Ráno jsem vstal celý netrpělivý. Dnes bude má premiéra, poprvé na kosmetice, pomyslel jsem si. Hlavně se musím pořádně osprchovat, navonět a vzít si na sebe něco pěkného - přece nebudu dělat v salónu ostudu! Jelikož ještě byla zima, nepouštěl jsem se do žádných experimentů: Kotníkové kožené boty, mé oblíbené růžovo-bílé ponožky, slim-fit rifle s poněkud vyšším pasem, černé tričko s krátkým rukávem, vlněný svetr a dlouhá zimní bunda. Na hlavu žlutá čepice, na krk tmavě červená šála a na ruce tmavě modré rukavice. Když jsem vycházel z domu, tak by nikdo nepoznal, co se mi právě honí hlavou.
Cestou do práce jsem jako vždy prošel, dnes spíše profrčel, kolem toho salónu. Ještě mám čas si to rozmyslet, napadlo mě. Ale prosímtě, vždyť po tom toužíš již aspoň rok, byla by škoda nevyužít již domluvenou schůzku. Navíc o nic nejde, v dnešní době to není nic neobvyklého ani u mužů, dbát o svůj zevnějšek. Nojo, ale já nejsem normální muž, říká ten hlas. No, to teda nejsi, to máš pravdu, odpovídá pobaveně Alžběta. Pardon, ještě jsem vás nepředstavil: Alžběta (spíše Bětka) je mé druhé já, které občas dostane prostor se projevit. Těší mě, odpovídá se zájmem mé první já (Tomáš).
V práci to uběhlo jako voda a jak se blížila pátá hodina, začal jsem být trochu nervózní. Teď by ale už bylo neslušné to rušit, připomíná mi Bětka. Máš pravdu, už není cesty zpět. Rozloučím se s kolegy - kdyby tak věděli, co mě čeká. Vím ale já vůbec, co mě čeká? Nevím, ani jsem se nezeptal, na jak to bude dlouho! Snad jen že mi Lenka (tak se jmenuje paní kosmetička) pořádně prohlédne pleť a poradí mi co s ní. Pohroužený v myšlenkách dorazím do salónu. Dveře jsou již otevřené, jaká to náhoda, pomyslím si. Nadechnu se a vstoupím dovnitř.
Ihned mě upoutá úžasně omamná vůně, kterou neumím dost dobře identifikovat - snad jsou to květy a vanilka, či něco úplně jiného? Hlavou mi běží otázky, když v to spatřím Lenku. Srdečně mě vítá a říká: „No dobrý den, vy máte ale pěknou čepku! Venku je hrozná zima že? Tak pojďte dál a odložte si, věšák je támhle,“ ukáže doprava. Pozdrav opětuji a když si vysvlékám kabát, říká: „Jsem ráda, že jste přišel. Bála jsem se, že jsem vás vylekala.“
„Ale prosím vás, to vůbec, těšil jsem se,“ vypadlo ze mě. Co to plácám, zhrozím se. No nic, jen pravdu, na tom není nic špatného, vysvětluje mi Bětka. „Mám si vysvléct i svetr?“ ptám se.
„Ano, jistě, jinak by vám bylo horko, mám tady dost teplo,“ odpovídá laskavě.
Chci se na něj pořádně podívat, takový kousek jsem tady už dlouho neměla. To je pořád nějaká uspěchaná ženská, stará bába, náctiletá dcérka nebo totální homouš. Tenhle ale vypadá celkem normálně, tak by mě zajímalo, proč jde na kosmetiku. Je teda pravda, že má na tom svém pěkném obličejíčku pár fleků, ale to přece chlapi obvykle neřeší. Na tomhle určitě bude něco divnýho, jen musím zjistit co, dúmá Lenka.
„No vy teda máte postavu, to jsem dlouho neviděla. Kdejaká ženská by vám mohla závidět.“
Trochu v šoku odvětím: „Jé, díky za pochvalu, to je od vás milé.“ Kdyby tak věděla, co to se mnou dělá, začínám mít mokro tam dole. Měl jsem si vzít dvoje trenky, pomyslím si. Odložím vše na věšák a jak si sedám do křesla, říkám jí: „Máte to tady moc pěkné, a ta vůně, to je úplně boží!“ neubráním se.
„Díky, díky, ano, snažím se. To mě těší, že se vám u mě líbí,“ říká, když mi zase sundává brýle. „Musím se na vás znovu podívat,“ přiblíží se a já hledím na její velké prsy schované za tenkou vrstvou látky. To je tak vzrušující, pomyslím si, kéž bych je tak mohl vidět v celé jejich bujné kráse.
Jako by mě slyšela, odtáhne se pryč a začne povídat: „Tak pleť máte trochu suchou, ale jak jsem říkala včera, není to nic hrozného. Ale měl byste se o nic víc starat. Zkoušel jste ty krémy, co jsem vám dala?“ zeptá se. No nezkoušel, paní, nezkoušel. Měl jsem plné ruce práce vás dostat z hlavy, vzpomenu si na ty vzrušující chvíle ve vaně.
„Ajaj, na to jsem úplně zapomněl, omlouvám se,“ odvětím nevinně.
