Na veletrzích člověk potká spoustu lidí, které si po týdnu nepamatuje.
A pak pár takovejch, kteří v hlavě zůstanou, aniž by člověk přesně věděl proč.
Tenhle týpek patřil do tý druhý kategorie.
Říkal si Pierre a když jsem se ho zeptal, čím se vlastně živí, odpověděl s úsměvem:
„Jsem parfumér. Někdy tomu říkáme i nose. Nos.“ Někde mám jeho vizitku, když pracoval pro Toma Forda.
Tehdy jsem si myslel, že si trochu dělá legraci, že prodává voňavky a dělá kolem toho marketing. Pak jsem zjistil, že to je skutečný titul, lidé, kteří skládají vůně, se opravdu označují jako nosy. Ti nejlepší z nich jsou v tom oboru něco jako architekti nebo skladatelé.
Pierre jejeden z těch, kteří se dostali vysoko.
Proslavil ho parfém, který vytvořil pro jednu globální celebritu. Nechtěl o tom moc mluvit, ale bylo vidět, že mu ten úspěch otevřel dveře do úplně jinýho světa.
Je sympatický. Inteligentní. Lehce ironický.
A má zvláštní schopnost dívat se na lidi trochu déle, než bývá běžné.
Tehdy jsem ale ještě vůbec netušil, jestli je gay. Ale líbilo by se mi bývalo, kdyby byl.
O několik měsíců později jsem se vracel z pracovní cesty v Číně.
Let Peking – Paříž měl zpoždění a když jsme konečně přistáli na Charles de Gaulle, můj spoj do Prahy už byl dávno pryč a na další volný byl až víc než 24 hodin. Aerolinka mi nabídla hotel u letiště, ale představa večera v anonymním business hotelu mě nijak nelákala.
Tak jsem vytáhl telefon a napsal Pierrovi.
Jsem neplánovaně v Paříži. Nemáš čas na skleničku?
Odpověď přišla skoro okamžitě.
Jsem doma. Přijeď.
Bydlí na Rue Saint-Honoré, jedné z pařížských ulic, kde se mezi starými paláci střídají galerie, butiky a dveře, za kterými jsou privátní výtahy, které vedou do bytů, jejichž cena by člověka radši ani neměla zajímat.
Dům měl vysoké vstupní dveře a vnitřní dvůr dlážděný kamenem, který pamatoval staletí.
Pierre otevřel skoro hned.
Byl doma, v jednoduchý oblekový košili a kalhotách, a byt za ním vypadal přesně tak, jak by člověk čekal od parfuméra, vysoké stropy, světlo z vysokých oken a všude jemná, sotva postřehnutelná směs vůní.
Byl konec června, docela teplo a já měl jen palubní zavazadlo, všechno ostatní v odbaveným kufru do Prahy.
„Zůstaň přes noc,“ řekl po chvíli, když jsme si nalili víno.
„Mám dva pokoje pro hosty. A stejně bych ti ještě chtěl něco ukázat.“
Ta nabídka byla podaná tak samozřejmě, že jsem ani nepřemýšlel, jestli ji přijmout. Večer jsme se vydali do jeho laboratoře.
Nebyla to teda nějaká romantická představa alchymistického ateliéru, ale moderní prostor plný skleněných nádob, kovových destilačních aparatur a polic se stovkami malých lahviček.
Pierre mi ukazoval, jak pracuje s destilací růže damascenské. V jedné z aparatur se pomalu zahřívaly okvětní lístky ve vodní lázni, pára se zvedala vzhůru a v chladicí spirále se zase měnila v kapalinu.
„Tohle je úplně první fáze,“ vysvětloval.
„Většina lidí zná jen hotový parfém. Ale tohle je jeho začátek.“
Když otevřel malou ampulku s čerstvým destilátem, vůně byla tak čistá, že jsem měl pocit, jako by někdo otevřel zahradu.
„Vůně je paměť,“ řekl.
„Stačí jedna molekula a člověk je zpátky v nějakém okamžiku života.“
Cestou zpátky jsme jeli z té prdele taxíkem přes noční Paříž a já cejtil v nose furt tu zkurvenou damascénskou růži a on pořád mlel o vůních. Myslím, že docela často jsem se mu koukal na tu bouli mezi nohama.
Mluvili jsme o tom, jak lidi reagují na vůně. Jak někdo miluje vetiver, jinej ho nesnáší. Jak některé parfémy fungují jen na určité kůži. A co všechno vůní sdělujeme a co všechno s vůní čteme.
