"Takhle tě to baví, co?“ procedil jsem skrz zuby a rozjel zběsilé, tvrdé tempo. Moje ruce ji svíraly tak silně, až jsem věděl, že jí tam zítra zůstanou modřiny, ale jí to bylo jedno. Moje šukací panenka mi patřila se vším všudy, odevzdaná každému mému hrubému pohybu, zkoušející hranice toho, co její tělo vůbec dokáže snést.
Zuzčina mokrá kunda hlasitě mlaskala s každým mým tvrdým přírazem a mě to hnalo k naprosté nepříčetnosti. Chtěl jsem víc, pravou rukou jsem jí zezadu zajel do vlasů, namotal jsem si ty husté prameny pevně na pěst a vší silou jí zaklonil hlavu dozadu. Zuzka vyjekla, její hrdlo se napnulo a ona se v zádech prohnula jako luk. Takhle, odevzdanou s hlavou zvrácenou a s kundou vystavenou mé dravosti, vypadala úchvatně.
V tom největším zápalu, kdy jsem z ní vyjížděl téměř úplně a znovu do ní přirážel celou svou délkou, se mi její boky v tom zběsilém tempu nepatrně svezly. Rychlost, se kterou jsem teď vyrazil zpět, už nešla zastavit. Místo abych hladce vklouzl zpátky do její mokré dírky, narazil jsem plnou silou na tuhý, nepoddajný odpor jejího zadku. Ten příraz byl tak prudký, že špička mýho ptáka prorazila její úzký svěrač jako nůž, zajel jsem do její prdele nepřipraven nasucho, celou svou délkou, až k samému kořeni.
„Áááááááááááááááááááá!“
Zuzka vyjekla takovým způsobem, že mi mráz projel po páteři. Nebylo to sténání, byl to ostrý, šokovaný výkřik čisté fyzické bolesti. Okamžitě jsem pustil její vlasy a ona se s pláčem zhroutila obličejem do polštářů. Její tělo ztuhlo v nepřirozené křeči. Cítil jsem, jak se mi pod rukama proměnila v kámen a jak mě její vnitřní svaly v tom novém, neuvěřitelně těsném sevření začaly drtivě svírat.
„Do prdele...“ vyhrkl jsem a okamžitě zastavil jakýkoliv pohyb.
Zůstal jsem zkoprnělý, nepohnul jsem se ani o milimetr. Ta divoká dravost ze mě v mžiku vyprchala a vystřídal ji chladný pot. Díval jsem se na ni jak se jí prudce zvedá hrudník. Zhluboka jsem se nadechl, abych zklidnil svůj vlastní tep, a položil jí ruku na rozechvělá záda. „Zuzko ..., moc mě to mrzí,“ řekl jsem jako omluvu. Zatnul jsem břišní svaly a začal se pomalu stahovat, abych z ní vyjel a ulevil jí. Jakmile jsem se ale nepatrně pohnul vzad, její ruka vystřelila dozadu a s nečekanou silou se mi zaryla do stehna.
„Ne... počkej,“ vydechla trhaně do polštáře. Její hlas se třásl, byl zlomený, ale její stisk na mé noze byl nekompromisní. „Nehýbej se...prosím, ... jen tam buď.“
„Nechtěl jsem ti takhle ublížit, uklouzlo mi to,“ zašeptal jsem opatrně, sklonil se k ní a políbil ji na zpocené rameno. „Nech mě vyjet, ať si vydechneš. Jsi celá zaťatá.“
Zuzka zavrtěla hlavou, tvář stále zabořenou v peřinách. „Já... já jsem nikdy...“ začala a pak se odmlčela, aby polkla slzy. „Je to moje poprvé, Petře. Nikdy jsem tam nikoho nepustila. Bolí to jako čert... je to strašný, spalující tlak až někde v břiše.“
Zuzka začala pomaleji hluboce dýchat.
