Jitka stála před Jardou, její tělo se stále chvělo jako listí v bouři. Každý sval jí pálil, každý nerv křičel, ale snažila se udržet se vzpřímená, jako by to bylo poslední, co jí zbývalo. Její prsty se svíraly a uvolňovaly, nehty se zarývaly do dlaní, až jí z kůže vyrazily drobné kapky krve. Pohled jí sklouzl po Jardově shrbené postavě – široká ramena, která kdysi vypadaly jako nepokořitelná hráz, teď vypadaly jako zchátralé zdi, které každý náraz osudu dál rozkládá. Jeho dýchání bylo přerývané, jako by se dusil vlastním strachem, a oči měl upřené do země, jako by se styděl podívat jí do tváře.
„Jardo…“ Její hlas byl chraplavý, zlomený, ale donutila se pokračovat. „Vím, že mě slyšíš. Podívej se na mě, kurva.“ Slova jí vyrazila z hrdla jako ostří nože. „Není to naše chyba. Nedovolíme jí, aby nás zlomila úplně.“ Ale i jí samé znělo to jako prázdná mantra, opakovaná z pouhé setrvačnosti.
Jarda pomalu zvedl hlavu. Jeho oči byly červené, opuchlé, jako by je někdo drtil pěstmi, dokud z nich nevytekly slzy. „Jitko, já…“ Hlas se mu zlomil, jako by mu někdo drtil hrtan. „Už nevím, co mám dělat. Každý den je horší než ten předchozí. Každý den mě nutí dělat věci, na které nemám sílu ani pomysleni a ty…“ Odmlčel se, jako by mu někdo sevřel hrdlo. „Ty vypadáš, jako by tě prošlehali bičem. Vidím to. Cítím to na vlastní kůži.“
Jitka udělala krok blíž, i když jí nohy podklesávaly. Každý pohyb jí připomínal bolest, která jí projela tělem jako elektrický šok, ale potřebovala být blízko němu. Potřebovala cítit jeho teplo, i když věděla, že je to jen iluze bezpečí. „Poslouchej mě,“ sykla mu do ucha, její rty se téměř dotýkaly jeho kůže. „Ať nás donutí udělat cokoliv, my jsme pořád my. Pořád jsme Jitka a Jarda. A ta mrcha nám nemůže vzít to, co k sobě cítíme. Nemůže nám vzít to, co jsme spolu prožili.“ Ale sama věděla, jak prázdně ta slova zní. Eva je už dávno zbavila všeho, co mělo význam. Zbývala jen bolest, ponížení a strach, který se jí usadil v kostech jako rakovina.
Jarda zavřel oči, jako by se snažil vstřebat její slova, ale jeho tělo se jen ještě více napjalo. „Vím, že máš pravdu,“ zašeptal. „Ale už nevím, jestli to stačí. Už nevím, jestli to, co jsme byli, ještě existuje.“ Jeho hlas se zlomil. „Každý den mě nutí líbat ji, dotýkat se jí, polykat její sračky, a já…“ Zalapal po dechu. „A teď tě vidím. Vidím, co ti provedla. A já jsem tam jen stál. Já jsem nic neudělal.“
Jitka mu položila ruku na rameno, její prsty se mu zaryly do svalů, jako by se snažila udržet ho při zemi, aby se nerozpadl na kousky. „Ty nemůžeš nic dělat,“ řekla tiše, ale pevně. „Ona nás oba zlomila. Ale my se nesmíme nechat zlomit navždy. Musíme přemýšlet. Musíme najít způsob, jak z toho ven.“
Jarda se zhluboka nadechl, jeho hrudník se zdvihl a znovu klesl, jako by se snažil nasát do plic trochu odvahy. „Já nevím, jak by to šlo. Ona má všechno pod kontrolou. Věděl jsem, že je nebezpečná, ale nikdy jsem si nemyslel, že by to mohlo dojít takhle daleko.“ Jeho hlas byl plný hořkosti, jako by si vyčítal každé slovo, každý okamžik, kdy nevěřil, že by se věci mohly zvrtnout takhle.
