Já a Ivana jsme kolegové z jedné kanceláře. Na první pohled působí tvrdě, odtažitě, skoro nedostupně. Přesně ten typ, do kterého bys to nikdy neřekl. A o to víc tě to táhne zjistit, co je pod tím.
Má sportovní postavu, pevné ruce, je vidět, že na sobě maká. Biceps má větší než leckterý chlap u nás. Už jen tohle na sebe strhává pozornost.
Začalo to nevinně. S Romanem jsme do ní rýpali, dělali si legraci, občas jsme to přehnali a sklouzlo to k dost odvážným narážkám. Jednou se to zvrtlo v debatu o velikosti a tvaru. Klasika. Blbý kecy, smích, hecování.
Pak ale přišel zlom.
Ivča hodila do společného chatu odkaz. Na první pohled vtip. Na druhý… už vůbec ne.
Zarazilo mě to. A tak jsem jí napsal bokem.
Nevinná zpráva. Pak další. A najednou jsme si psali každý den.
V práci nic. Ani náznak. Jen občas letmý dotek, který nikdo neviděl. Krátký pohled, co trval o vteřinu déle, než by měl.
To ticho mezi tím bylo možná silnější než samotné zprávy.
Postupně jsme šli dál. Bez brzd. Psali jsme si o věcech, které se normálně neříkají nahlas. Co máme rádi. Co bychom chtěli zkusit. Co nás dostává.
Jednou mi napsala, že by se ke mně chtěla přitisknout a cítit moji reakci.
To už jsem věděl, že tohle není jen hra.
Poslal jsem jí svoje povídky. Trochu risk. Čekal jsem, jestli nepřijde studená sprcha.
Nepřišla.
Naopak.
Napsala mi, že se mnou by nuda rozhodně nebyla.
Pak přišel ten den.
Sklad. Zavřené dveře. Ticho.
Dělal jsem si svoje, když jsem uslyšel klíč v zámku. Otočil jsem se – Ivča.
Zamkla.
To ticho najednou ztěžklo.
Přišla ke mně bez slova. Blíž, než bylo potřeba. Cítil jsem její vůni, teplo jejího těla. Naklonila se ke mně a šeptla mi do ucha, že na tom křesle za mnou se minulý týden sama udělala.
To byla poslední kapka.
Chytil jsem ji pevně za boky a přitáhl k sobě. Polibek nebyl opatrný. Nebylo na co čekat.
Najednou šlo všechno rychle – tričko dolů, dech zrychlený, ruce všude.
Seděl jsem na křesle, ona na mně. Těsně. Příliš těsně na to, aby se dalo přemýšlet.
Naše ruce bloudily po tělech, hledaly, tiskly, vracely se zpátky. Každý dotek byl jistější než ten předchozí.
Za dveřmi byly slyšet kroky.
A právě to to celé ještě víc vyhrotilo.
Když sjela rukou níž a začala mi rozepínat kalhoty, přestal jsem vnímat cokoli jiného. Na chvíli si se mnou pohrávala, pomalu, schválně.
Kontrast s tím, jak působila v kanceláři, byl šílený.
Přitáhl jsem si ji zpátky k sobě, tvrději. Polibek, dech, tlak těla na tělo.
Pak jsem jí to vrátil.
Rozepnul jsem jí kalhoty a sáhl na ni. Byla horká, připravená, reagovala okamžitě. Přitiskla se ke mně a tiše vydechla. Ten zvuk mi projel až do hlavy.
Už to nešlo brzdit.
Otočil jsem ji k sobě, pevně ji chytil a přitáhl. Byli jsme nalepení jeden na druhého. Všechno napětí z těch dní mezi námi bylo najednou tady.
Pomalu jsem do ní pronikl.
Zarazil jsem se jen na vteřinu. Ten pocit… teplo, tlak, její tělo kolem mě.
Přitiskla se ještě víc a já cítil její horkou kůži na sobě, pevně, bez odstupu.
Začal jsem se pohybovat pomalu. Schválně. Každý pohyb cílený, kontrolovaný. Jednou rukou jsem ji držel u sebe, druhou jsem přejížděl po jejím těle. Reagovala na všechno.
Její dech se zrychloval, hlava zakloněná, prsty zaryté do mě.
Na chvíli přestal existovat sklad, práce, lidi za dveřmi.
Byli jsme jen my dva a to napětí, které konečně prasklo.
Pak realita zaklepala zpátky.
Kroky za dveřmi. Hlasy.
Zpomalili jsme. Oba jsme věděli, že dál to teď nejde. Ne tady.
Zůstali jsme ještě chvíli u sebe. Těsně. Bez slov. Jen dech a doznívající napětí.
Pak se odtáhla, upravila se a podívala se na mě tím pohledem, který už jsem znal.
Odešla první.
Já zůstal ještě chvíli sedět.
A pak zpátky do práce.
Těším se na pokračování.
Ale tentokrát to chce lepší místo. A víc času.
Tak třeba příště. 😉
