Motor jsem vypnul, ale ještě jsem chvíli seděl za volantem. V autě bylo ticho, jen občas lupnul chladnoucí kov. Venku skoro nikdo nebyl, jen oranžové lampy a mokrý asfalt po dešti.
Pak jsem ji uviděl ve zpětném zrcátku.
Stála opřená o zadní část mého auta. Nepůsobila překvapeně — spíš jako by tam na mě čekala. Chvíli jsem na ni jen koukal a ona na mě taky. Nikam nespěchala.
Vystoupil jsem. Studený vzduch mě hned probral, ale vnímal jsem hlavně ji.
„Tak jsi přijel,“ řekla potichu.
Došel jsem k ní a zastavil se těsně před ní. Byla blíž, než by bylo normální pro dva lidi, co se náhodně potkají. A ani jeden z nás neuhnul.
Položila mi ruku na hruď a pomalu mě za bundu přitáhla k sobě. V tu chvíli jsem cítil její dech. Dívala se mi přímo do očí a vůbec se nestyděla.
Nevydržel jsem to a políbil ji.
Okamžitě mi to vrátila. Opřela se zády o dveře auta a přitiskla se ke mně. Jednu ruku jsem měl u ní v pase, druhou opřenou o střechu nad její hlavou. Přitáhla si mě za vlasy blíž a na chvíli jsme úplně zapomněli, kde jsme.
Bylo ticho, jen náš dech a šustění oblečení. Občas tiše vydechla a vždycky se ke mně ještě víc přisunula.
„Myslela jsem na tebe…“ zašeptala mi těsně u rtů.
Sklonil jsem se k jejímu krku a na moment se zachvěla. Rukama mi přejela po zádech a pevně se mě držela, jako bych jí měl zmizet. Už to nebylo opatrné — spíš nedočkavé.
Otevřel jsem dveře auta a ona si sedla na sedadlo spolujezdce, ale nepustila mě. Chytla mě za bundu a přitáhla zpátky k sobě. Sedl jsem si k ní těsně a ona se ke mně otočila bokem, koleny lehce opřená o moje.
Uvnitř bylo tepleji a okna se začala pomalu zamlžovat. Chvíli jsme na sebe jen koukali z pár centimetrů.
„Zůstaň,“ řekla tiše.
A v tu chvíli mi bylo jasné, že tahle noc teprve začíná.
