jitka zavře oči, když cítí, jak jí Klára rozhrnuje stydké pysky a připevňuje elektrodu přímo na její poštěváček. Kov studí její rozpálené, oteklé rty, které jsou stále citlivé z předchozího trestání. Když Klára stiskne vypínač na ovladači, ozve se tiché bzučení, jako by někde v místnosti ožil hmyz.
„Každé dvě minuty dostaneš šok do bradavek.“ Klára jí prstem zvedne bradu, donutí ji podívat se jí do očí. „A každý druhý šok bude do tvého malého, mokrého poštěváčku. Uvidíme, jak dlouho vydržíš, než začneš prosit.“
První šok přichází nečekaně.
Jitčino tělo se napne, jako by do ní udeřil blesk. Bolest je ostrá, palčivá, rozléhá se od bradavek přímo do jejího mozku. Zasténá, její tělo se pokusí vykroutit z okovů, ale kov ji drží pevně. Její prsa jsou napnutá, bradavky tvrdé jako kámen, a bolest se mění v podivné, nepříjemné mravenčení, které jí prochází celým tělem.
„Jeden.“ Klára se opře o stůl vedle ní, její pohled je chladný, téměř vědecký. „Zajímavé, jak rychle tělo zvykne.“
Jitka lapá po dechu, její plíce hoří. „Prosím… přestaň—“
„Ne.“ Klára si znovu napije vína. „To je právě ten problém s tebou, Jitko. Stále si myslíš, že máš na výběr.“
Druhá vlna bolesti přichází přesně za dvě minuty. Tentokrát je to horší, protože Jitka ví, co přijde. Její tělo se napne, ale bolest je stejně nesnesitelná. Tentokrát však následuje něco horšího – šok do poštěváčku. Její tělo se vzepne, jako by ji někdo bodl nožem přímo do nejcitlivějšího místa. Bolest je tak intenzivní, že se jí zatočí hlava. Zasténá, její hlas je přerušený, téměř zvířecí.
„Dva.“ Klára se usměje. „A teď víš, jak to bude pokračovat.“
Jitka se snaží soustředit na cokoliv jiného než na bolest, ale je to nemožné. Každé dvě minuty přichází další šok, každý druhý do jejího poštěváčku, a její tělo začíná reagovat způsobem, který ji děsí. Mezi bolestivými vlnami cítí, jak se jí mezi nohama začíná tvořit vlhkost. Její tělo zradilo její mysl.
„Ne… nechci…“ její hlas je slabý, plný hanby.
„Ale chceš.“ Klára přistoupí blíž, její dech je teplý na Jitčině tváři. „Tvoje tělo ví, co potřebuje. Bolest. Ponížení. Poslušnost.“
Další šok. Jitka křičí, její hlas se odráží od stěn mučírny. Tentokrát je bolest tak silná, že cítí, jak se jí mezi nohama řine tekutina. Není to moč – je to něco jiného, něco horšího. Její tělo reaguje na bolest vzrušením, a to ji děsí víc než cokoliv jiného.
„Vidíš?“ Klára jí ukáže prsty, které jsou lesklé od Jitčiných tekutin. „Tvoje tělo miluje, co s ním dělám.“
otroci odcházejí, Klára je propustí mávnutím ruky. Dveře mučírny se zavřou s tichým zapraštěním, nechávajíce Jitku a Kláru samy. Jitka visí v okovech, její tělo je pokryté potem, její dech je přerývaný a plný bolestivých vzlyků. Klára si sedne na židli před ní, nohu přes nohu, jako by si chtěla vychutnat show.
„Máš štěstí, Jitko.“ Klára si pohrává se sklenicí vína, otáčí ji mezi prsty. „Eva mi dala volnou ruku v tvé výchově. Nemusím tě šetřit.“
Jitka zvedne hlavu, její oči jsou zalité slzami. „Proč… proč to děláš?“
Klára se usměje, její úsměv je krutý, téměř mateřský. „Protože mě to baví, zlato. Strašně mě baví dělat kurvy z obyčejných žen. A navíc…“ přistoupí blíž, její hlas je teď tichý, téměř důvěrný, „…Eva mě zaplatila docela dost peněz, abys byla poslušná.“
Jitka zavře oči, slzy jí stékají po tvářích. „Co… co ode mě chce?“
„Chce z tebe oddanou služku.“ Klára jí prstem zvedne bradu. „A kurvu pro své obchodní partnery. Zítra se zaměříme na obsluhu mužské části.“
Jitčin dech se zrychlí. „Co… co to znamená?“
„Zítra máš domluvenou akci v jednom klubu.“ Klára se vrací ke své židli, její pohyby jsou ladné, téměř tančící. „Tvé tělo bude na cucky, až s tebou budou hotoví.“
Jitka cítí, jak se jí žaludek svírá. „Ne… prosím, ne—“
„Ano.“ Klára se napije vína, její oči se lesknou v tlumeném světle. „A ty budeš dělat přesně to, co ti řeknou. Protože pokud ne…“ její úsměv zmizí, „…vím o Jardovi věci, které by ho zničily. A Eva by byla více než ráda, kdybych je použila.“
Jitka se třese, její mysl je plná obrazů – Jardy, jeho zrad, jeho slabosti. A teď i její vlastní. „Prosím… já nechci—“
„Už je pozdě na to, co chceš.“ Klára postaví sklenici na stůl, zvuk skla o dřevo je ostrý, konečný. „Zítra večer budeš patřit jim. A až budou hotoví, vrátíš se sem. A já ti ukážu, co opravdu znamená být kurvou.“
Jitka zavře oči, její tělo se chvěje v okovech. Ví, že nemá na výběr. Ví, že je ztracená.
A Klára se usměje, protože ví to samé.