„Já vím,“ přikývla Jitka. „Ale my jsme pořád tady. Pořád jsme naživu. A dokud jsme naživu, je šance.“ Jejím hlasem procházel chladný, racionální tón, jako by se snažila přesvědčit sama sebe. Ale uvnitř cítila jen prázdnotu, která se jí rozlézala jako jed.
Jeho oči se setkaly s jejíma, a na okamžik se mezi nimi rozhostilo ticho, plné nevyřčených slov, bolestí, které si nemohli dovolit vyslovit nahlas. Bylo to ticho dvou lidí, kteří věděli, že jsou na pokraji propasti, ale stále se drželi navzájem, jako by to bylo jediná věc, která je udržovala nad vodou.
„Děvky moje,“ ozval se najednou hlas, chladný a ostrý jako čepel.
Oba se otřásli, jako by je někdo polil ledovou vodou. Eva stála ve dveřích, její latexové šaty se leskly jako mokrá kůže, obepínaly její tělo jako druhá kůže, zdůrazňující každou křivku, každý pohyb. Jejím bosým nohám s drsnými, popraskanými patami se na mramorové podlaze ztrácely, ale zanechávaly za sebou vlhké stopy, jako by právě vystoupila z vany plné oleje. Jejím rtům lesklým jako čerstvě olíznuté ovoce se koutky zvedaly v úsměvu, který nedosahoval jejím očím. V ruce držela sklenici vína, kterou pomalu otáčela mezi prsty, jako by si vychutnávala každý okamžik jejich utrpení.
„To je dojemné,“ řekla s úsměvem, který byl jako nůž zabalený v hedvábí. „Opravdu dojemné. Ale bohužel, nemáme čas na rodinné shledání.“ Jejím pohledem přejela Jitku od hlavy k patě, jako by hodnotila kus masa na trhu. „Konečně vypadáš jako pořádná žena, Jitko. Trocha bolesti a ponížení ti evidentně prospělo.“ Jejím prstem přejela po Jitčině tváři, hladila ji jako by byla drahocenným, ale křehkým předmětem. „Ale neboj, ještě zdaleka nejsme hotové.“
Jitka cítila, jak jí po zádech stéká pot, jako by ji někdo polil teplým voskem. Její tělo reagovalo na Evinu přítomnost automaticky – svaly se jí napjaly, dech se zrychlil, a mezi nohama ucítila vlhko, které ji děsilo víc než cokoliv jiného. „Co chceš?“ zeptala se, její hlas zněl křehce, ale snažila se v něm dát co nejvíc síly, jako by to bylo poslední, co jí zbývalo.
Eva se zasmála, zvuk, který zněl jako rozbité sklo pod nohama. „Ach, Jitko, Jitko. Vždycky rovnou k věci. To se mi na tobě líbilo.“ Odložila sklenici na nejbližší stůl s takovou elegancí, jako by byla královnou, která právě odkládá korunu. „No, asi pojedeme, děvky moje.“ Jejím hlasem projel chladný, vypočítavý tón. „Tady mám pro tebe domluvenou na dnešní den takovou soukromou swingers party s osmnácti nadrženými mladíky. Když budeš šikovná, už se sem nemusíš vracet.“ Jejím prstem přejela po Jitčině rtu, jako by ji chtěla ochutnat. „Je to taková zkouška. Když uspěješ, možná si tě už nechám. Možná.“
Jitka ucítila, jak jí žaludek padá někam do kolen. „Osumnáct… chlapů?“ opakovala, jako by jí mozek nedokázal zpracovat ta slova. Jejím tělem projelo zachvění, jako by ji někdo praštil proudem přímo do páteře.
