Poprvé… a naposledy
Když jsem zazvonil, měl jsem zvláštní pocit.
Ne nervozitu.
Spíš… očekávání, které jsem si nechtěl úplně přiznat.
Dveře se otevřely.
Lukáš.
Bez světel svíček.
Bez oleje.
Bez role.
Jen on.
A ten pohled byl jiný.
„Tak pojď,“ řekl tiše.
Vešel jsem dovnitř a rozhlédl se.
Byt byl jednoduchý. Klidný. Osobní.
„Takže tady se to děje,“ pousmál jsem se.
„Co přesně?“ zvedl obočí.
Podíval jsem se na něj.
„To všechno, co ve studiu jen naznačuješ.“
Krátké ticho.
Pak se lehce usmál.
„Možná.“
Odložil jsem bundu.
Pomalu.
Spíš proto, abych měl co dělat s rukama.
„Víš, že je to poprvé?“ řekl jsem.
„Co?“ zeptal se.
„Že tě vidím mimo tvoje… pracovní prostředí.“
Naklonil hlavu.
„A?“
Pousmál jsem se.
„Je to nebezpečnější.“
„Pro koho?“ zeptal se klidně.
Podíval jsem se mu do očí.
„Pro mě.“
To mezi námi na chvíli zůstalo viset.
Pak udělal krok blíž.
A tím se všechno změnilo.
Nebyla to vzdálenost.
Bylo to… uvědomění.
Že tady už není kam schovat to, co mezi námi je.
„Víš,“ řekl jsem tiše, „ve studiu jsi měl výhodu.“
„Jakou?“ zeptal se.
Usmál jsem se.
„Mohl ses schovat za roli.“
Krátká pauza.
„Tady už nemůžeš.“
Jeho úsměv byl pomalý.
„A ty?“
Zvedl jsem obočí.
„Já se neskrývám.“
„Opravdu?“ naklonil se blíž.
Polkl jsem.
„Dobře… snažím se.“
Zasmál se tiše.
A to napětí mezi námi ještě zesílilo.
„Tak se nesnaž,“ řekl.
Ta věta byla jednoduchá.
Ale měla v sobě víc, než by měla.
A já ji poslechl.
Přistoupil jsem blíž.
Teď už mezi námi nebyl skoro žádný prostor.
„Tohle není dobrý nápad,“ zamumlal jsem.
„To nikdy nebyl,“ odpověděl klidně.
Usmál jsem se.
„A přesto tu stojíme.“
Krátká pauza.
„Ano.“
A pak se všechno zlomilo.
Ne rychle.
Ale nevyhnutelně.
Polibek přišel jako odpověď na všechno, co jsme doteď jen obcházeli.
Nebyl opatrný.
Nebyl váhavý.
Byl… přesný.
Ruce už nehledaly.
Věděly.
A najednou bylo všechno blíž.
Intenzivnější.
Bez té ochranné vrstvy studia.
Bez pravidel.
Jen my.
„Takže…“ vydechl jsem mezi lehkým úsměvem, „tohle je ta tvoje domácí verze?“
Lukáš se tiše zasmál.
„Bez ceníku.“
„To je škoda,“ pousmál jsem se. „Tohle by bylo dost drahý.“
Jeho čelo se opřelo o moje.
„To už dávno je.“
Na chvíli jsme ztichli.
Jen dech.
A to zvláštní napětí, které už nebylo potřeba skrývat.
A pak se jeho výraz změnil.
Jemně.
Ale poznal jsem to.
„Co je?“ zeptal jsem se tiše.
Krátké ticho.
„Stěhuju se,“ řekl.
Zamrkal jsem.
„Kam?“
„Do Anglie.“
Ta slova mezi námi skoro nepatřila.
Působila cize.
Tvrdě.
„A… kdy?“ zeptal jsem se.
„Brzy.“
Zasmál jsem se potichu.
Bez humoru.
„To si děláš srandu.“
„Ne., bohužel nedělám“
Podíval jsem se na něj.
Na chvíli úplně jinak.
„A tohle je…?“ naznačil jsem rukou mezi námi.
Krátká pauza.
„Rozloučení, nečekal jsem že mohu potkat někoho takového jako si ty, ale nájem mi tady končí, a Anglii je dlouho v plánu“
To věta mě zasáhla víc, než bych čekal.
Přikývl jsem.
Pomalu.
„Dobře,“ vydechl jsem.
Pak jsem se pousmál.
Slabě.
„Tak to asi nemá cenu brzdit.“
Lukáš se na mě podíval.
A v tom pohledu bylo všechno.
Souhlas.
Touha.
I něco navíc.
A tentokrát už jsme nemluvili.
Nebylo co.
Bylo v tom víc než jen vášeň.
Bylo v tom vědomí, že ten moment se nebude opakovat.
A právě proto byl silnější.
Intenzivnější.
Skutečnější.
Žhavější.
Pravý chlapský sex, bez kompromisů tvrdý a přitom jemný. Cítil jsem jeho polibky na celém těle.
Řekl jsem si v duchu, že je čas prozkoumat i část pod pydlíkem. A začal jsem mu lízát jeho zadeček, i jeho jeskyňku. Prstem jsem zajel do něj. On jen slastně vzdychl. A jak mu krásně při tom tvrdl, a kapičky rozkoše se valily ven z jeho draka. Já to nevydržel, a svým Freyem jsem mu zaťukal na vrátka. On mi vrátka ke své jeskyňce otevřel. A začal pořádný chlapský sex. Žádné co bude potom, ale tady a teď.
Bylo to úžasné, jak jsme při tom oba řvali slastí.
Čas se znovu rozplynul.
A když jsme pak leželi vedle sebe, ticho bylo jiné.
Ne prázdné.
Ale… plné konce.
„Víš, co je vtipný?“ řekl jsem po chvíli.
„Co?“ zeptal se.
Usmál jsem se.
„Že jsme se poprvé potkali u tebe… a zároveň naposledy.“
Lukáš se lehce pousmál.
„To zní jako špatné načasování.“
„To je,“ přikývl jsem.
Krátká pauza.
„Ale stálo to za to.“
Podíval se na mě.
„Jo.“
Zvedl jsem se.
Pomalu.
Oblékl se.
A tentokrát jsem nikam nespěchal.
U dveří jsem se zastavil.
Otočil se na něj.
„Víš…“ řekl jsem.
„Co?“
Pousmál jsem se.
„Ten tvůj drak.“
Zvedl obočí.
„Ano?“
„Ten si mě bude pamatovat.“
Lukáš se usmál.
„To si myslím taky.“
Chvíli jsme se na sebe jen dívali.
Pak jsem otevřel dveře.
A než jsem odešel, ještě jsem dodal:
„Tak si dej pozor… ať v Anglii nedělá moc problémů.“
Lukáš se tiše zasmál.
A já odešel.
A věděl jsem, že některé příběhy nejsou dlouhé.
Ale stejně…
zůstanou v ❤️ 🐉🔥📖
