Jenom online ?

Večer. Pokoj osvětluje jen modré světlo telefonu.
Prstem přejíždím doleva. Doleva. Doleva. Občas doprava.

Obličeje. Desítky obličejů.
Úsměvy z dovolených, dokonale naaranžované vlasy, skleničky prosecca, citáty o životě a svobodě.
Každá z nich vypadá, jako by žila dokonalý život.

A já přemýšlím…
Kolik z toho je skutečné?

Internet změnil všechno.
Dřív jsi potkal ženu náhodou – v tramvaji, v práci, v hospodě. Viděl jsi, jak se směje, jak se zamračí, jak reaguje na svět. Byl v tom kus reality.

Dnes?
Dnes vidíš jen výběr nejlepších momentů.

Profil.

Tři fotky.
Pět vět o životě.
A někde mezi tím rozhodnutí, jestli za něco stojíš.

Ženy dnes mají nekonečný výběr.
Stačí jedno potáhnutí prstem a objeví se další muž. Možná hezčí. Možná bohatší. Možná jen s lepší fotkou z gymu.

A tak hledají dál.

Jenže někdy si říkám, jestli nehledáme všichni něco, co se na obrazovku nevejde.

Možná nehledáme dokonalost.
Možná hledáme jen ten pocit…

že když sedíš vedle někoho v tichu,
tak to ticho není prázdné.

Telefon zavibruje.

„It’s a match.“

Usměju se.
Napíšu jednoduchou zprávu.

„Ahoj.“

Tři tečky…
Pak zmizí.

Možná si to rozmyslela.
Možná jí napsal někdo zajímavější.

Odložím telefon na stůl a podívám se z okna do tmy.

Napadne mě zvláštní myšlenka.

Možná dnešní doba není o tom, že je těžké někoho najít.

Možná je těžké najít někoho, kdo přestane hledat.