Eva se usmála, její rty se rozevřely a odhalily dokonalé, bílé zuby, které vypadaly, jako by byly navržené k tomu, aby trhaly maso. „Je to málo? Máme jich sehnat víc?“ Jejím pohledem přejela po Jardovi, který stál jako přikovaný, jeho tvář zbledla jako křída. „Vím, že jsi zvyklá na Jardovu skromnou velikost, ale neboj, ti kluci mají víc než dost na to, aby ti ukázali, jak se má pořádná děvka chovat.“
Jitka zavrtěla hlavou, její mysl se snažila zpracovat tu informaci, ale bylo to, jako by se snažila chytit vodu holýma rukama. „Ne. Je jich moc. Já… já to nezvládnu.“
Eva jí položila ruku na rameno, její dotek byl chladný a vlhký, jako by ji právě vytáhla z ledové vody. „Ale zvládneš, zlato. A Jarda ti bude pomáhat.“ Jejím pohledem přejela na Jardu, který stál jako přikovaný, jeho tvář zbledla jako křída. „Všichni budou do tebe stříkat, a Jarda bude po každém uklízet tvoje dírky. Bude to taková… úklidová služba.“ Její smích zněl jako zvuk rozbíjeného skla. „Představ si to. Osumnáctkrát. Možná víc, když budou mít chuť na přídavek.“
Jarda při těch slovech zavrávoral, jako by ho někdo udeřil do břicha. „To… to nemůžeš myslet vážně,“ vykoktal. „Jitka není… není nějaká kurva pro vaše hry.“
Eva se otočila k němu, její oči se zúžily jako čepel nože. „Ach, Jardo. Ty stále nechápeš, jak tohle funguje, že?“ Přistoupila k němu, její latexové šaty tiše šustily, jako by to byl zvuk hada plížícího se trávou. „Jitka je teď moje. Stejně jako ty.“ Jejím prstem přejela po Jardově hrudi, její nehet se mu zaryl do kůže, až z ní vyrazila drobná kapka krve. „A já dělám, co se mi zachce. A teď se mi zachce vidět, jak moje nejlepší kamarádka obslouží osmnáct mladých, tvrdých koktů, zatímco její manžel bude čistit to, co po nich zbyde.“ Jejím dechem mu foukla do ucha, teplý a sladký jako jed. „A ty mi budeš vděčný za to, že ti to dovolím.“
Jarda se otřásl, jeho pěsti se sevřely, jako by se chystal k úderu, ale pak je znovu uvolnil. Věděl, že by to bylo k ničemu. Eva by ho zničila dřív, než by stačil zvednout ruku. „Prosím,“ zašeptal, jeho hlas byl plný beznaděje. „Nedělej to. Udělám cokoliv. Cokoliv jiného. Ale nedělej to Jitce.“
Eva se zasmála, zvuk plný triumfu a krutého potěšení. „Ach, Jardo. Právě jsi mi dal přesně to, co jsem chtěla.“ Jejím pohledem přejela zpátky na Jitku, která stála jako socha, její tělo se třáslo, jako by ji někdo bil proudem. „Vidíš, Jitko? On by pro tebe udělal cokoliv. Ale ty pro něj ne. Ty se ještě bráníš.“ Přistoupila blíž, její dech byl teplý a sladký, jako by právě vypila med smíchaný s jedem. „Ty ještě nevěříš, že je tohle tvůj osud. Ale brzy uvěříš. A až to uděláš, bude to mnohem jednodušší.“
Jitka cítila, jak jí slzy stékají po tvářích, ale nedokázala je zastavit. „Prosím,“ zašeptala, její hlas byl zlomený, ale plný zoufalství. „Nech mě jít. Nech nás jít. Udělám cokoliv. Cokoliv jiného.“
Eva jí položila ruku na tvář, její prsty byly studené a vlhké, jako by je právě vytáhla z ledové vody. „Ale Jitko, ty už děláš cokoliv.“ Jejím palcem setřela Jitce slzu z tváře, jako by to byla poslední kapka její důstojnosti. „A já se na to dívám a ujišťuji se, že jsi přesně tam, kde máš být.“ Otočila se na podpatcích a zamířila ke dveřím, její latexové šaty se leskly jako mokrá kůže. „A teď se oblékněte. Čeká nás dlouhá noc.“ Zastavila se ve dveřích, její úsměv byl široký a krutý. „A Jardo? Nezapomeň si vzít ručník. Budete ho potřebovat.“
Jarda se podíval na Jitku, jeho oči byly plné beznaděje, jako by se už vzdal veškeré naděje. „Já… já to nezvládnu,“ zašeptal. „Já nemůžu sledovat, jak…“
„Musíš,“ řekla Jitka, její hlas byl tichý, ale pevný. „Protože jinak nás oba zničí.“ Jejím pohledem se setkala s jeho, a na okamžik mezi nimi proběhlo porozumění, že ať se stane cokoliv, musí to vydržet. Musí přežít, i když to bude znamenat projít peklem.
