Ve stínu divadla

Noční město pulzovalo tlumeným životem. Radek zaparkoval svůj černý sedan kousek od divadla, přesně na místě, kam nedosahovalo přímé světlo pouličních lamp. Ze stínu měl dokonalý přehled o každém, kdo prošel kolem, sám neviděn. Motor tiše předl a Radek netrpělivě, v pravidelném a dráždivém rytmu, klepal prsty o kožený volant. Každý úder byl jako odpočet jeho docházející trpělivosti.
Konečně se objevila. Petra nešla, téměř běžela. Ostrý zvuk jejích podpatků klapajících o dlažbu se rozléhal prázdnou ulicí jako kulometná palba. Jednou rukou si křečovitě přidržovala sukni, která se jí při každém zbrklém kroku nebezpečně vyhrnovala a odhalovala bledou kůži jejích stehen. Už z dálky rozeznala temnou siluetu jeho vozu a známý obrys jeho ramen za čelním sklem. Srdce se jí rozbušilo radostí a úlevou. Na tváři se jí objevil široký, upřímný úsměv a ona se k autu rozběhla s naivitou dítěte, které se vrací do bezpečí domova.
Jenže Radek ji dávno už neviděl jen jako milenku. Viděl ji jako nástroj na vydělávání peněz, který nesmí vykazovat jedinou známku znehodnocení.
Když se blížila k autu, kužel pouličního světla na zlomek vteřiny dopadl na její nohy s neúprosnou přesností divadelního reflektoru. Radek zpozorněl, jeho oči se zúžily do štěrbin. Na vnitřní straně jejího pravého stehna, těsně pod lemem sukně, se něco zalesklo. Byla to hustá, táhlá stopa zasychající tekutiny, která ve studeném světle neonů vypadala jako slizká cesta po slimákovi. Ten lesk byl nezaměnitelný – byl to čerstvý, nedbale utřený důkaz toho, co se dělo před pár minutami.
Jeho čelist okamžitě ztvrdla a sval na spánku mu začal divoce pulzovat. Prsty na volantu sevřel takovou silou, až mu kůže na kloubech zbělela a kůže volantu pod tím tlakem zlověstně zapraskala. Ten úsměv, se kterým k němu běžela, ho v tu chvíli nepředstavitelně vytáčel. Byla to pro něj provokace, drzá ukázka její nedbalosti.
Petra trhla klikou. Dveře se otevřely a do vyhřáté kabiny vnikl chladný noční vzduch smíšený s jejím zrychleným dechem a těžkou vůní drahého parfému. „Ahoj…“ začala vesele. Než stihla říct cokoliv dalšího, Radek ji sjel jediným, ledovým pohledem, který ji přikoval k sedadlu a zmrazil jí úsměv na rtech.
„Zlato,“ pronesl tiše. Ten tón byl nebezpečnější než křik. Bylo v něm všechno – znechucení i potlačovaný vztek. „Podívej se na sebe. Co to má jako znamenat?“
Petra zmateně zamrkala a začala si prohlížet své šaty. „Co? Já…“
Na malou chvíli se odmlčel, nechal to ticho, aby ji dusilo. Pak vyhrkl s chladnou rozhodností: „Petro, uprav se. Vypadá to, jako by ti z kundy ještě tekla mrdka. Táhne se to po tobě jako po nějaké levné štětce z dálnice.“
Petra ztuhla. Ta slova ji zasáhla. „Jejda… moc se omlouvám,“ vyhrkla a instinktivně si stiskla stehna k sobě. Krev se jí nahrnula do tváří. „Spěchala jsem. Nechtěla jsem, abys musel čekat.“
Radek mlčel. Jen ji sledoval těma dravčíma očima. Beze stopy citu, bez náznaku pochopení.