Markéta

Do Prahy jsem jel s tím, že to bude obyčejný den.

Ráno jsem vyjel brzy, město ještě napůl spalo a silnice byly prázdné. V hlavě jsem měl jen seznam úkolů — práce, schůzka, podpisy, smlouvy. Všechno přesně rozplánované. Všechno rychlé a efektivní. Žádný zbytečnosti tak jak to mám rád.

Když jsem po obědě vyšel z budovy, překvapilo mě, jak jinak Praha působí, když na chvíli zpomalíš… Slunce už nebylo ostré, spíš rozlité po fasádách domů. Lidi se pohybovali volněji, méně uspěchaně. A já najednou stál u auta, s mnohem více času než jsem předpokládal.

A tehdy mě napadla Markéta, kamarádka snad už od dětství. Bez většího přemýšlení jsem jí napsal. Nečekal jsem nic víc než kafe…Hodinku pokecat, rátké setkání, které se rozplyne stejně rychle jako vzniklo.

Odpověď přišla skoro okamžitě „Přijeď. A klidně zůstaň přes noc, extrémně dlouho jsme se neviděli”. Byl jsem velmi mile překvapen a podle Snapchat map jsem se za ni hned vydal.

Když mi otevřela, chvíli jen stála ve dveřích a dívala se na mě, jako na cizího.

„Ty jsi fakt přijel…ten knírek je novinka že bych tě ani nepoznala” řekla tiše.

Měla na sobě jednoduché domácí oblečení…nic nápadného, ale přesně to, co na ní působilo nejpřirozeněji. Volný svetr, měkké linie, vlasy lehce rozcuchané, jako by je jen rukama prohrábla a nechala být.

A právě ty vlasy…

Tmavě hnědé, přirozeně kudrnaté, živé. Rámovaly jí obličej tak, že působila jemněji, než jak si ji pamatuju z jiných situací.

Usmála se, ale ne úplně samozřejmě „Pojď dál.“

Byt byl teplý, tichý, uklidňující. Vzduch voněl po něčem čistém, domácím. Z kuchyně sem doléhaly tlumené zvuky vody a skla. Ukázala mi pokoj, aniž by to zbytečně prodlužovala „Kdyby něco, jsem vedle, dej si klídek a pak někam vyrazíme”
A odešla…

Když za ní zavřely dveře, sedl jsem si na postel a poprvé za celý den jsem nic nedělal. Jen koukal do blba a poslouchal zvuky umývání nádobí a uklízení…
Bylo to zvláštní. Být v cizím bytě a přitom mít pocit, že to není cizí. Spíš… blízké, když si vezmu jak dobře a dlouho se známe.

Lehl jsem si, odpočíval… a možná už je na čase vyvléct se z toho nepohodlného saka. Shodil jsem ho na postel vedle sebe a protože mi zůstala jen košile a trenky, hodil jsem přes sebe deku.

To tedy nebyl moc dobrý nápad, vzhledem k tomu jak ospalej jsem začínal být. Ale moje myšlenky nebyli v klidu celkově…. “Dveře jsem určitě zavíral” opakoval jsem si pro sebe když mi ruka sjížděla níž a níž po břiše.

Odpolední nadrženost mě probrala, deka šla stranou, sliny na moji ruku… a proč by si člověk neměl udělat po práci radost. Myšlenky jsem měl všelijaký a nadrženost stoupala.

KLAPNUTÍ DVEŘÍ, doslova ochromující panika že jsem ani nestihl zareagovat. Markét se objevila ve dveřích, a oči ji sjeli dolů, poté na mě, následoval podle mě ani nezamýšlený úsměv a slova “promiň, za chvíli jdeme”. Dveře se za ni zavřeli.

Ještě “vylekanej a zaskočenej jsem přes sebe hodil deku a začal prohrabovat kufr po méně společenském oblečení… když jsem se oblékl musel jsem se trochu přemlouvat do otevření dveří.

Jen co jsem vyšel z pokoje, už jsem viděl Market jak se obouvá “dělej tobě to trvá jak ženský”. Oddechl jsem si a byl rád za hru “přeci se nic nestalo”.

Naše první zastávka byla restaurace, oba jsme umírali hlady a zašli si na naše oblíbené výpečky se zelím… taková naše klasika. Seděli jsme v restauraci a naše konverzace doháněla 2 dlouhé roky co jsme se neviděli.

Po dlouhém líčení zážitků vypadala Market uvolněněji. Vlasy jí spadaly přes ramena v nepravidelných vlnách, které si nežádaly pozornost, ale stejně ji přitahovaly.

Občas se na mě podívala. Ne dlouze, ale dost dlouho na to, abych si toho všiml. „Jsi nějaký zamyšlený,“ řekla. Upřímně jsem nevěděl co v té chvíli odpovědět protože zaskočenos z odpoledne stále přetrvávala. “Ale nic, jen koukám jak jsme se oba změnili”… chabá odpověď já vím ale nic lepšího jsem ze sebe nedostal.