Čekal jsem a cítil, jak se její sevření pomalu mění. Ten prvotní šok ustupoval. Zuzka se po chvilce začala lehce hýbat. Byly to milimetrové pohyby, doprovázené tichým, rozechvělým sténáním. Vnímal jsem, jak se ta křečovitá bolest v jejím těle začíná transformovat a jak ji pomalu, ale jistě přerůstá nová, nepoznaná rozkoš. Viděl jsem, jak se jí v zrcadle u postele červenají tváře.
„Tobě se to líbí, viď?“ zeptal jsem se tiše, když jsem cítil, jak mě její svaly začínají rytmicky objímat.
Zuzka se ještě víc zabořila do polštáře, její ramena i šíje zrůžověly studem, ale přesto neuhla. „Jo...“ přiznala skoro neslyšně a pak se na mě přes rameno podívala těma svýma vlhkýma, dychtivýma očima. „Mně se s tebou líbí všechno, Petře. I tohle... pálí to, a přitom je to ... Intenzivní ...“
V tu chvíli mě zaplavila vlna nefalšovaného obdivu. "Tahle holka je neuvěřitelná" pomyslel jsem si možná i nahlas. Přijala moji dravost i moji chybu a udělala z toho svůj vlastní triumf.
Její upřímnost a odvaha mě nabíjely silou, kterou jsem u žádné jiné ženy nezažil.Položil jsem jí ruce na boky a začal se v ní pomalu, plynule pohybovat, vnímaje Zuzčino tělo jsem se na hranici mezi její bolestí a novou rozkoší nacházel tu správnou hranici rytmu a hloubky mých přírazů. Zuzka začala sténat hlasitěji, už to nebyly vzlyky bolesti, ale čisté vytržení. Její zadek šel každému mému pohybu naproti.
„Jsi úžasný, víš kdy máš být drsný a kdy něžný...“ vydechla a prohnula se v zádech, zatímco se její tělo definitivně sžilo s tou drtivou plností. Postupně jsem začal přebírat iniciativu zpět. Rytmus se ustaloval, zrychloval a napětí v místnosti se dalo krájet. Zvuky v pokoji se změnily v hluboké, dunivé plácání těl a její odevzdané vzdechy. Byla v naprostém transu a já cítil, jak mě její vášeň táhne k vrcholu.
Právě v ten moment nejdokonalejšího spojení, kdy jsem Zuzce neúprosně projížděl prdelku a ona se v tom novém rauši vlnila jako v horečce, prořízl ticho pokoje klidný, sametový hlas.
„Moc pěkný pohled. Skutečně působivé představení.“
Zuzka pod mýma rukama okamžitě ztuhla. Její vnitřní svaly mě sevřely v šokované křeči, až jsem musel zatnout zuby, abych ten nápor ustál. Podíval jsem se směrem ke křeslu, kde se v šeru pohnula elegantní postava.
„Už jsem ani nečekal, že se dneska odhodláš přidat,“ prohodil jsem neutrálně, zatímco jsem dlaněmi Zuzku pevně přitlačil k matraci, abych jí zabránil v jakémkoliv pokusu o únik. „Vypadalo to, že ti role pozorovatelky vyhovuje.“
Postava v rohu se pohnula a vstoupila do matného kuželu světla lampy. Byla to starší žena mého věku. Na svůj věk měla neuvěřitelnou figuru, pevné boky, ploché břicho a hrdé držení těla, které si vypěstovala lety disciplíny. Na sobě měla jen smaragdově zelený saténový župan, který se při každém jejím pomalém kroku vlnil kolem jejích dlouhých nohou. V ruce třímala poloplnou sklenku červeného vína.
„Kdo ... kdo to je?“ vydechla Zuzka trhaně a do očí se jí okamžitě nahrnuly slzy šoku.
"Monika, ... má žena!" řekl jsem si hrdostí.
