Jsem nezvladatelně závislá na sexu?

A tak jsem zůstala sama (07): Jsem nezvladatelně závislá na sexu, když chci třetího?

Musím se přiznat, že pohled na odjíždějícího Marka mě dokonale rozhodil. Vykroutila jsem se Oldovi z náruče, něco pípla o tom, že bych měla na cvígu u asáka průšvih, a pospíchala k našemu vchodu. Ani nevím, jak jsem doklopýtala až ke dveřím bytu. Teprve ve svém pokojíku jsem se trochu zklidnila a tep se mi vrátil blíž k normálu.
Co s tím teď? Omluvit se? Po tom, co jsem předvedla? Ne, tohle je neomluvitelné. Tohle jsem si tenkrát uvědomovala úplně jasně. Jenže nějak jsem to v sobě zpracovat musela. Cokoli bych teď Markovi řekla, bylo by jen proto, abych si vylepšila obraz nespolehlivé partnerky. Nejen před ním, ale hlavně před sebou.
Zkusím si to zanalyzovat. Jak přesně se tohle dnešní podělaný úterý semlelo? Krásný, svalnatý kluk, který se mi od první chvíle líbil a fyzicky mě přitahoval, si mě odvedl k sobě domů. Já se ničemu nebránila a skončila s ním v posteli. Přestože se mi líbil, sex s ním byl totálně o ničem. Jak to, že jsem ho nechala bez ochrany a nepoužila nic z toho, co jsme se s Janinou kolem nasazování šprcek už dávno naučily? Proč jsem mu dovolila, aby mi to dělal tak dlouho, když to bolelo? A dokonce jsem čekala, až se udělá? A aby nepokračoval, byla jsem schopná jen tak z fleku sehrát levárnu a předstírat úžasný orgasmus.
Dobře, měl ho opravdu hodně velkého a bolelo to. Pak o něco míň. Tohle že jsem já? Když se na sebe dívám zpětně, je mi ze mě nevolno. Musím si přiznat, že je to se mnou skutečně na pováženou.

Ne, nebudu Markovi volat. Nemám mu co říct. Ostatně pochybuju, že se vůbec ještě někdy ozve. A co když by přece jen zavolal? Nechci, aby se ponižoval. Radši s ním nebudu mluvit vůbec. Kdyby poslal vzkaz po bráchovi, odpovím mu zase přes něj. Stručně. Že je konec. Navždy.

No a s Oldou jsem taky definitivně skončila. Už nikdy nebude žádná zmrzlinka, žádné randíčko. To je jasné.

No jo – a co bude se mnou? Nějak jsem si zvykla, že už nejsem sama. Tedy že si to nemusím dělat rukou. Sprcha je fajn, s tou bych vystačila. Ale chlap je chlap. Jsem hrozná. Odeženu skvělého kluka, s udělaným svalnatým krasavcem s výjimečnou výbavou se vyspím, a ještě ten samý den přemýšlím, že nutně potřebuju někoho dalšího. Kvůli šmajchlování. Nejsem náhodou nezvladatelně závislá na sexu, když chci třetího?
Přitom se necítím nijak extra nadrženě. Jen mám pocit, že tohle tělo si řádnou péči zaslouží. Ale s rozmyslem, nejsem přece žádná rajda. No dobře, dneska mi to trochu ujelo. Koho si vlastně nabrnknu? Zrovna teď se kolem mě žádný použitelný kandidát neochomýtal. To si ještě budu muset řádně promyslet.

Uplynul víkend a Marek nezavolal. Naštěstí jsem na sobě nepozorovala ani žádný výtok. Olda se ke mně snažil přiblížit a psal i volal. Jak myslíte, že to dopadlo? Prostě jsem pro něj byla nedostupná. Standardní výmluva, že se studium musí brát vážně, fungovala přesně tak, jak jsem čekala.

Jen máma poznala, že se něco děje. Přišla za mnou do pokoje, kde jsem seděla u stolu a četla si.
„Mari, ty máš potíže ve škole? Je pondělí, o víkendu jsi byla furt zavřená tady u sebe a ani v týdnu už nikam nechodíš. Jen se učíš a učíš.“
„Ne, neboj, je to v pohodě. Spíš se učím dopředu. Teď čtu španělskou knížku, La mirada del otro od Fernanda Delgada. Je to současný autor, ať mám modernější slovní zásobu.“
„Takže rozchod? Totální?“
„Hmmm… Podělala jsem to. Zradilo mě tělo. Nebo si to aspoň namlouvám.“
„Jo, to je dost nepříjemné. Existuje pro to i hezký výraz – periovulační nárůst sexuální apetence.“
„Mami? Jak můžeš vědět, co se mi stalo?“
„Je to jednoduché. Se vším ostatním by sis dokázala poradit. Tohle je ta jediná věc, která když se provalí, nemá jednoduché řešení. Jak ses prozradila? Vsadím se, že ses nepřiznala.“
„Viděl nás před domem, jak se líbáme. Zrovna vystupoval z tramvaje. Jak mě s ním uviděl, otočil se a stejnou tramvají stihl odjet zpátky.“
„A hádám, že s tím líbačem už nic nechceš mít. Proto jsi teď pořád doma.“
„Zase máš pravdu. Vůbec nechápu, jak jsem to mohla udělat. Ano, líbil se mi, ale rozhodně jsem neplánovala sex. A navíc – ta zkušenost byla absolutně o ničem.“
„Inu, při ovulaci si musíme dávat pozor. Prevence je jasná, být řádně milována.“
„To jsi, mami, řekla úplně přesně! Markovi jsem volala, psala mu SMS, že ho nutně potřebuju vidět, a on se ani neobtěžoval odpovědět. Ignoroval mě. Pak se zničehonic objeví a vidí, co vidět nemá.“
„Tohle muži nechápou a ani se nesnaž, aby to kdy pochopili. A ty se za to neschovávej. Žena je za své tělo plně odpovědná. I za případné těhotenství. Ano, takový stav, ve kterém ses ocitla, pokud by byl ještě navíc spojený s nátlakem a násilím, může vést až k disociaci. Obzvlášť když je nám při tom hodně ubližováno.“
„Jakože k rozdvojení osobnosti? Cítila jsem se jinak. Dělala jsem věci, které normálně nedělám.“
„Ano. Jenže to musí být opravdu hodně traumatizující zážitek, aby ke skutečné disociaci došlo. Aspoň sis na vlastní kůži vyzkoušela, jak tenká ta hranice může být. A je to i vysvětlení, proč je tolik žen submisivních a dokáže snášet hodně drsné zacházení.“
„Tak to pěkně děkuju za takovou zkušenost. Dost se mnou zamávala. Nechci už nikdy něco takového zažít.“
„Je dobře, že jsi to zažila teď, kdy relativně o nic nejde. Představ si ženskou, které je čtyřicet, má tři školou povinné děti a uvidí to manžel, co je od rány, se kterým navíc sdílí dluhy za právě postavený barák. To je pak skutečně neřešitelné. Přitom u ní k tomu došlo jen proto, že neměla tuhle trpkou zkušenost z mládí jako ty. Ani ve snu netušila, jak snadno se to může stát. A co je horší, žádná z nás proti tomu není úplně imunní.“
„To je pěkně sprosté, co s náma mamča příroda dělá. No řekni.“
„Mari, ty už to teď víš. Jen se s tím musíš sžít. S Markem mi to je líto. Měla jsem ho ráda. Co chceš dělat?“
„Nechci ho ponižovat tím, že by musel poslouchat nějaká vysvětlování, co se stalo. Kdyby se ozval, řeknu mu rovnou, že je mezi námi od té doby, co se neozval, konec. Já ho kontaktovat nebudu.“
„Dobře. A dál?“
„Nic dalšího v plánu nemám. Neměla jsem nikoho v záloze. Budu se muset oklepat a příště vybírat mnohem pečlivěji.“
„V tom se nedá radit. Jen jsem chtěla vědět, že je všechno v pořádku a nikdo ti neubližuje. A abys věděla, že takový pokec, byť s mámou, nemusí být k zahození.“
„Vím. Mamko, moc děkuju. Mám tě fakt ráda.“ Vstala jsem, objaly jsme se a dala jsem jí pusu.

