Seděla jsem na posteli, zády opřená o čelo, kolena přitažená k hrudi, jako bych se chtěla schovat před vlastními myšlenkami. Aleš ležel vedle mě, nahý, ještě zadýchaný po tom, co jsme právě udělali – po tom reclaimingu, kdy mě bral tak tvrdě, jako by mě chtěl vymazat z paměti všech ostatních. Sperma mu ještě stékalo po břiše, moje stehna byla lepkavá, ale já jsem cítila jen ten vnitřní chaos.
„Ivo,“ zašeptal tiše, „co kdybychom to posunuli dál? Co kdybych tě viděl… s ženou?“
Zastavila jsem se. Podívala jsem se na něj – oči měl skleněné, ale plné touhy. „S ženou?“
„Ano. Viděl jsem to v tom pornu. Jak žena líže jinou ženu, připravuje ji, olizuje ji, a pak ji předá svému partnerovi. Nebo manželovi. A já… já bych chtěl vidět tebe. Jak tě nějaká žena připraví – olízne ti kundu, saje ti bradavky, strčí prsty dovnitř – a pak tě předá. A já bych koukal. A pak… pak bych si tě vzal.“
Cítila jsem, jak mi horko stoupá do tváře. Ne hanba – spíš ten zvláštní mix: vzrušení a strach. Protože ano – vždycky se o mě pokoušely i ženy. Na večírcích, v sauně, jednou i v práci, když mi kolegyně řekla, že má „chuť na tlustý zadek“ a dotkla se mě přes sukni. Vždycky jsem se usmála, odtáhla se, řekla „ne, díky“. Ale teď… teď si představuju, jak by to bylo. Jak by mě žena lízala – pomalu, jemně, jinak než muž. Jak by mi saje bradavky, jak by mi strčila jazyk hluboko dovnitř, jak by mě připravila, abych byla mokrá a připravená na ocas. A Aleš by koukal. Žárlil by – protože by to nebyl muž, ale žena. A přitom by ho to vzrušovalo stejně.
Ale pak přišel ten druhý hlas. Ten, co říká: To už je moc. To už není jen flirt. To už není jen „jiný chlap“. To je úplně jiná rovina. Co když se mi to zalíbí? Co když zjistím, že mě ženy vzrušují stejně jako muži? Co když se z toho stane další závislost? A co když mě pak bude Aleš vidět jinak – ne jako svou ženu, ale jako někoho, kdo se nedokáže ovládnout?
„Nemůžu se rozhodnout,“ zašeptala jsem. „Chci se osvobodit. Chci se zbavit těch předsudků – že žena nemůže mít chuť na všechno, že musí být jen s mužem, že musí být ‚normální‘. Ale bojím se. Co když tohle je jen další krok, po kterém už nebudu vědět, kdo jsem? Co když se z toho stane něco, co nás rozdělí?“
On se přisunul blíž, chytil mě za ruku. „Já taky se bojím. Ale víš co? Možná tohle není o tom, jestli jsi ‚děvka‘ nebo ‚normální‘. Možná to je o tom, jestli jsme dost odvážní, abychom si dovolili chtít víc. Bez štítků. Bez pravidel. Jen my dva – a to, co nás rozpaluje.“
Podívala jsem se na něj. Věděla jsem, že má pravdu. A zároveň věděla, že tohle dilema mě bude trápit ještě dlouho. Že každá další myšlenka – na ženu, která mi líže bradavky, na muže, který mě bere po ní, na Aleše, který kouká a žárlí – mě bude rozpalovat a zároveň děsit.
„Tak co teď?“ zeptala jsem se.
„Teď… teď si to necháme projít hlavou. Žádný spěch. Ale jestli to budeš chtít – jestli budeš chtít zkusit ženu – řekni mi. A já tě budu držet. Ať už to budeš líbat, nebo nechat lízat, nebo se jen dívat. Budu tam. A pak tě vezmu zpátky. Vždycky.“
Zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak mi slzy stékají po tvářích – ne od smutku, ale od té intenzity. Od toho, že chci být svobodná. Chci cítit všechno. Ale bojím se, že když se osvobodím, už se nevrátím.
A přitom… přitom vím, že tohle je cesta. Ne k zničení. Ale k něčemu hlubšímu. K něčemu, co je naše. Ať už to bude s mužem, s ženou, nebo jen s ním – chci to zkusit.
Jen nevím, jestli jsem na to připravená.
