pokračování z "na úřadu"
„Přijdete na kávu, Nikolo?“, zeptám se tiše. „Abyste nemusela jen koukat z kanceláře,“ zkusím přímou návnadu.
Rozšířily se jí zorničky. S divokostí vyhrkne: „ Vy byste chtěl?“
„Dnes máte až do pěti, pak to tady opustíte a půjdete ke mně. Nemusíte se jít zkrášlovat. Sluší vám to i v práci.“ Ještě víc se zarděla.
Petra od vedle se podívala od počítače zkoumavým pohledem. Zachytil jsem její pohled.
„Tak na shledanou,“ řeknu nahlas.
Po návratu domů si říkám, jestli je to pravda.
Blíží se pátá hodina. Jsem zvědavý, tak mám žaluzie vytažené a dívám se směrem k úřadu. Nikola s úderem páté vycupitá na lodičkách ve své krátké sukni. Kurva, fakt jí to sluší. Vyběhne za ní Petra a volá na ni. Otočí se a vidím je, jak si ještě spolu povídají. Smějí se. Pak se rozloučí a Nikola jde přímo k mým dveřím. Slyším zvonek.
Sejdu dolů a otevřu jí.
„Vítám vás, Nikolo,“ řeknu a podám jí ruku.
„Jane, jsem tak ráda, že jste mě pozval k sobě. Dlouho jsem přemýšlela, jak vás oslovit, ale ulehčil jste mi to,“ říká. Posílám ji před sebou schodech.
Má krásný zadek, pomyslím si.
U mne se rozhlédne po garsonce.
Zastavím ji a začnu svlékat.
Oblečení padá dolů.
Stydí se.
Začnu jí tykat.
„Poslední kousky si svleč sama!“ přikážu jí.
Rozepne podprsenku, svlékne titěrné kalhotky.
Už je tady jen tak, jak ji pánbůh stvořil.
Klekne si sama od sebe přede mne a sklopí hlavu.
Božské stvoření.