Na tenhle rozhovor jsem si později ještě mnohokrát vzpomněla. Dokázala bych já se svou dcerou mluvit tak otevřeně, věcně a bez moralizování? Nevím. Směr, kterým se můj život začal ubírat, mi takovou zkušenost bohužel nedopřál.


Olda přestal otravovat. V úterý jsem ho viděla na judu s novou holčinou. Je to vážně teprve týden? A už má další oběť svého testosteronu. Bylo mi jí trochu líto. O to víc jsem byla motivovaná najít si někoho dalšího i pro sebe.
Definovala jsem si ho takhle: bezproblémový student od nás z fakulty (fakulta ale není striktní podmínkou), vyšší než já a pokud možno tichý. Žádný alfa samec. Dalšího Oldu už opravdu nechci. Že to byla inspirace z Delgadovy knihy? Že jsem chtěla jako Begoña náhodně potkat nějakého Daniela, nejlépe někde na veřejnosti, aby mě okamžitě zasypával komplimenty a projevoval o mě intenzivní zájem? Když nad tím zpětně přemýšlím, asi ano. Celý můj další život jsem o takovém setkání snila. Že by to způsobila ona kniha? To dnes už nedokážu říct.
Jak snadno se takové parametry ideálního milence nadefinují a jak těžké je narazit na někoho, kdo by se do nich aspoň trochu vešel! A to nejsem přehnaně náročná. Hodně kritérií, jako vlasy, oči nebo BMI, jsem si vůbec neurčila. Přesto jsem nikoho vhodného nenašla. Začala jsem si říkat, jestli problém není v tom, že hledám sama.
Menza není zrovna ideální místo na seznámení. Každý strašně pospíchá. Po promarněném týdnu jsem se rozhodla, že se musím přidat k nějaké holčičí partě a vymyslet strategii, jak mezi nimi zvýšit své šance na skórování. Jaro je v plném proudu, blíží se léto, a to vážně nechci prožít sama.
Identifikovala jsem několik part, které jsem si pojmenovala podle toho, jak tráví volný čas.
Kávovky – ty obrážely cukrárny a podniky, kde byl co nejlepší stroj na espresso. Jejich hlavní postavou byla Oluška. Divné, vím, ale všechny jí tak opravdu říkaly.
Vínovky – ty neměly svoje území tak jasně dané, daly se poznat podle svolávacího hesla „Skočíme někam na dvojku?“ Za neformální šéfovou měly Páju a působily rozhodně svobodomyslněji než kávovky.
Další skupina se zásadně scházela v parcích nebo rovnou na náplavce. Ty jsem si pro sebe označila jako Parkovky, a když se řešilo „kam půjdeme“, všechny se obracely na Evču.
Knihovky – to byla poslední skupina, kterou jsem dokázala identifikovat. Byly v ní holky, které vyhledávaly knihovny a různé tiché kouty. Nejvýraznější z nich byla Monča. Sama jsem mohla být považovaná za jednu z nich, i když kromě Monči jsem se s jinými knihovkami moc nebavila.

Při tomhle mém malém „výzkumu“ jsem ještě stihla zjistit, že přibližně pětina holek je bez vážného vztahu. Takže nás je docela dost. Spojovalo nás i to, že si skoro žádná svoje singlovství neužívala. Všechny tyhle party řešily, co se bude dít v pátek večer a v sobotu, a jestli tam budou kluci. Stejná klasika jako na gymplu, jen s tím rozdílem, že už na nás neplatilo alkoholové omezení.
Rozhodla jsem se vzít situaci do vlastních rukou. Umím si lidi naklonit. Umím je přimět chtít dělat něco, na co původně neměli ani pomyšlení. Pobavila jsem se s Mončou a navrhla, že bychom mohly tenhle pátek zajít na Petřiny do Klubu Hvězda, je tam na koleji. Zároveň jsem se zeptala, jestli by nevzala i nějaké další holky. Monča se na mě nejdřív dívala dost nedůvěřivě. Musela jsem přitvrdit. Vysvětlila jsem jí, že tam si můžeme celkem snadno najít „večerní doprovod z knihovny“. Nějakého silného a vzdělaného ochránce. Že by to přece vůbec nebylo špatné. Konečně jsem vybrala přijatelnou argumentaci.
„Vidíš, Mari, to mě vůbec nenapadlo, že tam budou jen studenti. Snad chytří. To nezní vůbec špatně. Ještě řeknu Romče. Když tam narazíme na tři kámoše, mohlo by to být fajn. Ty teď taky nikoho nemáš?“
„Jsem po trochu turbulentním rozchodu. A léto se blíží. Nejen večerní doprovod z knihovny, ale i letní společná návštěva bazénu jsou aktivity, které je dobré si zajistit včas. Nejlépe hned.“
„Jasně,“ souhlasila Monča. „Tady už je to dost přebrané. Jít na nové místo je fakt dobrej nápad.“

Byl pátek večer. Daly jsme si sraz na Hradčanské a načančané vyrazily do víru studentského nočního života. Dvojka Monča a Romča se ukázala jako suprová, hned jsme si sedly. Nakonec se z nás tří stala docela dobrá parta.
Klub vypadal celkem standardně. Bylo tam víc kluků než holek, což bylo v pohodě. Jenže já měla smůlu. Lepili se na mě jen samí namachrovaní borečci.
„Mončo, já nevím… Dneska za mnou chodí jeden vejtaha za druhým. Zatím nikdo normální.“
„Počkej, třeba se ještě někdo objeví. Koukej na Romču. Vypadá, že se chytla. Ten její tanečník je od tamhletoho stolu a má tři kámoše, tak uvidíme, jestli si k nám budou chtít přisednout.“
„No jo, máš pravdu. Zatím ani nikoho neotravujou a sedí tam sami. Tak snad se osmělí. Sama za nimi ale nejdu.“
„Jasně že ne. Mám v plánu jednu fintu. Půjdeme si pro koktejl, a přitom se Romči zeptáme, co jí máme vzít. Uvidíme, jak zareaguje ten její. Když to má v hlavě v pořádku, měl by si nás všimnout a bleskově něco vymyslet s ohledem na svoje kamarády.“
„Myslíš, že bude tak vnímavý? Každopádně máš super nápad, jdeme na to.“
Reakce se kupodivu dostavila hned.
„Holky, přece si nebudete samy chodit pro pití,“ usmál se Romčin tanečník. „Já klukům řeknu, ať vám pro něco zajdou. Ať tam nemusíte stát. Co která pijete?“
Ano, Monča měla skvělý plán. S jednou drobnou výhradou. Kromě Romčina tanečníka byli ti ostatní typičtí nerdi, navíc téměř panicky plaší. Přímo z nich čišel strach z odmítnutí a neúspěchu. A přitom šlo jen o úplně normální konverzaci v klubu, lehce podpořenou alkoholem.
Jenže se to celé zvrhlo. Začali se hádat, jak zvládne Warp 4 porazit „Vidle“ (Warp 4 = OS/2 od IBM, „Vidle“ = MS Windows), pak se přesunuli k tomu, jak skvělý je Lotus 1‑2‑3 a že si Bóža nainstaloval Slackware, a oni že to musí taky zkusit. Vůbec na nás nebrali ohled. Ke změně došlo teprve když jsem prohlásila, že než koukat na to, co dávají v pornokině v Duke Nukem 3D, radši v síťovém Quakovi rozstřílím bráchu, nebo ve Warcraftu II hraném na LAN rozválcuju jeho a jeho kámoše mou vymazlenou jízdou Paladinů. Teprve pak nás začali víc vnímat.
„Ty hraješ hry?“ zeptal se Ondra, menší, hodně hubený kluk, co seděl přímo naproti mně.
„Umím používat počítač, a tím pádem i hrát hry,“ odpověděla jsem s úsměškem.
„Já nevěděl, že holky hrajou hry,“ podíval se na mě s úžasem a otočil se k Richardovi, trochu oplácanému, vysokému klukovi. „Ty děláš ČVUT, že se v tom vyznáš?“ pokračoval se znatelným obdivem.
„Já zas hodně hraju Civilizaci, dvojku. Postavit raketu a doletět na Alpha Centauri je pro mě brnkačka,“ přidala se Monča. Když to uslyšel Romčin tanečník, jen se ušklíbl, zcela samozřejmým pohybem popadl Romču za ruku a odvedl si ji znovu na parket. Trochu jsem jí záviděla.

