Přisedla si ke mně, když jsem dopíjel svůj šálek čaje. Vypadala obyčejně, i proto mne překvapilo, kde si chce dát schůzku.
Toho večera jsme se sešli pod nápisem "Kdo jste vy byli jsme i my, kdo jsme my budete i vy." Stíny v přítmí a okolní klid nenaznačoval nic zvláštního. Cítil jsem jen takovéto lehké mrazení v zádech procházeje kamennou branou. Šli jsme po cestičkách, kolem mihotajících plamínků než jsme si sedli na kamenou lavičku. V jejích očích jsem viděl čertíky, bylo vidět, jak se nadýmá její korzet zrychleným dechem. Víc než okolní svět mne teď zaujali její křivky plnící blůzku a co pod ní skrývá. Asi to bylo na mne vidět, zeptala se jestli jsem vzal dalekohled. První hvězdy sice už zářily, ale pravý důvod jsem pochopil záhy.
Přes pár uliček prochází mladý pár. Ona má silné oční stíny, on motorkářský křivák a za zády něco skrývá. Jak si sedají, poklekne k ní a s elegantní poklonou jí předává černou růži. „To je moje kamarádka“, pošeptá mne. Dívají se na sebe, ale z dálky toho nejde moc rozeznat. Naštěstí dalekohled ukáže její oči a černou rtěnku. Sjedu níž... ale musím předat dalekohled... a tak z popisu vím, jak jí společník drží za ruku, a že nezůstává jen u toho, jaké má kalhoty, a jak je vlastně už nemá, a jak mu, i sobě, ona, statečně odolává.
I když je to v dálce, a v mých představách, vidím, jak ona vstane. V kabelce má připravený fotoaparát. On má už jen ten křivák. Noc pročísne zapomenutý blesk, ale pak už je vidět jen decentní osvětlení. Jeho tělo se stává jejím plátnem. Hraje si se stíny, odhrnuje své dlouhé vlasy. Naznačuje kam dát ruce, jak se správně postavit.
Mnoho expozic bylo zachyceno. Je čas na malou pauzu. Vlastně možná se jen chce dotýkat těla, co viděla v hledáčku. Zkoušet, jak se poddá jejím dotekům, jak se zachvěje když se ho dotkne. Možná se jen cítí sešněrovaná, a jeho ruce jí dají volnost. Může teď volně dýchat, její pohyby jsou uvolněné. Moje napětí roste do nebe, dalekohled dá přesnější obrysy mým představám. Jak je zahalena jen do svých vlasů a do tmy vystupují ladné křivky.
Teď má aparát v rukou on. Možná trochu nezkušeně, ale i tak zachycuje její vzrušení, její touhu. Tělo ve svitu plamínků je neodolatelné. Její hustý klín kontrastuje k jeho dokonalému oholení. Jeho ruce jí objímají. Jejich těla splývají.
Moje společnice mne připraví o dalekohled a dychtivě se dívá sama. Mlčky sleduje co se v dáli děje. Vzpamatovávám se z takto silného zážitku. Pořád se dívá. Trvá to nekonečně dlouho. Opravdu se chce dívat až do konce?
Chtěla. Předává mne dalekohled: „Rychle!“. Ona má v hustém černém klíně mohutný výtrysk, on jazykem v jejím klíně slízne sladkou smetanu. „Taky ji mám takovou“, šeptla „sejdeme se tu zítra.“
