Pracující vysokoškolák a blonďatý anděl

Léta na vejšce plynula jak voda v nedaleké Vltavě a já měl najednou bakaláře v kapse. Krásnej pocit, ukrutná úleva. Péro stále opečovávané mou sestavou kamarádek, o které jsem ti psal v předešlých dílech, pokud jsi je nečetl, naprav to! Určitě je vás takových amatérů, co flákáte zdejší četbu povídek dost.
Takže co dál se životem? Noo, měl jsem tenkrát docela kliku, byl jsem prostě ve správný čas na správném místě a natrefil na bezva práci, náročnou, ale prostě skvělou. Daly se tam vydělat dobrý peníze, zároveň šlo skloubit následující magisterské studium, takže pohoda. Prostě jsem si odmakal určité hodiny a pak měl spoustu volna. Ovšem práce to byla zejména tedy na hlavu dost vyčerpávající, takže po ní bylo nutné pořádně relaxovat. Mně vždy vyhovoval aktivní odpočinek, prostě se sebrat a vyrazit do hor, zaplavat do bazénu, zaběhat někde mimo civilizaci a totálně při tom vypnout. Samozřejmě si taky bytelně zašukat. Ale to snad tady nemusím zmiňovat.

Takže jsem se takhle jedno sychravé podzimní ráno rozhodoval, co podniknu. Někam extra daleko cestovat se mi nechtělo, bylo už fakt nevlídno, tak jsem se rozhodl pro pořádnou běžeckou porci kilometrů někde v lese. Kilometry v nohách naskakovaly a já dostal spásnou myšlenku, že se po tom běhu půjdu zrelaxovat do jednoho mého oblíbeného wellnes centra. Takhle dopoledne tam býval vždy klídek a člověk tam měl spoustu prostoru. Dal jsem si tam pár kol v sauně a pak si to ještě zamířil do vířivky. Nikde ani živáčka, čas v poklidu plynul a já se vezl na neskutečné vlně pohody. Když mě náhle z mého polospánku probudil ten sametový hlas, říkající: ,,Dobrý den, máte tady volno?“ V tu chvíli jsem teda nevěděl jestli spím a jen se mi to vše nezdá, protože u vířivky stál opravdovej anděl. Musel jsem vypadat jak totální pako, protože jsem v první moment jen zíral a nechápavě koukal, co že se to vlastně děje. Jen jsem tedy přikývl a vykoktal že samozřejmě. Postupně jsem tedy nabyl vědomí a začal jí plně vnímat. Byla to blondýnečka, metr sedmdesát vysoká, s nádherně vysekanou postavou, bronzově opálená s krásnými dvojkami. Na sobě bílé dvoudílné plavečky, asi si umíš představit ten kontrast. Opálené tělo a bílé plavky. A pod nimi sice jen tak lehoulince, ale přesto viditelně rýsující se prcinka. Na to že jsem byl v polospánku, tak ta mi teda neunikla. Věkově ke 40 letům, vlasy k lopatkám, krásně modré oči, jedním slovem nádhera.

Nu což, pojďme dál. Já tedy souhlasně přitakal a tenhle skvost si to zamířil do vířivky ke mně. Voda bublala, moje horká krev taky a ona s přivřenýma očima nechala bublinky opečovávat to její nádherné tělo. V tu chvíli se mi honily v hlavě všechny možné myšlenky, protože byla fakt nádherná. Nicméně, moje lepší, nebo chytřejší já mi zavelelo:,, Vole, hlavně drž hubu, tohle není hratelný ani náhodou, nemáš ani jeden trumf, kterým bys jí obehrál! Tahle je jen pro jedničkáře a to tys nikdy nebyl.“ Nu což tedy, dal jsem mu zapravdu. To samozřejmě neznamenalo, že jsem jí přestal okukovat, tomu zabránit nešlo. To bylo jako dát před alkoholika flašku chlastu, prostě jsem na ní civěl furt, strašně nenápadně, samozřejmě.
Ona stále oči zavřené a v její tvářičce byl naprosto spokojený výraz. Když ale najednou, jako když udeří blesk z čistého nebe, promluvila: ,,Jsem tady v tuhle dobu nikoho nečekala, kdo by měl odvahu mi zabrat vířivku.“ Řekla a doširoka se usmála. „Chodíte sem často? Myslím, že jsem Vás tady ještě nepotakla.“ Já jen odvětil, že se tedy omlouvám, že jsem byl tak troufalý a že sem občas zajdu, ale že jsme na sebe ještě bohužel neměli štěstí. Moje chytřejší já bylo fuč a nastupovalo to odvážnější, nakonec nebylo co ztratit, ne? Trumfy nebyly, ale občas se prostě musí vsadit vše na jednu kartu. Najednou jsme ti tak úplně pohodově kecali, že jsem zjistil, že ač je tak neskutečně krásná, tak je to taky jen člověk z masa(v jejím případě libového masíčka) a kostí. Že i fakt krásný ženský jsou, nebo můžou být neskutečně fajn a v pohodě. Že my chlapi se jich máme bát, ale všeho jen s mírou.

Zjistil jsem, že dělá manažerku v nějaký velký firmě a že sem takhle chodí relaxovat před nebo po náročným jednání. Že jí teď jedno čeká, a že bude muset za chvilku jít. Si v duchu říkám, ty jo, to je taková škoda. Najednou nastoupilo moje chytřejší já společně s tím odvážnějším a kupodivu ve shodě, my obě zavelela: Tohle je šance! Tu si chlape nenech utéct, to musíš zkusit, jinak budeš litovat, třeba už jí nikdy nepotkáš! Čapni jí za pačesy! Tu šanci mám na mysli, ne jí Říkám jí teda to je škoda, že už musíte, byl to takový fajn pokec. Nechtělo by to před tím jednáním ještě vypít třeba kávu? Jistě bude dlouhé. Ona se jen usmála zvedla se a beze slova ladně vystoupila z vířivky. Jsem si v ten moment řekl, stejně jako teď ty, hmm, tak to je smůla, cos ale taky tak mohl čekat.

Tak za 20 minut na parkovišti! Řekla bez mrknutí oka a já už viděl jen ten její dokonalej zadeček posetý kapkami vody, jak se mi vzdaluje v tom mlžném oparu, který vytvářela ta teplá voda z vířivky…