Na poslední chvíli ..

Napsal mi zprávu, že se těší, až se uvidíme. Četl jsem ji několikrát a usmíval se, ale zároveň jsem věděl, že to možná nevyjde. Do dne mi nečekaně vstoupily jiné povinnosti a všechno začalo být nejisté. ‎Ptal se, jestli ten den dorazím. Odpověděl jsem popravdě, že vůbec netuším. Jakmile jsem zprávu odeslal. Z jeho reakce jsem cítil zklamání, i když se ho snažil skrýt. Bylo to mezi řádky – kratší odpovědi, méně vtipu než obvykle. ,,Tak to překvapení schovám na jindy.." Stalo v jedné z posledních jeho SMS ...

‎O cca dvě hodiny později .. Zaklepal jsem, dveře se otevřely a ve dveřích stal on a pár vteřin jen nevěřícně zíral. ‎„Ty jsi tady?“ vyhrkl a okamžitě mě objal. „Myslel jsem, že dneska to nevyjde.“ ‎V jeho hlase byla směs radosti a doznívajícího zklamání, jako by se už smířil s tím, že mě neuvidí. A právě to mě hřálo nejvíc – že jsem přišel, i když jsem nemusel.

‎ Když za námi zavřel dveře, usmál se tím svým lehce tajemným způsobem. „Tak když už jsi tady… asi bych ti měl ukázat to překvapení..

Udělal krok blíž a zvedl ruku k mému obličeji. „Ale nejdřív chci, abys zavřel oči,“ zašeptal. „Žádné podvádění. Prostě jen čekej.“

Zaváhal jsem jen vteřinu. Pak jsem poslechl. Víčka jsem sevřel a snažil se soustředit na jeho dech někde přede mnou. Slyšel jsem jemné cinknutí kovu, cítil, jak mi opatrně bere zápěstí do dlaně. To napětí z čekání bylo možná silnější než samotné překvapení.

Když jsem otevřel oči, měl jsem spoutané ruce ... Kovová pouta. Ne policejní, spíš hravá. Leskla se v tlumeném světle a mně na chvíli vyschlo v ústech. „Říkal jsem si, že bys dneska mohl být můj,“ dodal tiše.

,,Teď jsi opravdu můj,“ zamumlal spokojeně, když se chlad kovu dotkl mé kůže. Následovalo vášnivé líbání ...

‎… Jeho sperma mi skončilo na bříšku a já jen tiše vydechoval, srdce mi bušilo až v krku. Nešlo ani tak o samotný vrchol, ale o ten pohled. O to, jak se na mě díval. Intenzivně. Vlastnicky. A přitom něžně. ‎Lehl si vedle mě a přejel mi prsty po hrudi, pomalu, skoro uctivě. „Myslel jsem, že dneska fakt nepřijdeš,“ zašeptal. V jeho hlase už nebyla ani stopa po sarkasmu, jen upřímnost. ‎„Já taky,“ přiznal jsem a pousmál se. „Ale nějak jsem věděl, že bych toho litoval.“ ‎Usmál se tím svým způsobem, kdy se mu v očích objeví jiskra. Sáhl po kapesníku a jemně mě otřel, jako by tím chtěl prodloužit ten moment péče. Spoutané ruce mi nakonec rozvázal, ale místo aby se odtáhl, přitáhl si mě k sobě. ‎Ležel jsem na jeho hrudi, poslouchal jeho dech a cítil doznívající vlny slasti. Bylo zvláštní, jak rychle se z lehkého pošťuchování a vtipů stala taková intenzita. A ještě zvláštnější bylo, jak přirozené to bylo. ‎„Příště už žádné ‚nevím‘,“ zamumlal s úsměvem. „Buď přijdeš, nebo si pro tebe přijdu.“ ‎Zasmál jsem se. „Tak to už bych asi fakt neměl na výběr.“ ‎Objal mě pevněji a v tom objetí nebyla jen vášeň. Bylo v něm očekávání dalšího setkání. Jistota, že tohle nebyla náhoda. ‎A já si uvědomil, že nejvíc mě nevzrušovalo to, co se právě stalo. Ale to, že jsem tam byl. S ním. A že jsem chtěl přijít znovu. ‎