Dveře bytu se zavřely s tichým, ale definitivním cvaknutím. Venku zůstal celý svět – ulice, lidé vracející se z práce, auta, hluk. Nikdo z nich netušil, co se právě děje za těmito stěnami.
Stál jsem uprostřed obývacího pokoje, pořád ještě bez trička. Kůže na zádech byla studená od večerního vzduchu a vyschlého potu. Batoh ležel u mých nohou jako trofej, kterou jsem musel přinést. Lenka si pomalu sundala běžecké boty, jednu po druhé, a položila je na botník. Pak se posadila do křesla naproti mně – noha přes nohu, lokty na opěrkách, prsty propletené pod bradou. Vypadala jako královna, která právě rozhoduje o osudu zajatce.
„Tak,“ řekla klidně. „Seznam trestů máš na stole. Pět si vybereš sám. Nahlas. Před zrcadlem. A u každého mi musíš říct, proč si ho zasloužíš. Pokud to bude znít neupřímně… přidám šestý. A ten už vyberu já.“
Na konferenčním stolku ležel jeden list papíru – úhledně vytištěný, černé písmo, bez zbytečných ozdob. Jen číslovaný seznam.
1 - 50 ran koženým páskem (přes trenýrky / bez trenýrek – volí trenérka)
2 - 10 minut v „pozici hanby“ (na kolenou, čelo na zemi, ruce za zády, zadek co nejvýš)
3 - Psaní trestných řádků – „Jsem pomalý a slabý subík, který potřebuje tvrdou ruku trenérky“ – 300× rukou
4 - Ledový sprchový trest – 3 minuty studené vody, ruce nad hlavou, bez pohybu
5 - Orální služba trenérčiným chodidlům – 15 minut nepřetržitě, s jazykem mezi prsty
6 - „Zrcadlový rozhovor“ – 10 minut nahlas popisovat, jaké jsi selhání, zatímco se díváš sám sobě do očí
7 - Nipple clamps + 20 dřepů s 5kg kotoučem v rukou
8 - Bondage na židli + edging bez orgasmu – 30 minut (trenérka rozhoduje o tempu)
9 - Veřejné ponížení level 1 – odeslání fotky „před/po trestu“ na její soukromý účet + popis, proč jsi to potřeboval
10 - Celonoční spaní v kleci u nohou postele (bez deky, jen na podložce)
Přešel jsem ke zrcadlu na stěně. Bylo vysoké, od podlahy ke stropu. Viděl jsem v něm sám sebe: zpoceného, unaveného, s červenými skvrnami na kůži od větru, oči lesklé strachem i vzrušením zároveň. Srdce mi bušilo až v krku.
„Začni,“ řekla tiše
„Číslo jedna...”
“Nahlas, “ napomenula mne přísně.
„Číslo jedna,“ začal jsem znovu a hlas se mi trochu zlomil. „Padesát ran koženým páskem… zasloužím si je, protože jsem dneska na čtyřech intervalech byl podprůměrný. Byl jsem líný. Nedal jsem do toho všechno. Chtěl bych, aby trenérka použila pás bez trenýrek, protože jen tak si to budu pamatovat i zítra při každém kroku.“ Otočil jsem se k ní. Přikývla – pomalu, spokojeně. „Dál.“
„Číslo pět. Orální služba trenérčiným chodidlům… patnáct minut. Zaslužuju si to, protože moje ústa by měla sloužit k něčemu užitečnějšímu než k vymlouvání se. Chci ukázat, že umím být poslušný i jinak než jen na dráze.“ Lenka si lehce přejela jazykem po spodním rtu. Nic neřekla, jen lehce kývla bradou – pokračuj.
„Číslo sedm. Nipple clamps a dvacet dřepů s pětikilovým kotoučem. Protože moje bradavky by měly taky nést následky mé slabosti. A dřepy… abych si uvědomil, jak málo síly mám ve stehnech, když mě trenérka potřebuje rychlejšího.“
Poslední dva jsem si nechal na konec. Zhluboka jsem se nadechl. „Číslo osm. Bondage na židli a edging… třicet minut. Zaslužuju si to, protože moje tělo patří trenérce – i moje vzrušení. Nemám právo dojít, dokud ona nerozhodne. A chci, aby mě viděla, jak se trápím a přesto prosím o víc.“
A nakonec: „Číslo deset. Celonoční spaní v kleci u nohou postele. Bez deky. Protože chci usínat s vědomím, že jsem její majetek. Že i spánek je privilegium, které mi může vzít. A chci se probudit s pocitem, že patřím sem – na zem, u jejích nohou.“
Ticho. Lenka se pomalu zvedla z křesla. Přešla ke mně, zastavila se tak blízko, že jsem cítil teplo její kůže. „Pěkně,“ zašeptala. „Všechno sis vybral sám. Teď mi ještě jednou řekni – v jedné větě – proč tohle všechno chceš.“
Polkl jsem. „Chci to, protože mě nejvíc vzrušuje, když mě trenérka trestá tak tvrdě, že se cítím malý, bezmocný… a přesto úplně její.“
Natáhla ruku, vzala mě za bradu a lehce mě otočila zpátky k zrcadlu. „Tak se dívej. Na sebe. A teď mi řekni nahlas: ‚Trenérko, jsem připravený na všech pět trestů.‘“ „Trenérko… jsem připravený na všech pět trestů.“
Usmála se. Ten úsměv, který vždycky znamenal začátek něčeho, co mě zlomí a zároveň poskládá zpátky.
„Dobře. Tak začneme. Nejdřív páskem.”
Přikývl jsem. „Děkuju, trenérko.“ Odešla do vedlejší místnosti pro pásek. Slyšel jsem, jak ho pomalu vytahuje z šuplíku. A v tu chvíli jsem si uvědomil, že tohle je přesně to místo, kam patřím. Na kolenou. Před ní. A čekám, až přijde první rána….