„Přece bych si nenechala ujít finále tvého dnešního lovu, miláčku,“ pronesla Monika svým sametovým, sytým hlasem. Došla až k posteli a s nečitelným výrazem si prohlédla Zuzku, která tam pod mým tělem vypadala jako lapené zvíře.
„Panebože...“ vydechla Zuzka trhaně a do očí se jí začaly drát nové slzy, tentokrát z naprostého ponížení. „Vy máte... vy jste... Petře, pusť mě! Já nevěděla, že máš ženu. Já se hrozně omlouvám, já...“ Nakonec Zuzka úplně přestala dýchat. Ta dvě slova "moje žena“, jako by ji paralyzovala víc než ta bolest před chvílí.
Monika došla až k posteli, v ruce sklenku vína, a s nečitelným, lehce pobaveným výrazem si prohlédla tu rozechvělou holku pode mnou. Upila doušek a pak se na Zuzku podívala s jakýmsi shovívavým pochopením.
„Není třeba se omlouvat, Zuzanko,“ řekla Monika a její hlas zněl neuvěřitelně konejšivě, ačkoliv v něm byl cítit jasný odstup. „Vím, že je Petr úžasný chlap. Vím, jaké to je, nechat se jím úplně pohltit a ztratit hlavu. Má v sobě sílu, které se prostě nedá odolat.“
Monika si odložila sklenku a její pohled na moment ztvrdnul, ale jen tak, aby podtrhla váhu svých slov. „Ale musíš pochopit jedno... Petr patří mně. Vždycky patřil a vždycky bude. Ty jsi tu teď jen proto, abychom si s tebou oba trošku pohráli. Jsi docela hezká hračka, víš o tom? A já si ráda hraju s věcmi, které se líbí mému muži.“
Zuzka se na ni dívala s ústy pootevřenými, úplně vyřízená z té kombinace Moničiny zralé krásy a její absolutní suverenity.
Monika pomalým, ladným pohybem rozvázala pásek županu. Satén sklouzl na zem a odhalil její dokonalou, atletickou figuru. Klekla si na postel přímo před Zuzčinu tvář a prsty jí zajela do rozcuchaných vlasů. Bylo to nečekaně něžné, ale přesto majetnické gesto.
Monika, nahá a suverénní, se na posteli posunula ještě blíž k Zuzčině tváři. Její zralé tělo, v kontrastu se Zuzčinou mladistvou svěžestí, vyzařovalo auru absolutní moci a zkušenosti. Pomalým, až rituálním pohybem natáhla ruku a konečky prstů přejela Zuzce po oroseném čele, pak po tváři a nakonec jí ukazováčkem jemně nadzvedla bradu. Donutila ji k očnímu kontaktu.
„Podívej se na mě, Zuzanko,“ zašeptala Monika a její hlas byl neuvěřitelně měkký, ačkoliv v něm byl cítit ocelový podtón autority. „Neboj se. Petr je úžasný, viď? Ví přesně, co dělá. A já taky.“
Monika sjela Zuzce rukou na šíji, jemně ji stiskla a pak, beze spěchu, sklonila hlavu a políbila ji. Nebyl to dravý polibek. Monika rty jen lehce, sotva znatelně, přitiskla na ty Zuzčiny. Byl to spíš slib, ochutnávka. Cítil jsem, jak Zuzka pode mnou na moment zadržela dech a jak se její prsty křečovitě zaryly do prostěradla.
Monika se odtáhla jen o pár centimetrů, jejich tváře dělily milimetry. Její pohled byl teď spalující. Volnou rukou sjela níž, pod Zuzčino břicho, tam, kde se její stehna setkávala. Cítil jsem, jak Monika jedním prstem lehce podráždila Zuzčin klitoris, který byl po tom všem už neuvěřitelně citlivý.