A teď mi dlužíš kino z minula, prohlásila a šlo se. Celou cestu jsem se nemohl vynadívat a chtíč, který ani nevim kde se vzal, se začínal zvětšovat.

V kině už bylo všechno ještě tišší. Seděli jsme vedle sebe a tma kolem nás vytvořila prostor, kde bylo všechno intenzivnější. Každý pohyb. Každé nadechnutí.

Občas se naše ramena lehce dotkla, jako by to byla náhoda, která se opakuje příliš často na to, aby byla náhodou. Její přítomnost byla soustředěná. Klidná. Ale přesto jsem ji vnímal silněji než film.

„Je ti taky vedro?“ zašeptala jednou. Přikývl jsem. Ale nebylo to kinem…Držel jsem se celou dobu a jen přemýšlel nad tím, jak si dám teplou sprchu.

Cesta zpátky byla tichá. Město už potemnělo, světla pouličních lamp se odrážela v asfaltu. Šli jsme vedle sebe a každý krok byl najednou vědomý. Občas jsme se dotkli, krátce… přirozeně. A přesto to nebylo náhodné.

Když jsme dorazili k ní domů, chvíli jen stála u dveří. Neotevřela hned… „Dám si sprchu… nebo vanu,“ řekla nakonec… Pak se na mě podívala, tentokrát jinak než předtím „Jestli chceš… můžeš taky.“ Neváhal jsem ani na chvíli a zabral si koupelnu jako první…

Koupelna byla zahalená v páře. Teplý vzduch zpomaloval čas. Voda tiše šuměla a světlo bylo tlumené, měkké. Seděl jsem ve vaně a cítil, jak se mi zpomaluje dech. V tom se dveře otevřeli.

Markéta vstoupila pomalu, jako by si ten moment potřebovala nejdřív sama v sobě potvrdit. Měla na sobě ručník a její rozpuštěné vlasy začali pomalu vlhnout.

Pak přišla blíž a ručník z ní spadl, voda se lehce zavlnila jak pomalu vlezla do vany. Mlčeli jsme… ale to ticho už nebylo prázdné.
„Odpoledne…“ začala tiše a ani nedokončila větu. Jen se na mě podívala tak, že nebylo potřeba nic dodávat.

Pomalu položila ruku pod hladinu. Její prsty se dotkly mých, tentokrát to nebyla náhoda… seděli jsme v té vaně a jen na sebe koukali, ani nevím jak dlouho… ale očividně hodně dlouho. Napětí se zvedalo a už se to nedalo vydržet.

“Pojď se mnou” zvedla se, a ještě celá od pěny odcházela z koupelny. Nečekal jsem ani na vteřinu, narychlo jsem se otřel osuškou a šel za ní.

Když jsem vešel do pokoje stála tam nahá, jen co jsem přišel k ní tak se usmála, klekla si a řekla “vážně jsi jinej než dřív”. Ruce mi strčila mezi nohy, chytla mě za půlky a moje už tvrdý a nadržený pero si strčila hluboko do krku… vykulil jsem oči a chvíli mi proběhlo hlavou jestli se mi to jen nezdá… ale doufal jsem že ne. Jen jsem zavřel oči a užíval si tu slast.

Chvílemi se dusila, slintala, měla dávící reflex ale nic z toho ji nezastavilo. Držela se mě pevně dál a nedala si ani chvíli na odpočinek. Bylo to luxusní, její sliny mi tekli po tvrdém peru, jazyk byl obmotaný kolem každé malé žilky na něm, a žalud narážel na stěnu v jejím krku. Takhle skvělý kouření už jsem dlouho nezažil.

Chytil jsem ji ruce a sundal je ze sebe, svalil ji na postel na záda, její hlavu nechal volně přes roh té postele a zasunul ji pero do krku znova. Lákalo mě chytit ji pod krkem a cítit přirážení mého péra. A taky že jsem si to i užil… šukal jsem ji krk a jediné na co myslela je moje pero a to jak ji prsty vlhnou mezi jejíma nohama, kde si se sebou celou dobu hrála.

Šoustej me, řekla když jsem pero z jejího krku vytáhnul…. Na nic jsem nečekal,nasadil kondom, její nohy jsem si dal na ramena, chytil ji za boky, zasunul do její mokry kundičky a šukal ji jak o život.

Postel vrzala, její ruce ze zarývali do peřiny pod ni, vzdychala na celý byt a do pozadí byl slyšet zvuk mých koulí, narážející do jejího zadku… nedala se unavit…

Posadil jsem si ji na všechny čtyři, chytil za její nádherné kudrnaté vlasy a začal zezadu přirážet, přitom jsem ji druhou rukou jemně masíroval análek. To se jí očividně líbilo a nohy se jí začali třást… šukali jsme se navzájem co nejvíc tvrdě to šlo a už to nešlo vydržet.

Ta nadrženost za celý den musela ven a chtěl jsem to vidět. Sundal jsem šprcku, přitáhl si ji blíž a pocákal ji celý záda a zadeček.

Byl to luxusní pocit…po tom celém dlouhém dni.