"Ahoj. Co děláš?“ napíše.
Chvíli koukám na displej. Vím přesně, co tím myslí. Usměju se chichotavě.
„Nic… jen přemýšlím,...“ odepíšu.
Tečka. Malá. Nevinná. Ale mezi řádky? Úplně jiný příběh.
On si mě představuje.
V klidu. Dostupnou. Tak trochu jeho. Zaháknutou. Jupí, skočila mi na ty moje kecy v kleci. Kozičky, prdelka, hezká tvářička. Ta těšící se její frndička. Jede dle mého humoru a nastavení... RAJDA. Přesněji Rajda s.r.o.
Tohle slovo mu jede v jeho neustálých myšlenkách na mě. Je jiná, vtipná, přitažlivá, tajuplná, fakt musím říct, že zajímavá, ...ale pořád je to stejná rajda jako tady... ty všechny ... i když říká, že ne za prachy. Jinak by tu nebyla.
A já si ho představuju jinak. Blíž. Blíž, než by měl být. "Non se komo samo" ... "Ještě se neznáme" - jistě znáte známou parodii na italštinu v podání postav z Hoštic.
„Nad čím?“ přijde další zpráva od něj. Srdce se mi na chviličku zastaví.
Usměju se a v duchu se mi rozjede scénář s nenasytnými pohledy plnými chtíče. Je to oheň, který ve mně možná chtěně/nechtěně rozfoukal ... možná nejen jeho zajímavostí chlapa, také tím, že nechtěl vše hned, pěkně pomaličku, polehoučku ...
Zdál se být jiný na pár hodin než ostatní... první kolo, oťukávání, druhé kole ... zkusím napsat o fotku, třetí kolo .. chvilku budu mlčet, jestli se ozve ONA /možná ji zajímám jako ona mě, ale já vlastně mám ... hm, je to nevinné - jen flirt/... čtvrté ... zkusím ji našlápnout k něčemu víc, přihodí snad i něco o sobě, co by mě mohlo zajímat? Nebo konečně i to foto?
Zasním se ... vnímám jeho ruce, které si hladí moje nažhavené tělo. Jako kdyby mě objížděl celou... od vlasů, až k nohám, každou skulinku mého ženského těla plné touhy, občas se objeví husina z vášně, jinde už jsem vlhká... tam zůstane o trochu dýl. S chutí přejíždí přes tvrdé bradavky luxusních prsou. S velikostí 75G. Pomazlit je dle mých představ => To neumí každý.
POZOR! Ony však umí stát bez opory - jen samy za sebe. Jsou pevné díky trénovaným prsním svalům. Až to malinko bolí, ale jen v rámci dotyku a vášně, jak jsou ztuhlé. Zlehka mi do nich cvrnkne a protočí je .. trochu mi to připomíná lazení retro rádia... Ahhhh....
Stupňuje ve mě touhu po něčem víc, po něčem zajímavém a s ním nepoznaném. Co si vysnívám od té doby, co mi napsal... po polibcích, které neznají konce jazykového tance, po utěšení mé tikající komůrky, po jazyku, který mi vylíže mojí lasturku a naladí můj pahorek na správnou vlnu orgasmu...
Kéž bude stupňující teplota jeho správným počinem uhašena... ALE, já mám světe div se i mozek, nejen tělo k pomilování na různé způsoby...
Sním o tom, že mě uvidí - CELOU ... nejen tvarovanou postavu Bohyně, chtíč a ukojení.
OHHH. Ty hříšné představy nad tím,
jak MÁLO by mi stačilo…
a jak MOC vlastně chci.
On může dát jen kousek. To ví.
Já můžu dát všechno. To vím taky.
A právě proto váhám, ale jen chvilku. Svou hodotu již znám.
Prsty visí nad klávesnicí telefonu. Tělo svírá mučící pocit touhy a také bušící představa o nepoznaném... o spojení.
Stačilo by napsat: „Tak to zkusme. Jen napůl. Třeba ... se to přehoupne ...“
A svět by se na chvíli zúžil jen na nás dva.
Ale pak…si uvědomím, že já nejsem už ta, co bere „něco mezi“.
DISPLEJ ZHASNE.
Ne proto, že by mě nelákal. Ale proto, že já už si umím vybrat.
Tenhle typ chlapů… trochu nedostupní, trochu hra, trochu „možná = jsou perfektní múzy.
Ale mizerní partneři.
Dávají sebe napůl. Pozornost napůl. Čas napůl. A čekají, že ty se spokojíš s kouskem. Jako pes s ohlodanou kostičkou.
Jenže já nechci „NĚCO MEZI“.
Já chci žít naplno.
Cítit naplno.
Dostat naplno.
A tak si vybírám jinak.
Očekáváš-li, že mi to bude stačit… ČEKEJ. Ale ne na mě. ŠKODA.
Protože já si tě umím představit až moc dobře.
Jak se ke mně přiblížíš. Bez řečí. Bez zbytečných gest. Jen ten pohled, který mě zastaví dřív, než se stihnu nadechnout.
Na chvíli… cítím, jak by to mohlo být.
Tvoje ruce, které už neuhnou.
Moje tělo, které přestane přemýšlet.
Ten moment, kdy už se nic nepředstírá.
A přesně tam… to u tebe KONČÍ.
Protože ty zůstaneš stát. Na půl kroku. Na půl cesty. Na půl chtění.
A já?
Já už dávno vím, jak chutná víc. Já nejsem ta, co se zastaví v představě.
Já chci,aby se to stalo.
Bez brzd.
Bez „možná“.
Bez půlky.
Protože já…
nejsem napůl.
„Můžeš mít kus… nebo mě. Obojí ne."
"Ta představa je hezká… ale já chci víc než jen ji."
"Fantazie je silnější než realita => dokud se nestřetnou."
"Někdy největší touha… JE UŽ NEODEPSAT.“
I když se cítím rozměklá = to nedostupný muž umí způsobit... fňukat nebudu... a když už tak potichu.
Člověk, kteřý dělá ještě něco napůl, NEDOROSTL do mých výšin ...
Kim Red