Zuzka sebou trhla a z hrdla se jí vydralo tiché, trhavé zasténání. „Aaach...“ vydechla omámeně a oči se jí začaly zavírat. „Ale, ...ale já... Moniko... já nikdy s holkou nic neměla. Vůbec nevím, co mám dělat.“
Monika se jen spokojeně usmála, byl to úsměv šelmy, která ví, že její kořist se už nevzdálí. „To je v pořádku, šikulko Zuzanko. Proto jsi tak osvěžující. Dneska se naučíš spoustu nových věcí. Jen mi věř a dělej to, co ti řeknu.“
Monika chytila Zuzku pevněji za vlasy, ne aby jí ublížila, ale aby jasně navigovala její hlavu. Pomalým, nekompromisním tahem ji přitáhla k sobě, přímo ke svému vlhkému, vyholenýmu klínu, který voněl pižmem a vzrušením.
Viděl jsem, jak se Zuzka na vteřinu zaváhala, její instinkty bojovaly s tou novou, zakázanou výzvou. Bylo to na mně. Abych jí dodal odvahu a připomněl jí, kdo v tomhle pokoji velí, plynule a hluboko jsem do ní zezadu přirazil. Zuzka vyjekla, prohnula se v zádech a v tom odevzdání se podvolila i Moničinu tlaku. Její ústa se pootevřela a ona poprvé ochutnala ženu.
„Takhle... pomaleji,“ instruovala Monika Zuzku a já sledoval, jak se Moničino obočí slastně stáhlo. „Neboj se mě pořádně ochutnat. Použij jazyk... ano, přesně tam. Ty jsi docela nadaná ..Aaaach"
Sledoval jsem zvrchu tu zvrácenou a nádhernou symfonii. Moje žena ovládala Zuzčinu hlavu, zatímco já jsem se do té holky neúprosně opíral zezadu. Cítil jsem, jak se Zuzčino tělo pod naším společným tlakem vlní v naprostém smyslovém transu. Zezadu jsem vnímal tu drtivou těsnost jejího zadku, který mě svíral v rytmu jejích křečovitých dechů, a zepředu jsem sledoval, jak se její dřívější stud mění v dychtivou snahu zavděčit se Monice.
„Petře..., ona je šikovná...,“ vydechla Monika, hlavu zakloněnou, vlasy rozhozené po matraci. Její dech se měnil v trhavé vzdychání. „Dělej jí to dál, tvrdě... chci cítit, jak se tvoje přirazy přenášejí celým jejím tělem až ke mně.“
Zrychlil jsem tempo, hnaný Moničiným slastným výrazem a odevzdaným rytmem Zuzčina těla. Pokoj zaplnily zvuky našich těl, dunivé mlaskání mých přírazů a Zuzčino tlumené sténání, které se ozývalo z Moničina klína. Byl to absolutní vrchol trojúhelníkové dominance.
Monika byla blízko. Viděl jsem, jak se jí napínají svaly na stehnech, jak se její prsty křečovitě zarývají do Zuzčiných vlasů a jak se jí na krku objevila žíla. Její sténání přešlo v syrový, hrdelní zvuk.
„Ano! Teď, Zuzanko, rychleji... Aaaaaaaah!“ zakřičela Monika a celá se prohnula.
Byla to neuvěřitelná, živočišná křeč. Monika se s výkřikem zhroutila, její tělo sebou škubalo v nekontrolovaných pulzech orgasmických stahů. Viděl jsem, jak se v tom finále její nitro uvolnilo a s neuvěřitelnou silou vystříklo. Byl to mohutný, teplý proud, který zasáhl Zuzku přímo do obličeje.
Viděl jsem, jak se Zuzka na moment zarazila, šokovaná tím nečekaným přívalem Moničiny esence, ale hned na to se na ni zpět Monika přitiskla a hlubokým, odevzdaným výdechem ukončila její Křest ohněm. Zuzka tam klečela, tváři vstříc Moničině vlhkosti, a v očích měla výraz naprostého podvolení a úžasu nad tím, co právě prožila. Byl to dokonalý konec jednoho objevování a začátek nové, temnější kapitoly.