Eva se otočila v dveřích, její úsměv byl široký a krutý, jako by právě ochutnala nejsladší ovoce. „A nezapomeňte – čím víc se budete bránit, tím víc to bude bolet.“ Jejím pohledem přejela po obou z nich, jako by si vychutnávala jejich utrpení. „Těším se na to.“
Dveře se za ní zavřely s tichým cvaknutím, a Jitka s Jardou zůstali sami, obklopeni luxusem, který teď vypadal jako klec z pozlacených mříží. Jitka cítila, jak jí srdce buší tak silně, že se jí z toho motala hlava. Věděla, co je čeká. Věděla, že to bude horší než cokoliv, čím prošla doposud. Ale neměla na výběr.
„Musíme to přežít,“ zašeptala, více sobě než Jardovi. „Ať se stane cokoliv, musíme to přežít.“
Jarda přikývl, jeho oči byly prázdné, jako by se už vzdal veškeré naděje. „Ano,“ řekl tiše. „Přežít.“ Ale oba věděli, že přežití už dávno nebylo to, o co šlo. Šlo o to, kolik z nich zbude, až tohle všechno skončí. A jestli vůbec něco zbude.
Jitka se posadila na okraj postele, její ruce se třásly tak silně, že je musela sevřít mezi koleny, aby je uklidnila. Pohled jí sklouzl na Jardu, který stál u okna, jeho široká ramena se chvěla jako listí ve vichřici. „Jardo,“ zašeptala, její hlas byl chraplavý, zlomený. „Musíme se na to připravit.
Jarda se otočil, jeho oči byly červené a opuchlé, jako by plakal, ale jeho tvář byla jako z kamene. „Jak se na to máme připravit?“ Jeho hlas byl plný hořkosti. „Co máme dělat? Vzít si s sebou kondomy a doufat, že nás neporvou na kusy?“
Jitka zavrtěla hlavou, její prsty se zarývaly do vlastních stehen, až jí nehty zanechaly červené rýhy. „Ne. Musíme si uvědomit, že tohle je zkouška. Eva chce vidět, jak daleko může zajít. Chce nás zlomit. Ale my se nesmíme nechat zlomit.“ Jejím hlasem procházel chladný, racionální tón, ale uvnitř cítila jen chaos, který jí roztrhával mysl na kusy.