„My jsme z FELu, všichni čtyři,“ přidal se Ivan, poslední z party – pro mě asi nejsympatičtější z nich. „Mari, ty fakt používáš OS/2?“
„Jasně. Přes linuxovej bootloader spouštím čistý DOS, Win95, OS/2 a Slackware. Psala jsem v AmiPro a teď mám SmartSuite 96 pro OS/2, tam používám WordPro.“
„Tak to jsi mě docela dostala, že tohle všechno zkoušíš. Vlastně všechny tři působíte dost namakaně. Žádné křehké kytičky, na které se člověk bojí fouknout.“
„U nás na škole se hodně píše, čte a jede statistika, tak testuju, co je na texty a počítání nejlepší. A na odreagování si ráda postřílím pár příšerek.“
„Mari, šla by sis se mnou támhle dát drink?“
Šla jsem. Bláhově jsem si myslela, že se Ivan bude zajímat o mě. Jenže místo sladkých slovíček, jaká jsem úžasná a jedinečná, mi celou dobu valil klíny do hlavy tím, že mi „sežene“ Matlab 4 a Mathematicu 2.2.2. Romantika jak z manuálu k DOSu. Romča se vlnila na parketu a já musela téměř s vášní přikyvovat, jaké že má Matematica úžasné možnosti kombinace symboliky a že její vizualizace jsou prý přímo orgasmické. Škoda, že jen ty grafy. No není to k vzteku?
„Mari, holku jako ty jsem ještě nepotkal. Dala bys mi email, abychom se domluvili, a ještě někdy se viděli?“ přišel Ivan nečekaně s návrhem na další schůzku. Představa inboxu plného rovnic mě děsila víc než další večer s ním, takže jsem vymyslela rychlou alternativu.
„To není nutné, můžeme se potkat zase tady. A klidně hned zítra. Přišel bys?“ odpověděla jsem zdánlivě mile a naivně. V sobě jsem ale potlačovala čirou hrůzu z představy, že bych měla absolvovat další podobný večer.
„To je skvělý! Co máš v plánu dělat zítra?“ nedal se odbýt.
„Brzy ráno jedeme na oběd k dědovi a babičce. Odpoledne jim budu pomáhat na zahradě, už to sami nezvládají.“ Lhala jsem tak, až se hory zelenaly, jen abych se s Ivanem nemusela setkat jindy a jinde než tady. „A večer, až se vrátíme, vyrazím rovnou sem. Mohla bych tu být krátce po deváté.“
„To je úžasné, vezmu ti sem diskety,“ rozzářil se. Já v tu chvíli spíš litovala, že na sobě někde nemá jasně viditelné resetovací tlačítko.
„Díky, i já se už teď moc těším,“ odpověděla jsem nadšeně, alespoň naoko, a snažila se Ivana odvést zpátky k našemu stolu.

Když jsme šli, prošla jsem kolem krásného, vysokého kluka, který tam byl očividně sám. Usmál se na mě. Úsměv jsem mu vrátila a bylo mi trochu líto, že se asi neodváží k našemu stolu přijít. Ještě jsem se po cestě otočila, abych zjistila, jestli mě sleduje. Na chvilku se nám potkaly oči. Poprvé za celý večer jsem měla pocit, že někdo kouká na mě, a ne na svůj vnitřní operační systém.
U stolu se znovu rozjela vášnivá debata o hrách. Nic, co by mě v tu chvíli zajímalo. Omluvila jsem se a „šla na záchod“. Cestou jsem nenápadně pokukovala po neznámém krasavci. Postávala jsem u dveří na toalety. Znáte to, to je takový ten univerzitní ekvivalent loveckého posedu.

„Ahoj,“ ozvalo se nečekaně za mnou. „Koho vyhlížíš?“
Rychle jsem se otočila a byl to on. Snažila jsem se nezpanikařit.
„Ahoj, kamarádku. Na záchodech jsou zas děsný fronty,“ zkusila jsem to co nejvíc ležérně a aspoň trochu uvěřitelně.
„Jsi pečovatelka autistické studentky? Nebo trefí sama ke stolu? Protože já bych tě rád pozval na něco dobrého k pití a nerad bych, aby ta, na kterou čekáš, přišla zkrátka.“
„Trefí. Je to jen taková holčičí kolegialita, víš?“ No super. To od něj bylo skoro až agresivně nadřazené. Co je zač tenhle exemplář muže ve zjevně opožděné fázi mentálního vývinu?
„Bezva, tak co ti můžu objednat?“
„Cuba Libre. To si dneska dávám a nechci to míchat.“
„Skvělé, já si dám víno. Ještě jsem tě tu neviděl, což je obrovská škoda. Jsi nepřehlédnutelná. Trochu exotická. A tvoje kočičí pohyby… Určitě jsi tanečnice, nebo akrobatka.“
„Ano, trefil jsi to. Dokončila jsem taneční konzervatoř a jsem tu s kamarádkama, co dělají matfyz.“
„Jo aha, proto ten toaletní doprovod. Takže jsem se s autistkama zas tolik nespletl.“
Kdybys jen tušil, jak strašně mimo jsi, ty samolibá Paví Nádhero. Zase mám smůlu. Na pohled zajímavý kluk, ale jakmile otevře pusu… No dobře, za to, že jsem s ním vydržela pár vět, si to Cuba Libre na jeho účet zasloužím.
„Takže předpokládám, že absolutorium už máš za sebou?“ pokračoval znalecky.
Panáček se zřejmě minimálně v žargonu vyzná. Budu opatrná.
„Jo. Nejhorší pro mě byla závěrečná prezentace – vysvětlit, proč jsem si jako téma vybrala Popcorn. Jako pop a Korn, Jiří Korn. Vysvětlovat, čím mě inspiroval a proč to pro mě souvisí s Jen počkej, zajíci. A ještě k tomu popsat, že jako podklad mi sloužila původní nahrávka z roku 1969 od Gershona Kingsleyho z alba Music to Moog. Moog je synťák, na který to nahrál, víš?“ Tak, teď v tom máš guláš. Jsem zvědavá, co si z toho vyzobeš.
„Hezké. Už víš, kam půjdeš do angažmá?“
Škoda. Tolik jsem se snažila a on to prostě přejel, ani pověstně nemrkl. Pokračovala jsem:
„Mám ráda děti, budu učit v lidušce. Na osmičce.“
„Je skvělé, když má tak krásná holka jako ty ráda děti.“ Ten jeho lascivní pohled mi zvedl žaludek. Ještě si olízl rty a mírně sklonil hlavu. Klasika.
„A co studuješ ty?“ zeptala jsem se s hraným zájmem.
„Já budu ředitel. Jsem na Národohospodářské fakultě.“
„Aha. Takže z účetních jsou pak ředitelé? To jsem nevěděla. Počty, taková podivná disciplína. Nechápu, proč se je vůbec někdo učí.“
„Aby byla spravedlnost. Musí se vědět, co komu patří. Chápu, že tebe to jako tanečnici nemusí brát. Máš na to vážně až moc pěknou hlavinku. Pojď, půjdeme teď ke mně. Hezky ti to udělám. Nebo mě aspoň pořádně vykouříš.“
Odvaha ti rozhodně nechybí. No počkej.
„Na první pohled je vidět, že nic jiného než počty pro páťáky a trapnej sex se ti do hlavy nevejde. Na holky, jako jsem já, musíš mít o dost větší fištrón. Sni dál o ředitelně a hezky u toho trénuj. Sám. Mimochodem, všiml sis, že máš pravý biceps výrazně větší než levý? Čím to asi tak je?“
Ušklíbla jsem se, otočila se a odešla k našemu stolu. Zůstal tam stát jak opařený.

