Nosím ráda nápadité šaty, miluji kvalitní látky, jemné detaily, vůni luxusních parfémů. Jsem vdaná, na první pohled nedostupná, přesně taková, jakou mě společnost chce. Zároveň jsem zvyklá mít všechno pod kontrolou.
A přesto existuje místo, kde se dobrovolně svých pravidel vzdávám.
Jednou za měsíc.
Ten večer začíná vždy stejně, luxusní restaurace a intimní atmosféra. Můj milenec je pozorný, kultivovaný, přesně ví, jak se mnou mluvit. Vlastně to není ani tak milenec jako spíš průvodce.
Nikdy se ho neptám, kam pojedeme po večeři, důvěřuji mu.
Když před vilou (vždy bývá honosná) vystoupím z taxíku, na okamžik se zastavím a krátce se zamyslím nad tím, kým jsem byla přes den, a kým se stanu za chvíli. Pak si nasadím benátskou masku, stejně tak můj průvodce.
Uvnitř čekají tři muži, vždy ti samí. Znám jejich hlasy a těším se na jejich myšlenky, fascinují mě. Vím ale, že jejich tváře nikdy nespatřím. To je součást kouzla.
Konverzace začíná nenápadně, hudba, literatura, občas i filozofie. K prostoru se dostávají názory i jemné spory. Je v tom živá energie i intelektuální jiskření, které mě přitahuje možná stejně silně jako cokoliv jiného.
Tady nejsem nadřízená, ani manželka. Nejsem ale ani milenka v klasickém slova smyslu. Proměňuji se zde v pouhý sexuální objekt.
Postupně mě odvádějí pryč, ne naráz, nikdy ne společně. Vždy jen jeden z nich. Ve společnosti všech jsem oblečená, s každým z nich ale už jen nahá. Všichni si mě v tom krátkém vymezeném čase přivlastňují jiným tempem a jiným způsobem. Není to bezmoc, protože to je moje volba. A právě to mě děsí i neodolatelně přitahuje, stejně jako možnost vymanit se z každodenního stereotypu.
Pokaždé to bývá jiné, ale i tak má každý z mužů svůj osobitý a neměnný styl, jak se mnou nakládat a já se jim vždy dobrovolně poddám. Rozhodnu se přestat rozhodovat.
Nejstarší z nich mě málokdy souloží. Bývám pro něj něco mezi sexuální otrokyní na trhu a uměleckým dílem v aukční síni. Musím mu pózovat, předvádět se a pokaždé ho nechat se přesvědčit, že nedostává zajíce v pytli. Rád se dotýká mých prsou roztahuje mi nohy a detailně mě studuje. Připadám si jako pouhý objekt před zvrhlým a bohatým kupcem. Prostor vily tomu odpovídá. Vysoké stropy, těžké závěsy, studené povrchy stolů, měkkost pohovek, odlesky světla na skle.
Když první odejde, přijde další a hned mě sváže. Pokaždé jinak, jednou visím se svázanýma rukama ze stropu, podruhé jsem připoutaná k posteli. Nemusí na mě ani vztáhnout ruku, uspokojuje ho už jen moje bezmoc. Tvrdě a divoce mě souloží, pokaždé jinam, vždy se ale udělá dovnitř. Miluji surovost toho, jak mě ojede, nejvíc to zbožňuji zezadu, když jsem na čtyřech.
Třetí muž je můj mladý zachránce, princ, který mě osvobodí ze zajetí, rozváže a očekává odměnu. Bývá pasivní a já aktivní. Často je na zádech a já nad ním, na koníčkovi, v mé oblíbené poloze. Je vždy tak vděčný…
S každým z nich se v mně něco uvolňuje… a zároveň ztrácí.
Až zůstane poslední, můj průvodce. Ten, se kterým jsem přijela. Ten mě nakonec posílá i pryč. Spojení s ním bývá romantické, něžné a smyslné. Nemíváme už masky, a tak můžu pozorovat slastné grimasy v jeho tváři.
Cesta taxíkem bývá vždy tichá. Město za oknem působí najednou obyčejně, skoro cize. V hlavě mi doznívají útržky vět, doteků a pohledů skrytých za maskami.
Doma čeká můj manžel, který ví jen o milenci, průvodci a neptá se na detaily. Myslí si, že chápe všechno. Nechápe nic, neví, co tam dělám a já to nedokážu vysvětlit ani sama sobě. Není to jen o touze. Je to o paradoxu, o potřebě být obdivovaná i anonymní.
Nejtěžší jsou vždy následující dny. Výčitky přicházejí tiše. Vkrádají se mezi pracovní schůzky, mezi ranní kávu, mezi běžné rozhovory. Připomínají mi, kým bych měla být.
Týdny dokážu fungovat „správně“. Ale pak se to ve mně začne znovu ozývat. Touha po ztrátě kontroly. Po tom zvláštním světě, kde mě nikdo nezná… a přesto mě znají až příliš dobře.
A jednou za půl roku to je ještě silnější. Cizí země, cizí město, jiná vila, jiný jazyk za zdmi té vily.
A jeden muž navíc, někdy i víc. Neznámý, exotický cizinec nebo cizinci. Právě to mě přitahuje nejvíc. Ne proto, že je nový, ale proto, že v té chvíli mizí i poslední zbytky jistoty. I ten křehký pocit „bezpečně známého“ je pryč. I průběh večera je odlišný. Jakmile přejdu práh domu, svléknu se. Stále konverzujeme, ale já jediná jsem nahá a všichni si mě prohlíží. A pak to přijde. Soulož s cizincem před zraky ostatních mužů. Pokud je cizinců víc a střídají se na mně, trvá to nepřirozeně dlouho a všechno působí téměř divadelně, jako by byl večer pečlivě režírovaný. Zároveň ale zůstává spontánní a improvizovaný. To představení dokáže mé společníky rozpálit natolik, že vilu opouštím zcela vyčerpaná, ale skutečně uspokojená.