Jarda přistoupil blíž, jeho ruce se sevřely v pěsti, jako by se snažil udržet se na nohou. „Já vím, že máš pravdu. Ale jak mám stát a dívat se, jak tě…“ Jeho hlas se zlomil. „Jak ti budou dělat ty věci? Jak mám stát a dívat se, jak tě používají jako nějakou děvku?“
Jitka zvedla hlavu, její oči byly plné slz, ale její pohled byl pevný. „Protože jinak nás oba zničí. Protože pokud se teď zlomím, už se nikdy neposkládám.“ Jejím prstem přejela po jeho tváři, setřela mu slzu, která mu stékala po líci. „Musíš být silný. Pro mě. Protože já už nemám sílu být silná pro sebe.“
Jarda se sklonil a políbil ji na čelo, jeho rty byly teplé, ale jeho tělo se třáslo. „Dobře,“ zašeptal. „Budu silný. Ale slib mi jednu věc.“
„Cokoliv,“ řekla Jitka, její hlas byl tichý, ale plný odhodlání.
„Ať se stane cokoliv,“ řekl Jarda, jeho oči byly plné bolesti. „nezapomeň, že tě miluju. Ať udělám cokoliv, ať budu muset dělat cokoliv, nezapomeň na to.“
Jitka přikývla, její slzy kanuly po tvářích, ale usmála se, i když to byl nejbolestnější úsměv, jaký kdy měla. „Já vím. A já tě taky miluju. Ať se stane cokoliv.“
Oba se oblékli v tichu, které bylo tak husté, že by se dalo krájet. Jitka si oblékla černé šaty, které jí Eva nechala – těsné, krátké, které zdůrazňovaly každou křivku jejího těla. Cítila se v nich jako nahá, jako by každý pohled mohl proniknout látkou a vidět ji celou. Jarda si oblékl tmavé kalhoty a košili, jeho pohyby byly mechanické, jako by byl loutka, kterou někdo ovládal z dálky.
Když se dveře otevřely a Eva vstoupila dovnitř, její latexové šaty se leskly jako mokrá kůže, Jitka cítila, jak jí srdce začíná bušit jako zběsilé. Eva se na ně usmála, její úsměv byl jako nůž zabalený v hedvábí. „Pojďte, děvky moje. Čeká na vás zábava.“
Auto, ve kterém jeli, bylo temné a tiché, až na zvuk motoru, který burácel jako zvíře v kleci. Jitka seděla mezi Jardou a Evou, její tělo bylo napjaté jako struna. Eva jí položila ruku na stehno, její prsty se pomalu plížily nahoru, až se téměř dotkly jejího rozkroku. „Neboj se, zlato,“ zašeptala Eva, její dech byl teplý a sladký. „Brzy si na to zvykneš. Brzy budeš prosit o víc.“
Jitka se otřásla, ale nedokázala se pohnout. Jejím tělem procházel chlad, který jí stahoval srdce. Věděla, že to, co je čeká, bude horší než cokoliv, čím prošla. Ale neměla na výběr. Musela to přežít. Musela.
Když auto zastavilo před velkým domem, jehož okna svítila jako oči nějaké obrovské bestie, Jitka cítila, jak jí žaludek stahuje křeč. Eva vystoupila první, její latexové šaty se leskly jako mokrá kůže. „Pojďte, děvky moje,“ řekla, její hlas byl jako bič. „Čekají na vás.“
Jarda vystoupil jako první, jeho pohyby byly tuhé, jako by byl z kovu. Pak se otočil a podal Jitce ruku. Jejich pohledy se setkaly, a na okamžik mezi nimi proběhlo porozumění, že ať se stane cokoliv, musí to vydržet. Musí přežít.
Jitka vystoupila z auta, její nohy se třásly, ale držela se Jardovy ruky, jako by to bylo jediná věc, která ji udržovala při zemi. Když vešli do domu, ucítila, jak ji obklopuje teplo a hluk – smích, hudba, zvuky, které jí připomínaly zvířata v kleci. A věděla, že teď je ona jedno z nich. Jedno z těch zvířat, která čekají, až je někdo použije. Až je někdo zlomí.
Ale přesto, i když jí srdce bušilo strachem, i když jí tělo křičelo, aby utíkala, věděla, že musí zůstat. Musí přežít. Protože jinak by Eva vyhrála. A to nemohla dopustit. Nemohla.