Zábava u našeho stolu se za těch dvacet minut, co jsem byla pryč, nijak zásadně nezlepšila. Romča už byla z parketu zpátky a byla to právě ona, kdo zavelel k hromadnému pochodu na záchodky. Skvělé, ideální čas na taktickou poradu.
„Holky,“ začala jsem, „já už to tu nedávám. Ještě jsem ani jednou netancovala. Jestli cítíte nějakou šanci, klidně zůstaňte, ještě není tak pozdě. Já to balím a jdu si radši domů číst.“
„Já jsem v pohodě,“ ozvala se Romča.
„Já teda ne, ale zůstanu s Romčou,“ přidala se Monča.
„Fakt vám nebude vadit, když půjdu? Beze mě si to možná i víc užijete.“
„Je to s tebou fajn a chápu tě. Tihle, na které jsme dneska narazily, nejsou zrovna ideální vzorek,“ přikývla Romča.
„Já mám problém hlavně s tím týpkem támhle u baru,“ řekla jsem tiše. „Říkám mu Paví Nádhera. Ošklivě po mně vyjel. Proto chci radši zmizet.“
„Vidíš, já si myslela, že tady budou samí pohodoví a chytří kluci. Holt jsem se spletla. Jasně, když to tak cítíš, běž. My si tu na něj dáme pozor,“ usmála se chápavě Monča.
„Díky! Já už ani ke stolu nepůjdu. Vezmu věci ze šatny, dám vám lístek na zbytek a mizím.“

To jsem tomu zase dala. Vypadnu z klubu zrovna ve chvíli, kdy začne pršet. Ohlédla jsem se, kudy to bude nejrychlejší, a vydala se doleva směrem na Vypich. Zdálo se mi to blíž. Přidala jsem do kroku a byla za chvíli u tramvajové smyčky, když jsem za sebou uslyšela čvachtavé kroky.
Zkusila jsem ještě zrychlit a neotáčet se. Jediný výsledek byl, že kroky také zrychlily a zněly mnohem blíž. To není dobré. Musím si vybrat místo já, ne čekat, kde si ho vybere někdo jiný. Zpomalila jsem a otočila se.
Překvapení. Paví Nádhera.
„Počkej, baleríno, přece mi neutečeš. Něco jsme si domluvili,“ zavolal.
Zastavila jsem a odhadovala situaci.
„S tebou jsem si nic nedomlouvala a tvoje nabídka byla mimo jakékoli slušné mravy.“
„Nekecej a nedělej drahoty! Sama to chceš, to na tobě každej vidí. Tak pojď, potřebuješ pořádně vystříkat!“
„Nepřibližuj se ke mně. Nechci s tebou mít vůbec nic. Tu ruku dej dolů. Ani se mě nepokoušej dotknout,“ vyjela jsem na něj.
Udělala jsem krok zpátky, on dopředu. Sáhl po mně. V tu chvíli se něco přepnulo. Žádné další vysvětlování.
„Drž hubu, ty píčo! Teď budeš pěkně držet, jasný?“ procedil a přilepil se na mě.
Pravá ruka instinktivně nahoru, loktem opřená o jeho tělo. Levé zápěstí na jeho pravém rukávu, pravá ruka pevně nad jeho zápěstím. Tělo jelo samo. Krok levou nohou dozadu, pravou nohu před jeho pravou, otočit se bok po boku, pokrčit kolena, moje boky pod jeho. Ukázkový seoi‑nage.
V té vteřině mi problesklo hlavou, co nám v oddíle opakovali pořád dokola. Jakmile uke padá, zápěstí pusťte, aby uke mohl provést správné ukemi.

Nepustila jsem.

Bylo to úplně vědomé. Když nepustím, přijde hyperextenze lokte. S trochou štěstí i vyhozené rameno. A dneska si to zasloužíš, hochu.
Zvedla jsem ho přes pravé rameno. Letěl. Žádné ukemi, žádné tlumení pádu – jen zoufalé heknutí a tupá série nárazů. Nejdřív loket, potom rameno, nakonec hlava o asfalt. Aspoň ten krk mohl zpevnit.
Ležel na zemi a lapal po dechu.
Sklonila jsem se k němu, pusu skoro u jeho ucha.
„Na žádnou ženskou už nikdy ani nešáhni,“ šeptala jsem mu klidně. „Tu ruku máš v hajzlu a není to náhoda. Parchanti jako ty musej za svoje kousky platit.“
Chvilku jsem mlčela, pak jsem pokračovala stejným tónem:
„A věř mi, kdybych chtěla, skončíš v teplákách za to, cos tady předvedl. Trauma oběti se dá zahrát i po roce. Víš, co s tebou udělaj už ve vyšetřovačce? Jak se tvoje prdel poměje? A kolik z těch, co tě tam budou šukat, bude mít ajdu? Hádej.“

Narovnala jsem se, nechala ho ležet a vykročila k zastávce. Navenek klidně, uvnitř se mi třáslo úplně všechno.
Teprve po pár desítkách kroků mi došlo, co přesně jsem udělala. Nejen jemu. I sobě.
Věděla jsem přesně, co dělám. Seoi‑nage mám v těle od dětství. Vím, kdy pustit, aby uke zvládl ukemi, aby se zvedl, oprášil a šel dál. Tentokrát jsem nepustila schválně. Chtěla jsem, aby ho to bolelo. Hodně. Aby si to pamatoval pokaždé, když na někoho sáhne.
A jo, zasloužil si to.
Jenže někde mezi „bráním se“ a „chci, aby trpěl“ je tenká čára. Nahlédli jste do mého nitra a víte, že já ji tentokrát nepřekročila omylem. Očekávala jsem, že přijde radost. Ta se však vůbec nechtěla dostavit. Jen strašná prázdnota.
Tohle ani nemůžu nikomu říct. Připadám si jako lehká holka. Příšerně jsem se styděla a cítila se špinavá.
Ani nevím, jak jsem nastoupila do tramvaje. Teprve hlášení naší zastávky mě katapultovalo ze sedačky. Jak jsem se vyřítila ke dveřím, podklouzla jsem a letěla z tramvaje hlavou napřed ven. Sotva jsem stihla nastavit tělo do zempo ukemi – prostý pád kontrolovaný rukama, kdy náraz nese hlavně břicho. Na kotoul už nebyl čas. Správně mají zápěstí a ruce dopad mírně ztlumit, jenže chodník byl rozbitý. Zajela jsem levou rukou do díry a v zápěstí mi něco ošklivě křuplo.