„No škoda, ale nevadí, zkusíme to tedy spolu tady. Můžu vám doufám sahat na obličej, nebude vám to vadit?“
„To mi vůbec nevadí, klidně můžete,“ nebo i trochu níž, chtělo by se dodat. Lenka vezme první krém a začne mě jím mazat. Nejdříve čelo, potom nos a nakonec líce. Je mi to moc příjemné. Když pokračuje na krku, všimnu si, že mi péro začíná tvrdnout. Kdyby tak věděla, co se mnou její dotek dělá. A kéž by mi tak namazala celé mé tělo, od hlavy až k patě. To by teda byla něco, zasním se.
„Právě jsem vás namazala krémem značky Avira. Je to prémiová italská kosmetika, myslím, že by vám mohla sedět. Nepálí vás nic, ani nesvědí?” zajímá se.
„Ne, vše v pořádku,” ujišťuji ji. Dokonce víc než v pořádku, uvědomuji se. Krém je velmi jemný a nádherně voní. Cítím se jako princezna, napadne mě. Jaká princezna prosímtě? Možná tak princ! Tak teda princ, to je přece jedno, nenechá se Bětka zvyklat.
„Necháme krém chvíli působit. Zatím mi o sobě něco řekněte. Bydlíte v Praze dlouho?” vyptává se.
„Ano, již od narození. Bydlím ve Stodůlkách. A co vy, jste rozená Pražačka?” napadne mě.
„Ale ne, jsem z Moravy, kousek od Znojma. Do Prahy jsem se provdala. Ale už jsem rozvedená,” odpoví trochu smutně. „A vy jste zadaný, pane Tomáši?” vypálí na mě.
„Ne nejsem, zatím se neobjevila ta pravá, zdá se,” vyhrknu.
„To mě překvapuje, takový fešák. Jistě vás brzy nějaká uloví,” povzbuzuje mě.
„Kdo ví, třeba potkám nějakou pěknou zákaznici tady u vás,” žertuju.
„Je to možné, chodí sem spousta zajímavých žen,” přemítá nahlas.
„A proč jste se rozvedla s manželem, jestli to není moc osobní?” ptám se.
„No když se ptáte…zjistila jsem, že se mi líbí i ženy, jestli víte jak to myslím. A on to psychicky nezvládl,” říká trochu naštvaně.
„Aha, no to je ale ňouma, na tom není nic špatného. Třeba mně se líbí i kluci,” říkám bezelstně.
Ha, tak přeci jenom je to homouš, zbystří Lenka. Ale líbí se mu i holky, takže je bi. Zajímavé, zajímavé, nikoho takového osobně neznám. Měla bych se s ním více spřátelit. Kdo ví, třeba se spolu můžeme i vyspat, už jsem dlouho nešukala. Sem chodí samý holky a já neumím poznat, která je lesba. Ptát se jich nebudu, nejsem blbá. A chlapa vidím leda tak v obchodě po cestě ze salónu.
„Tak jak krém funguje, co myslíte?” vrátím zamyšlenou Lenku zpět do reality.
„Ale ano, sedí pěkně. Ale ráda bych si byla jistá, můžete přijít ještě zítra?” překvapí mě.
„No pokud to je nutné…nic zítra stejně po práci nemám. Tak zase v pět?” svolím.
„Ano prosím, to je ideální. Dneska to bude za 300 korun. Chcete platit kartou nebo hotově?” ptá se znovu.
„Raději kartou,” přiložím ji ke čtečce a vylovím padesátikorunu: „To je pro vás, za ochotu.”
„Děkuji moc, jste milý,” a taky pěkně divný, pomyslí si. Ale co, aspoň mám na kafe.
Když vstávám ze židle, jdu k věšáku a vidím, že mi svetr sklouzl na zem. Zohnu se tedy pro něj. A co čert nechce, cítím, jak se mi vyhrnuje tričko. S hrůzou si uvědomím, že jsem si dneska do práce vzal vysoké brazilky, zeleno modré barvy. Co když byly vidět? Co si o tom Lenka pomyslí? Snad si ničeho nevšimla, vždyť šla hned uklízet krémy, uklidňuji se. Pořádně si triko zastrčím do riflí, hodím na sebe svetr a kabát a když se chystám zavázat si okolo krku šálu, ozve se za mnou:
„Tomáši, nezapomněl jste na něco?” zeptá se zvědavě.
„Cože, co tím myslíte?” dělám hloupého. Tak a je to v pytli, umírám hrůzou.
„No přece na brýle, vy trumbero. Bez nich přece neuvidíte!” odvětí vesele.
„Ach ano, máte pravdu, to bych asi domů netrefil,” snažím se zamaskovat svůj úlek humorem.
„Tady máte, nasadím vám je,” přistoupí ke mě a jemně mi obroučky zasune za uši.
Panečku, ta má ale ručičky, uvědomím si. Když se loučíme, tak se ke mně nakloní a řekne: „Vy tak krásně voníte, to je úžasné,” a pak mi do ouška pošeptá: „Pěkná kočička”.
Zmatený řeknu jen „Děkuji, nashle,” a upaluju pryč. Co to sakra mělo být, jaká kočička? Až později, v teple domova mi dojde, co tím myslela. Tak už to ví, říkám si nahlas. Ví, že jsem obojetná, že ráda nosím kalhotky, šaty a kdo ví co ještě. Když si ve vaně opět honím péro a myslím při tom na ni, tak si uvědomím, že to je možná můj splněný sen. A možná, když to půjde dobře, budeme velmi dobré, ne-li nejlepší kamarádky.
