Bylo to v zimní odpoledne, když jsem na Amatérech zahlédl ten inzerát. Krátký, přímočarý, bez zbytečných ozdob:
„Hledám kluka nebo může 18–50 let který by dal tělo na hraní. Možný i vztah. Podmínka je aby byl Střední Čechy Příbram a okolí. Taky musíš mít prostory, místo kde se budeme scházet...“
Neměl jsem prostory. Ale měl jsem dodávku – starší Ford Transit Custom, devítimístný, tmavá skla vzadu, dost místa na to, aby se v něm dalo... cokoli. A hlavně – měl jsem chuť. Chuť přestat předstírat, že jsem normální kluk. Já jsem Slavi. Třicet let, Praha, ale v hlavě pořád ta samá myšlenka: být něčí. Být použitý. Být děvka.
Odepsal jsem mu rychle, bez dlouhého přemýšlení. Popsal jsem se – v dámském oblečení se cítím nejvíc sám sebou, mám pás cudnosti už tři týdny, klíč nosím na krku jako připomínku, že moje pták už není můj. Poslal jsem fotku: černé punčochy, podpatky, minisukýnka, make-up, oči sklopené.
Odepsal do deseti minut.
„Dobrý. Přijeď v tom, v čem jsi na fotce. Pás cudnosti nasazený. V tašce obojek s visacím zámkem a policejní pouta. Bez poutek za volantem. Přijedeš na adresu...“
Adresa byla někde na okraji Příbrami, rodinný dům, ale on nechtěl dovnitř. Všechno se mělo odehrát venku. Nebo v autě. Nebo kdekoliv, kde on rozhodne.
Když jsem přijel, stál u silnice v tmavé bundě. Vysoký, ramenatý, vousy, pohled, který mi okamžitě sevřel hrdlo. Otevřel dveře spolujezdce, nastoupil, ani nepozdravil.
„Jeď rovně. Až řeknu, zabočíš.“
Jel jsem. Ruce se mi třásly na volantu. On si mě prohlížel jako zboží.
„Ukaž pás.“
Zvedl jsem sukýnku. Černý kovový pás, malý zámek vpředu. Viděl, jak mi z tváře stéká stud.
„Hodná děvka,“ řekl tiše. „Teď tašku.“
Podala jsem mu ji. Vytáhl obojek – široký, černý, s kovovým kroužkem. Nasadil mi ho na krk. Cvakl zámek. Pak pouta. Kovově chladná. Nasadil mi je na zápěstí před tělem, ale řetízek nechal volný – abych mohla řídit.
„Od teď jsi moje. Ne Slavi. Ne kluk. Děvka. Moje děvka. Rozumíš?“
„Ano... pane,“ zašeptala jsem. Hlas se mi lámal.
„Hlasitěji.“
„Ano, pane!“
Zabočil jsem tam, kam ukázal prstem – lesní cesta, šotolina, nikde nikdo. Zastavil jsem na malé mýtině. Vypnul motor.
„Vylez ven. Na kolena.“
Venku byla zima, ale já jsem klekl na mokrou hlínu. Sukýnka se mi vyhrnula, punčochy se špinily. On stál nade mnou.
„Ruce za záda.“
Pouta cvakla za zády. Teď už jsem nemohla utéct, ani kdybych chtěla. On mi zvedl bradu prstem.
„Budeš sloužit jak se mi zlíbí. Děvka pro všechno. Budeš kouřit, když řeknu. Budeš se nabízet, když řeknu. Budeš prosit o trest, když to uděláš špatně. A budeš děkovat za každý zásah, za každý ponížení. Jasný?“
„Ano, pane... děkuju, pane.“
Usmál se – poprvé. Krutě, ale spokojeně.
„Dobře. Teď otevři pusu.“
Rozepnul si zip. Byl tvrdý už dlouho. Vsunul se mi do úst pomalu, ale hluboko. Držel mě za obojek. Nechal mě se dusit, pak vytáhl, nechal mě lapat po dechu.
„Tohle je jen začátek, děvko. Budeš jezdit se mnou. Budeš čekat v dodávce na parkovištích. Budeš se nabízet na zadním sedadle. A jednou tě možná... půjčím. Aby sis uvědomila, co doopravdy jsi.“
Slzy mi stékaly po tvářích – ne z bolesti, ale z toho, jak moc mě to naplňovalo. Byla jsem na kolenou, v dámském, v pásu cudnosti, s obojkem a pouty, a poprvé v životě jsem se cítila správně.
„Děkuju, pane,“ zašeptala jsem, když mi dovolil znovu se dotknout rty jeho ocasu. „Děkuju, že ze mě děláte svoji děvku.“
On mě chytil za vlasy a přitáhl blíž.
„To teprve začneš děkovat, kurvo. Teprve začneš.“
A já věděla, že má pravdu. Tohle nebyl konec. Tohle byl teprve můj začátek – jako jeho poslušná, ponížená, oddaná děvka pro pána.