Doma byl jen brácha. Rodiče byli na nějaké pracovní veselici. Když jsem mu ukázala zápěstí, jen řekl, ať se obleču, že jedeme do Motola na pohotovost. Rentgen, zpevnit, a bude hotovo. Souhlasila jsem.
V autě se do mě pustil:
„Mari, ty fakt tak trpíš? Vypadáš hrozně. Bolí tě ještě něco?“
„Zažila jsem strašnou věc,“ začala jsem. „Byly jsme s holkama na koleji na Petřinách v jednom klubu. Dělala jsem tam oči na takového hezouna, ale byl otravnej, tak jsem ho pak ignorovala. Jenže mi úplně zkazil náladu. Nechtěla jsem tam dál být. A když jsem šla na tramvaj, někdo se za mnou rozběhl. Byl to on. Sprostě mluvil, sápal se na mě… Zlehka jsem si ho přehodila. Spadnul a pořádně se praštil do hlavy. Ještě jsem mu podržela při pádu zápěstí, aby si vykloubil loket a nejlíp i rameno. Jak jsem byla rozklepaná, ztratila jsem při vystupování koordinaci. To byl ten hlavní důvod, proč jsem spadla. No a taky ta díra na chodníku, co je u nás na zastávce.“
Petr chvíli mlčel.
„Doufám, že teď nepřemýšlíš nad tím, že jsi ho provokovala, a že si za to vlastně můžeš sama.“
„Přemýšlím,“ přiznala jsem tiše.
„Nikdo mu nedržel pistoli u hlavy a nehnal ho za tebou. Nikdo ho nenutil sahat na tebe. Naopak, hádám, že tys mu jasně řekla, ať toho nechá. Nebo to byl takový šok, že jsi ani nemohla promluvit? I to se stává.“
„Řekla jsem mu to dost jasně. A varovala jsem ho, že když nepřestane, bude ho to hodně bolet.“
„I kdybys vypadala jakkoli a mluvila o čemkoli, je to jako s čajem,“ nadhodil. „Když řekneš, že čaj nechceš, i když jsi ho dřív pila po litrech, a někdo ti ho začne lít do krku proti tvojí vůli, je to čistý násilí. To nejde omluvit. Nezpůsobila jsi to ty. Jediný viník je ten, kdo ti ten čaj cpe do krku.“
„To zní jasně. Jenže mi to teď moc nepomáhá. Musím si to v sobě nějak přerovnat.“
„Jasně. Ale zkus si to držet v hlavě přes tak obyčejnou věc, jakou je pití čaje. Ten, kdo čaj pije, není viník. Vždycky je to jen ten, kdo ho někomu proti jeho vůli chce nalejt do krku.“

Mezitím brácha zaparkoval v areálu nemocnice hned naproti vchodu na dospělou pohotovost. Vešli jsme dovnitř a mě polil studený pot. Paví Nádhera seděl v čekárně s rukou v provizorním závěsu z nějakého hadru. Úplně mimoděk jsem zvedla ruku, strčila do bráchy a ukázala na něj prstem.
„To je on?“ zeptal se Petr dost hlasitě. Tím na nás strhl pozornost. Paví Nádhera se otočil naším směrem. Podíval se mi do očí a jasně viděl, že na něj ukazuju. Trhnul sebou. Pak ale víc, než mě, sledoval bráchu. Najednou se zlomil v pase a začal zvracet na podlahu. Moc toho ze sebe nedostal, zato se až podezřele svižně zvedl a rozběhl se k zadním dveřím, které vedly do dalších částí nemocnice.
„Ten má z tebe pořádnej vítr, Mari. Vsadím se, žes mu řádně promluvila do duše, co?“ ušklíbl se Petr.
„To si piš.“

Vzali mě asi za půl hodiny. V ordinaci seděl hodně mladý doktor. Nejdřív se mě vyptal na to, jak se mi úraz stal, pak si prohlédl nateklé zápěstí.
„Pošlu vás na rentgen. Otok ještě nutně neznamená zlomeninu, ale ať máme jistotu.“
Poděkovala jsem, usmála se a šla si sednout před rentgen. Byl to první cizí chlap za dnešní večer, který na mě působil vyloženě dobře. Žádné hloupé otázky, věcný přístup, a ještě se tak roztomile a plaše usmíval.
Rentgen šel rychle a za chvíli si mě zase zavolali zpátky.
„Vidíte ty kosti?“ začal mladý doktor a ukázal na prosvícený snímek zápěstí.
„Máte podvrtnuté zápěstí a poraněné vazy, což odpovídá otoku. Podle bolesti a vašeho popisu pádu to vypadá i na drobnou prasklinku. Ta ale nemusí být na snímku vidět. Pro jistotu vám na čtrnáct dní dáme sádrovou dlahu, ať se to zklidní. Vazivu ten klid jenom prospěje. Pak přijdete na kontrolu.“
„Můžu přijít přímo k vám? Když už jste mě začal léčit, ať je kontinuita. Znáte můj klinický obraz,“ pousmála jsem se.
„Nemůžu slíbit, jestli budu zase sloužit tady. Nemám ještě atestaci a šoupou se mnou, kde se dá. I tady mám nad sebou dohled. Ale pan doktor má zrovna vedle náročnější případ, a to vy naštěstí nejste. Proto jste připadla mně.“
„Jakou chcete dělat specializaci?“
„Neurologii. Ten obor má podle mě obrovskou budoucnost.“
„Nad tím, jaké obory jsou perspektivní, jsem nikdy nepřemýšlela. A jak vás baví chirurgie?“
„Je to hlavně servis, oprava toho, co se rozbilo. Mnohem radši mám, když můžu s pacientem pracovat dlouhodobě. Teď se tady rozjíždí skvělý projekt tranzitní péče. Jde o to, jak plynule převést dítě s chronickým neurologickým onemocněním do dospělého systému tak, aby nevypadlo z procesu probíhající rehabilitace. Což se zatím bohužel často děje.“
„Pane doktore, jste nesmírně zajímavej člověk. Moc hezky mluvíte o svém oboru. Opravdu bych si přála být v péči někoho, jako jste vy. Kdo nebere pacienty jako housky na krámu. Dá se s tím něco udělat?“
Usmál se. „Dobře. Jste úžasná pacientka. Napíšu vám telefon na naše oddělení. Zavolejte koncem příštího týdne, to už budu vědět, kde zrovna budu. Teď je konec měsíce a rozpisy směn ještě nemáme. Řeknu vám, kde mě najdete. A teď běžte se sestřičkou na sádrovnu. Snažte se být v klidu. Lékaři léčí, ale proti přírodě jsme naprostí amatéři. Nashle!“ Mrknul na mě.
„Děkuju vám. V pátek určitě zavolám. Nashle!“
Sádra byla jen k lokti. Brácha se o mě postaral skvěle. Vůbec jsme spolu vždycky měli, a pořád ještě máme, fakt dobrej vztah. Nikdy se mě například nezeptal, jak to bylo s Markem. Přestože to byl jeho kamarád. A já se jeho na Marka taky neptala.