Pak se lehce naklonil blíž.
„Víš,“ řekl skoro omluvně, „je to teda zvláštní věc.“
Podíval jsem se na něj a on říká:
„Ty mi moc voníš.“
Řekl to úplně klidně. Jako profesionální konstatování.
A já jsem si v tu chvíli uvědomil, že ten večer v Paříži teda vůbec nekončí.
Samozřejmě, Pierre je jako každej Francouz kolem módy vždycky neuvěřitelně sexy.
Takže by bylo divný, kdyby nebyl na chlapy.
Ale tentokrát to bylo jiný, nebyl jen sexy.
Hned jak jsme dojeli k němu domů, došlo ještě na pár komplimentů a doteků. Pak se to zvrhlo a já jsem navrhnul, že bych si teda jako dal sprchu, že jsem víc než den na cestě.
Pierre mě na to odpověděl, že se vykoupeme spolu, ale teď že se musím nejdřív pořádně ušpinit.
Za chvíli jsme byli u něj v ložnici. Zajímavý je, že mě nevzrušoval jen pohled na něj, ale i způsob, jakým si užíval mou vůni. Zabořil obličej do podpaží a pak mezi moje stehna a cítil jsem, jakou odezvu měl pokaždý ten vjem v těle.
Týpek nelhal, jeho „nos“ mu fakt velel. Ten instinkt, kterej se aktivoval. Ty jo, byl jako posedlej.
Sledoval zdroj, teplo, pižmo, místo, kde je moje vůně nejsilnější. Přímo u kořene mýho emka. Nebo na druhým konci péra. Skutečná vůně chlapa...
Trochu jsem se styděl, protože naposledy jsem stál ve sprše v Pekingu včera stejnou dobou.
Pokaždý v okamžiku, kdy tam zabořil tlamu, cejtil jsem, jak celý jeho tělo reaguje.
Dýchal z hluboka a jeho ocas začal tvrdnout. Jeho hruď se zvedala, jako by vdechoval něco posvátného.
Když mi konečně zubama stáhnul předkožku, neolízl ji.
Jen přitiskl nos... Tam kde se hromadí předmrdka, kde se čurák stává kluzkou kládou.
A dýchal. Dlouhý, hluboký, chamtivý dechy. Jako by četl mý tělo jen skrze čich.
Zakňučel. Ne z nějakejch dotyků, ale jenom z tý vůně.
Pierre si o mýho čuráka třel obličej jako nějaký zvíře v říji.
Strašně dlouho nedělal nic jiného, než čichal. Žádný olizování, nebo hlazení. Jen čisté uctívání vůně.
Čichal ze všech úhlů, aby mohl vdechnout každej milimetr, každou kapku. Bylo to o oddanosti a já to cítil.
Jeho nos u kořene mýho péra, otevřená tlama ne aby mě hulil, ale jen aby vdechoval.
Teklo mi z ocasu, míchalo se to s potem z mých koulí, vsáklo se mu do vousů.
Nechal si to rozmazat po rtech, cejtil jsem, že chce na sobě zanechat mou stopu.
Vypadal z toho, jako by se mu zatočila hlava. Jako by mu jen ta vůně ovládla mozek.
Chtěl vůni víc než cokoliv jinýho.
Vůni péra, koulí, potu, předmrdky. Byl v tom ztracenej.
Ten večer byl o mé vůni a o tom, že mě v jeho závěru vykouřil, udělal jsem se asi za minutu, protože jsem z té jeho hodinové čichací předehry byl docela natlakovanej.
Bylo hodně chlapů se kterejma jsem měl sex.
Stovky.
Hodně stovek.
Vysoký, malý, mohutný, štíhlí, svalovci.
Tlustý péra. Nějaký to xxlko i esko. Většinou emka a elka. Velký prdele.
Bicepsy.Hezcí kluci, drsní týpkové, normální chlapi, dvě pornohvězdy a jeden transsexuál po tranzici, shodou okolností taky v Paříži.
(Paříž se šílená, už sem neletím).
Někteří byli bohové, někteří dobří milenci, někteří surovci, někteří slaboši. Zkusil jsem kde co.
Ale myslím, že tohle bylo poprvé, co mě někdo hodinu očuchával, u toho se dvakrát udělal, aniž by si na něj sáhnul a mě pak v poslední minutě vykouřil.
