Bylo po desáté, když jsem vešla dovnitř. Večerní kavárna byla jako vždy touto dobou téměř plná. Mezi šumem tichých konverzací pomalu dýchala ambientní hudba. Dlouhé tóny, které nikam nespěchaly.
Objednala jsem si filtr a sedla si ke stolu u okna. Až po chvíli jsem si všimla jí.
Seděla o dva stoly dál, s knihou otevřenou před sebou. Nečetla. Jen měla prst položený mezi stránkami, jako by čekala, až se text znovu rozhodne pokračovat. Dlouhé šedé vlasy měla přehozené přes rameno. Ve světle lampy vypadaly skoro stříbrně.
Když se naše pohledy na okamžik střetly, usmála se. Nebyl to velký úsměv. Spíš něco mezi pozdravem a otázkou.
Později jsem si k ní přisedla. Nevím přesně proč. Možná kvůli hudbě. Možná kvůli tomu tichu mezi námi, které najednou přestalo být prázdné.
Mluvily jsme o knihách. O městech na severu. O výstavách, které člověk navštíví jen proto, aby měl pocit, že je součástí něčeho pomíjivého. Konverzace plynula, ale zároveň jako by plula trochu vedle nás. Když jsem se smála, dívala se na mě déle, než by bylo nutné.
Venku mezitím zhoustla noc.
„Bydlím kousek,“ řekla nakonec.
Ta věta nezněla jako návrh. Spíš jako pokračování rozhovoru.
__________________________
Její byt byl tichý.
Police s knihami. Gramofon v rohu. Velké okno, ve kterém se odráželo město.
Svlékla kabát a nechala ho spadnout přes opěradlo židle. Vlasy se jí rozlily po zádech.
Najednou jsme nevěděly, o čem mluvit. Stála jsem u okna a sledovala světla tramvají dole na ulici. Když se postavila vedle mě, poznala jsem to nejdřív podle tepla. Neřekla nic. Jen se prsty lehce dotkla mého zápěstí, jako by zkoušela, jestli tam opravdu jsem.
Otočila jsem se. Byla blíž, než jsem čekala.
Políbila mě pomalu. Zpočátku téměř opatrně, jako když člověk zkouší teplotu vody. Pak o něco jistěji.
Její ruka se zastavila na mých zádech. Nehty se mi na okamžik jemně zaryly přes látku roláku do kůže a mně přeběhl po těle proud, který jsem dosud neznala.
Zasmála se potichu, skoro do mého krku. „Jsi nervózní,“ zašeptala.
Možná.
Ale neodtáhla jsem se.
Naopak jsem k ní přistoupila ještě o kousek blíž.
Byla vyšší. A klidnější. Věděla, kam se má tenhle večer stočit.
Když mě vedla dál do pokoje, její dlaň zůstala v té mé. Nepotřebovaly jsme světlo. Jen tlumenou hudbu z vedlejší místnosti a otevřené okno, kterým dovnitř přicházel noční vzduch.
Pak už se čas začal rozpadat na atomy.
Doteky. Dech. Kůže na kůži.
Její dlaně se pohybovaly po mém těle tak, jako by si zapamatovávaly jeho tvar. Nehty mi občas jemně přejely po páteři a v těle se mi pokaždé rozlilo teplo, které jsem neuměla pojmenovat.
Políbila mě znovu. Dlouze. A pak se její rty zastavily u mého krku.
„Pořád ještě přemýšlíš,“ zašeptala.
Možná měla pravdu. Protože když mě položila na záda, na okamžik jsem zavřela oči. Ne studem. Spíš tím zvláštním pocitem, kdy člověk stojí na prahu něčeho, co ještě nikdy nezažil.
Její ruka mi sklouzla po břiše níž. Zastavila se jen na vteřinu, jako by čekala na tiché svolení. Pak pokračovala.
Vydechla jsem.
Byla klidná. Trpělivá. Jako by přesně věděla, jak dlouho má nechat každý dotek trvat. Moje prsty se mezitím ztratily v jejích šedých vlasech. Byly jemné a chladné, kontrast k teplu její kůže.
Když se sklonila níž, čas se znovu rozpadl. Hudba z vedlejší místnosti byla jen vzdálený dech. Otevřeným oknem občas prošel noční vzduch. Její vlasy se mi rozprostřely po stehnech jako stříbrný stín.
V jednu chvíli jsem ji chtěla zastavit – ne proto, že bych nechtěla pokračovat, ale protože ten pocit byl najednou příliš silný.
Jenže ona se jen tiše zasmála. A nepřestala.
Moje ruka v jejích vlasech se sevřela pevněji. A pak už jsem přestala myslet úplně.
Když se nade mnou znovu vynořila a já ji začala vnímat, chvíli jsme jen ležely a dýchaly. Na její tváři byl ten samý klidný úsměv jako v kavárně. Ale v očích něco nového.
Přesunula se nade mě pomalu, téměř obřadně, jako by i ten pohyb měl vlastní rytmus.
Na okamžik se nade mnou zastavila. Její vlasy spadly kolem její tváře a vytvořily tichou oponu mezi námi a zbytkem světa.
Pak se rozkročila.
Její stehna se opřela po stranách mé hlavy – pevně, ale bez spěchu, jako by přesně věděla, kolik prostoru mezi námi má zůstat.
Cítila jsem její ruce v mých vlasech. Prsty se do nich pomalu zanořily a na chvíli tam zůstaly, jako když si člověk hledá jistotu.
Podívala se dolů. Ten pohled byl klidný. Soustředěný. Vášnivý.
Pak se spustila níž. Jen o kousek. Její boky se pohnuly téměř neznatelně, jako když někdo hledá správný tón v hudbě, která už dávno hraje.
Moje ruce spočinuly na jejích bocích. Byla teplá, lehká a živá, její kůže se pod mými prsty jemně pohnula pokaždé, když změnila tempo.
Její prsty ve vlasech mi na okamžik stiskly hlavu blíž.
„Ano,“ vydechla tiše.
Nebylo potřeba dalších slov. Rytmus si určovala sama. Pomalý pohyb boků. Krátká zastavení. Znovu pohyb. Její stehna se kolem mě sevřela o něco pevněji a já cítila, jak se její dech postupně mění.
Hudba z vedlejší místnosti se mezitím téměř rozplynula.
Zůstalo jen ticho, přerušované jejím dechem a občasným jemným zatažením za moje vlasy, když chtěla být ještě o kousek blíž.
Pak se její pohyb najednou zpomalil, až se na okamžik zastavil úplně. Prsty v mých vlasech se sevřely pevněji, boky napjaté, jako by se na vteřinu celý svět soustředil do jediného bodu, který jsem cítila na celých svých rtech.
A pak se prohnula. Tentokrát naposledy.
Když se sesunula vedle mě, zůstala chvíli ležet na zádech a dívala se do stropu. Dýchala rychleji než předtím. Pak se otočila ke mně. Prstem mi přejela po tváři a lehce se usmála. Naklonila se a znovu mě políbila. Pomalu. Něžně. Dlouho.
Jako by chtěla ten okamžik uložit někam, kde ještě chvíli vydrží.