Ve škole to šlo. O skutečné příčině sádry jsem nikomu nic neřekla. V hlavě mi pořád sedělo, že je to vlastně moje vina, že se to stalo kvůli mému provokativnímu chování. Bála jsem se, že se na mě každý dívá už jen jako na kus masa, jako na lehké zboží.
Jedno světlo jsem v tehdy potemnělém svém světě ale měla. Těšila jsem se na další setkání s panem doktorem. Jen už nebudu tak provokativní, to je jasný.

Konečně uplynul týden a já mu v pátek dopoledne volala mobilem ze školy na číslo, které mi dal. Chvilku trvalo, než ho sestřičky našly.
„Dobrý den, pane doktore, tady je ta padající nezbednice se zápěstím. Říkal jste, ať zavolám kvůli kontrole.“
„Hermosa María, jasně, domluva na kontrolu,“ odpověděl.
Tedy, co mi to právě řekl? Španělsky „krásná Marie“? Znělo to, jako by mu to uklouzlo mimoděk. Schválně. Zkusím mu odpovědět taky španělsky. Řekla jsem mu zhruba:
„Pane doktore, oslovil jste mě moc hezky. Teď by se mi hodilo jméno Červená, jsem po vašich slovech rudá jako rajské jablíčko.“
„Máte pravdu, jste i María del Paraíso,“ odpověděl napůl česky. María del Paraíso – Marie z ráje. „Jste Španělka? Nemáte žádný cizí přízvuk, nemluvíte ani jako latino, ani jako Caribeña. Já se učím teprve čtvrtým rokem a španělština mě hrozně baví. Občas mi to ujede, zvlášť když si někoho pojmenuju po španělsku.“
„Mám babičku Španělku a španělsky jsem se naučila už ve dvou letech. Vyrůstala jsem v tom jazyce. Babička mluví výborně česky, španělština je od ní spíš takový dar pro děti a vnoučata. Děda bojoval za občanské války ve Španělsku a za dost dramatických okolností si ji tenkrát přivezl do Prahy.“
„To je strašně zajímavé. Přiznávám, že bych si váš příběh moc rád poslechl. Teď se vaší kontroly nebudu moct dočkat.“
„Tak a jsem totálně rudá. Jak to rajče,“ přiznala jsem.
„Možná je to troufalé, ale měla byste chuť se někdy potkat? Třeba v Dobré čajovně na Václaváku? Vím, jsem strašně zvědavej.“
„Tam jsem ještě nikdy nebyla. Teď jsem zvědavá i já,“ usmála jsem se.
„Mohl bych zároveň udělat průběžnou kontrolu, jestli prsty pod sádrou nemodrají a jak s nimi jde hýbat.“
„Ano, to určitě potřebuju. Omezení hybnosti, byť levé ruky, by mi mohlo dělat velké problémy třeba při věšení prádla. Kdo by si pak chtěl takovou dívku vzít za ženu?“ nadhodila jsem.
„Vás každý. Dnes v šest večer, Dobrá čajovna. Hodí se to místo? Nemám vlastní ordinaci, ale své VIP pacienty přijímám na tomhle mém odloučeném pracovišti,“ zasmál se.
„Hodí. Přijdu.“
Neuplynuly ani tři týdny od rozchodu s Markem a vyspím se s prvním, kdo se na mě hezky usměje, vyprovokuju druhého, že mě málem vážně zraní, a teď čaj a rande s panem doktorem? Nejsem já nakonec fakt rajda?


Schválně jsem přišla o pět minut později. Doktůrek už tam seděl. Očima visel na dveřích. Jakmile jsem vešla, začal mávat, abych ho náhodou nepřehlédla.
„María, jsem moc rád, že jsme se takhle potkali. Ani jsem se pořádně nepředstavil. Slávek,“ podal mi ruku a políbil mě na tvář. Kupodivu mi to nevadilo a nezmasakrovala jsem ho. Zvláštní.
„Budeme si tykat? Nejsi o tolik starší než já,“ stihla jsem říct, ještě než jsem si sedla.
„Rád. Tady píšou, co si můžeme dát.“
Menu se jmenovalo Čajový lupen. Bylo vytištěné jako malý sešit plný textů, historek a popisků k jednotlivým čajům. Výběr byla zábava sama o sobě. Vybrala jsem si Ho Či Minovu limonádu, oslazený ledový čaj z ibišku s limetkou, dolitý perlivou vodou.
„María, hned jak jsi ke mně přišla do ordinace, úplně neskutečně jsi mě zaujala,“ spustil Slávek. „Určitě víš, že jsi výjimečná a zajímavá. Vyzařuješ něco úplně jiného než ostatní holky. Na první pohled.“
Trochu mě tím zaskočil.
„Ehm… díky.“
„Většina holek u nás v nemocnici i na vejšce byla taková… No prostě obyčejná,“ hledal slova. „Ale ty máš úplně jinou energii.“
„Aha… Já ale zatím ani nic neumím, teprve studuju,“ zkusila jsem to shodit.
Slávek se trochu nervózně usmál a pokračoval:
„Jasně, jasně, ale je na tobě vidět, že jsi chytrá. Vsadím se, že patříš mezi nejlepší v ročníku. A taky máš hrozně hezký styl. To se dnes skoro nevidí.“
„Díky… Jen vůbec nevím, co na to říct,“ přiznala jsem trochu vyvedená z míry. Přesně tohle jsem chtěla slyšet minulý pátek v klubu. Dneska mě to spíš znejistilo.
Naštěstí v tématu hovoru přeskočil k babičce a Španělsku. Tam jsem si byla jistější. Přitom jsem si v duchu říkala, že si přeju být obdivovaná, chci, aby mi chytrý, hezký chlap lichotil, a když se to stane, bum – zamrznu. Ještě že s lichotkami přibrzdil. Mimochodem, to Slávek bylo zkrácené jméno Pravoslav. Ve jméně mají rodinnou tradici. A všichni u nich jsou prý doktoři.

„Slávku, děkuju za kontrolu mojí tlapky a za výběr téhle čajovny,“ usmála jsem se.
„María, to já děkuju. Vnesla jsi trochu skutečné radosti do stereotypního večera motolského sekundáře. Jsi prostě skvělá. A díky i za číslo na mobil.“
Zase lichotky. Od incidentu s Paví Nádherou mám očividně problém je vůbec přijímat.
„V pátek ti sundám sádru,“ pokračoval. „Máme na to u nás naprostou novinku, ještě se to ani pořádně neprodává. Ultrazvuková pila. Není šance s ní pacienta říznout. Ta bezpečnost se ti bude líbit.“
„Říkal jsi, že zítra a pozítří sloužíš, celý víkend. Co na lékařáku děláš? Učíš se na atestaci?“ zeptala jsem se.
„Taky, ale mám tam teď pár knih od zajímavých španělských autorů. Vylepšuji si jazyk. A jednu super detektivku, The Chatham School Affair od Thomase Cooka. Včera dostala Edgar Award za rok 1997. Je to psycho o tom, jak se zdánlivě nevinný vztah a pár špatných rozhodnutí promění v tragédii a jak si lidi zpětně vysvětlují vlastní vinu.“
„Myslíš tu Edgar Allan Poe Award? Nejprestižnější cenu za detektivky, co uděluje Mystery Writers of America?“ nadhodila jsem.
„Ty to znáš? Máš opravdu slušný přehled. Ano. Dnes ráno jsem ji dočetl. Jestli čteš ráda anglicky, rád ti ji půjčím. Jen se pro ni budeš muset stavit v nemocnici. Budu tam teď skoro pořád. Nebo v pátek, až ti budu ukazovat ten ultrazvukový cutter.“
„Fakt? Můžu přijít už zítra? Hrozně mě zajímá.“
„Jasně. Uvařím ti k tomu dobrý čaj. Jen přijď radši později a pro jistotu mi zavolej na mobil. Minimálně do sedmi budu lítat po oddělení.“

V sobotu na mě Slávek čekal u vchodu. Prošli jsme labyrintem chodeb, který jsem upřímně řečeno skoro nevnímala. Jo, trochu jsem se do svého nesmělého obdivovatele zakoukala. Před usnutím jsem přemýšlela, jestli by to s ním šlo. A na nic zásadně negativního jsem nepřišla. Uvidím, jestli náš vztah bude stejně křivolaký jako cestičky, které mě k němu dovedly.

Dveře lékařského pokoje za námi tiše zapadly. Jako by Slávek nechtěl, aby kdokoli poznal, že tam není sám.
Uvařil nám Yerba Maté. Zase čaj, který jsem ještě nikdy neměla.
„Víš, María, chtěl jsem ti nabídnout něco neobyčejného. Ten lehce kouřový tón – to je to tajemno, které mě vždy v souvislosti s tebou napadá,“ usmál se.
„Myslíš dýmovou clonu?“ zvedla jsem obočí. „Já se přece nechci schovávat. Jen otevřeně mluvím o tom, co mě baví. Proto jsem si pro tu knížku přišla tak brzo, když jsi mi ji nabídnul.“
Chtěla jsem to vrátit do věcné roviny. Jen připomenout, proč jsem tady.
Zamrkal. „Knihu…“
Vzhlédla jsem a snažila se přečíst tituly na polici za ním. Každý můj pohyb, každé otočení hlavy sledoval až příliš soustředěně.
„Slávku, tu detektivku,“ upřesnila jsem. „Říkal jsi, že vyhrála Edgar Award.“
Bez slova vstal, možná až moc rychle, otočil se k polici a prsty přejížděl po hřbetech knih, než jednu vytáhl.
„Ano… Tahle,“ pronesl, mnohem tišeji, než asi chtěl. Znělo to skoro smutně.
Natáhl ke mně ruku s knihou. Nechala jsem ji tam chvilku viset. Podívala jsem se mu do očí.
„Takže stojí za to?“ použila jsem mírně dvojsmyslnou otázku.
Polknul. „Je výborná. Není to jen detektivka. Je to hlavně o lidech. O vině. A o tom, co si umíme omluvit.“
„Hmm,“ naklonila jsem hlavu a dál ho sledovala. „Říkáš to, jako by se ti líbila až moc.“
Zarazil se. „Možná…“
Teprve teď byl správný čas si knihu vzít. Na okamžik jsem se dotkla jeho prstů. Jsem mrcha – ale chtěla jsem jen krátký, nevinný dotek. Jenže se trochu protáhl. Bylo vidět, že ho to rozhodilo.
„Vrátím ji brzy,“ zkusila jsem to odlehčit.
„Nespěchá to,“ vyhrkl.
Usmála jsem se na něj. „Já vím.“
Zhluboka jsem se napila čaje. Najednou se ve mně zvedla hravost.
„A když ji nevrátím?“ zeptala jsem se rozverně, aniž bych zvedla oči od šálku, který jsem s grácií odkládala.
Na okamžik ztuhl.
Pak skoro zašeptal: „Přišel bych si k tobě pro ni.“
Dopila jsem čaj do dna.
„To bych chtěla vidět,“ pousmála jsem se koketně.
Zvedla jsem se, knihu v ruce, připravená odejít.
„Už půjdeš? Tak hezky se mi s tebou povídá. Dnes jsme si skoro nic neřekli,“ zkusil mě ještě zdržet.
„Jsem tu kvůli knížce. Děkuju. Dám vědět, až ji dočtu,“ usmála jsem se a nekompromisně zamířila ke dveřím. Bylo naprosto zřejmé, že kniha je jen záminka – ale pravidla hry má v rukou ten, kdo odchází.
Doprovodil mě zase přes celou nemocnici až k hlavnímu vchodu a cestou vyprávěl, co ho zítra čeká za víkendovou směnu. Já moc nereagovala, jen jsem se pokaždé, když se na mě podíval, jemně usmála.

V noci mi přišla SMS: „Co kniha, dostala ses k ní?“
Chvíli jsem přemýšlela a nakonec odepsala krátce: „Dík, je fakt skvělá.“
Ráno mě probudila další zpráva: „Hezké ráno. Celou noc jsem v pokoji cítil tvoji vůni. Myslel jsem na nás dva.“
To zní dost vážně. Nepřiznám mu, že jsem na nás dva myslela taky. Dnes má poslední noční. Asi už tuším, co se stane.

Kolem poledne jsem mu napsala:
„Bylo to dobré čtení. Díky. Kdy ti ji můžu vrátit? Chceš ji už dnes?“
„To by bylo skvělé. Můžeš být zase v sedm u hlavního vchodu?“
„Jasně. Jen ti ji předám a hned běžím, zítra odevzdávám seminárku.“ Musím působit trochu nedostupně.
Když jsem přišla, už čekal. Jak mě uviděl, rozzářil se a rychle ke mně vykročil.
Zastavil se přede mnou a spustil španělsky: „Hola, hermosa María!“ a zcela nečekaně mi vlepil pusu na tvář. Přežil.
„Ahoj Slávku! Dočetla jsem ji,“ řekla jsem až přehnaně klidně.
„Počkej, nemůžeš se přece jen tak otočit a odejít. Mám naprosto výtečný Masala Chai, to si nemůžeš nechat ujít. Ta chuť je božská.“
„Zase ti mě něčím připomíná?“ nadzvedla jsem obočí.
„Teď ne,“ usmál se, „ale rád bych se o ni s tebou podělil. Vážně stojí za to.“
Po chvilce sehraného váhání jsem souhlasila a znovu se proplétala labyrintem chodeb k němu na lékařák. Knihu zasunul do poličky mezi ostatní svazky a otočil se na mě.
„Tak?“ zeptal se.
Pokrčila jsem rameny, lehce, skoro líně. „Měl jsi pravdu. Není to o tom, kdo to udělal,“ odpověděla jsem na jeho kratičkou otázku. Popošla jsem o krok blíž. „Ale proč.“
Ticho mezi námi se změnilo. Už nebylo obyčejné, ale napjaté, soustředěné. Slávek pochopil, kam míříme. Nervozita z něj přímo sálala. Já mlčela. Zajímalo mě, co udělá.
„A víš proč?“ zeptal se tiše.
Stála jsem teď těsně před ním, blíž než dole v hale, když mě vítal polibkem.
„Možná,“ odpověděla jsem stejně tiše jako on. „Lidi dělají věci, které by neměli… A proč? Protože chtějí.“
Snažila jsem se, aby můj hlas zněl klidně a povzbudivě. Teď už to nebyla jen hra. Cítil sílu okamžiku. Natáhl ruku a lehce se dotkl mého zápěstí. Zůstala jsem stát. On se dál nehýbal. Musela jsem převzít iniciativu.
„A ty?“ zašeptala jsem. „Taky děláš věci, které bys neměl?“
Zavřel na vteřinu oči. Když je znovu otevřel, díval se jinak. Méně opatrně, víc přímo, s jemnou výzvou.
„Teď asi jo,“ řekl.
Jeho slova ve mně rozlila příjemné teplo. Cítila jsem, jak se mi sami od sebe roztahují rty do úsměvu. To byl signál, na který čekal. Naše prsty se propletly, tentokrát už bez náhodnosti. Když mě začal líbat, bylo to tiché společné rozhodnutí.
Byl to náš první skutečný polibek. Přišel pomalu, skoro opatrně. Ale s ním se zvedala vlna vášně, kterou jsem v takové intenzitě nečekala. Teď už nebylo třeba nic říkat. Čas se v té malé místnosti rozpustil. Papíry na stole, knihy na poličce, světlo z okna, svět venku, všechno jako mávnutím kouzelného proutku zmizelo. Zůstalo jen to, co bylo blízko a naléhavé.
Jeho doteky přestaly být váhavé. Blízkost přestala být hrou. Využil toho, že stojím, a od pasu nahoru mě svlékl překvapivě rychle. Nebyl tak nezkušený, jak jsem si původně myslela. Mezi polibky a shazováním svého pláště a bílého trička si mě dovedl až na postel. Krásně mi mazlil prsa. Tak jemně a tak dlouho mi jazykem dráždil bradavky, až má touha přerostla v téměř nesnesitelné napětí.
Rozepnula jsem mu kalhoty a vzala mu ho do ruky. Nebyl ani malý, ani přehnaně velký. Prostě tak akorát. Svlékl i mě. Hladil mě, a pak mi pošeptal, ať chvilku počkám. Vstal. Měla jsem možnost si ho líp prohlédnout zezadu – zadek, nohy. Oblečený nepůsobil nijak extra namakaně, ale svaly rozhodně měl.
Sáhnul do aktovky a vytáhl balíček prezervativů. Fakt.
„Toužím po tobě, María del Paraíso,“ řekl. „Chci, aby ti se mnou bylo co nejkrásněji. Žízním po tobě, la María más hermosa de todas, nejkrásnější María ze všech. A cítím, že tvoje tělo už taky nechce čekat.“
Měl naprostou pravdu. Nechtěla jsem čekat ani vteřinu. Dole jsem byla úplně mokrá. Ležela jsem na zádech a on mě dál zasypával polibky.
„Podívej se na mě,“ zašeptala jsem.
Poslechl. Ležela jsem pod ním, oči dokořán, soustředěná jen na něj. Chtěla jsem, aby cítil, že v tu chvíli neexistuje nic než my dva. Věděla jsem, že s ním to půjde snadno. Ne proto, že by byl slabý. Naopak, bylo na něm vidět, že je zvyklý rozhodovat, nést odpovědnost, mít věci pod kontrolou. Ale přesně takoví lidé mají někde místo, kde tu kontrolu chtějí odložit. Stačí ho najít.
Poslechl okamžitě. To byl první signál. Ne to, že mě chce – to bylo jasné od začátku – ale že mě poslouchá, i když by nemusel. Díval se na mě tak soustředěně, že to bylo skoro dojemné.
„Ty se mě pořád trochu bojíš,“ řekla jsem.
Nebyla to úplně pravda, ale ani úplná lež. Byla to věta, která ho měla posunout tam, kde jsem ho potřebovala mít. Aby začal o sobě pochybovat a snažil se mi dokázat opak. Zabralo to.
„To není strach,“ namítl.
Uvnitř jsem se téměř pousmála.
„Ne?“ usmála jsem se teď i navenek a pomalu mu přejela prsty po tváři. Vždycky pomalu, to si lidé pamatují víc. „Tak co to je?“
Nevěděl. Samozřejmě, že nevěděl. A přesně to jsem chtěla. Když člověk neví, co cítí, mnohem snáz si nechá emoce pojmenovat někým jiným. Naklonila jsem se k němu blíž.
„Já myslím, že víš,“ zašeptala jsem.
Ve skutečnosti jsem mu to nabízela, teď již uchopitelně, s plným významem. Stačilo jen má slova, mé tělo, přijmout. A přijal je.
Viděla jsem poznání v jeho očích pár vteřin poté, co jsem svá slova vyřkla. Přestal zápasit sám se sebou. Bylo jednodušší poddat se tomu, co říkám než hledat vlastní odpověď na to, jestli je správný čas a jestli to, co cítí, je „opravdu láska“.
Pak přišla důležitější část.
„Přeju si, abys na mě myslel,“ šeptala jsem dál. „Pořád.“
Tohle už nebylo o tom okamžiku, ale o čase potom. O tom, aby si mě od tohoto večera nesl v sobě. Aby mě měl v sobě i ve chvílích, kdy s ním nebudu.
Zamračil se. To jsem čekala.
„To není úplně fér,“ namítl.
Férovost je přeceňovaná. A tím, že to řekl nahlas, byl do mých slov už napůl chycený.
„Ne,“ přikývla jsem klidně. „Ale funguje to. Vím to, protože já na tebe od našeho prvního setkání myslím pořád.“
To byla skoro pravda. A pravda se říká nejlíp ve chvíli, kdy ji ten druhý nechce úplně slyšet.
Pozoroval mě zkoumavým pohledem, jako by ještě hledal únikovou cestu. Ale žádná tam nebyla. Ne taková, kterou by chtěl použít.
„Ty víš, co děláš,“ řekl téměř odevzdaně.
Tentokrát jsem se usmála doopravdy.
„Ano.“
To je další krok, přiznat se. Neomlouvat se, neskrývat, co je cílem. Lidi víc přitahuje jistota než nevinnost.
Když zavřel oči, věděla jsem, že je rozhodnuto. A když je znovu otevřel, byl zase trochu jiný. Klidnější. Odevzdanější.
V tu chvíli už jsem nemusela dělat skoro nic. Ani jsem se ho nedotýkala. Byl nade mnou a já ho jen nechala uvěřit, že to, že se začneme milovat, je čistě jeho volba.
„Tak mě nech,“ zašeptala jsem.
A on mě nechal. Jen na okamžik. Pak mě začal vášnivě líbat a já mu polibky vracela se stejnou intenzitou.
„María del Paraíso… ne, musíš už teď vědět, jak hluboká je moje láska k tobě. Miluju tě vším, co mám!“ vyhrkl.
Na ta slova jsem zvedla pánev a šla mu naproti. Nedočkavě roztrhl obal, rychle si nasadil kondom a krásně pomalu, jemně do mě pronikl. Zaklesla jsem nohy do jeho a pohybovala pánví ve stejném rytmu jako on. Bylo to moc hezké – a já se schválně začala stahovat. Když přirážel, povolit. Když šel zpět, stáhnout se co nejvíc. Bylo to náročné, ale úžasné. Začala jsem vzdychat čím dál tím hlasitěji, nešlo to ovládnout.
Slávek rudnul, bylo vidět, jak se za každou cenu snaží oddálit orgasmus, aby na mě počkal. Já ale cítila, že už taky budu. Uvolnila jsem se – a vzápětí to přišlo, s nebývalou silou. Nevím, jestli za to mohl dlouhý půst, ale prožila jsem jeden z nejsilnějších orgasmů ever.
V tu chvíli se už ani on nekontroloval a naplno svůj orgasmus odbrzdil. Ani si hned nesundal kondom, jen se vysíleně odvalil a lehl si vedle mě. Ztěžka dýchal, jednou rukou mě hladil po břiše a poněkud neobratně se snažil najít ústy mou bradavku. Chytila jsem mu hlavu, vytáhla ho výš k sobě a políbila. Nakonec jsem se položila vedle něj, hlavu lehce opřenou o jeho rameno, a prsty jsem si jako by nepřítomně pohrávala s chlupy na jeho tak mužné hrudi.
Slávek už vůbec nepůsobil jako někdo, kdo má všechno pod kontrolou. A já věděla, že mu je nad slunce jasné, že nic z toho, co se za poslední dva dny stalo, nebyla náhoda.