Stála jsem v tom mrazivém tichu sklepa a jediné, co jsem slyšela, bylo skřípění řetězů o stropní traverzu. On mi bez jediného slova zkroutil ruce za zády a znehybnil je v kožených manžetách, které mi nemilosrdně stiskly zápěstí. Já jsem mu neuhnula pohledem, ani když mi kolem kotníků omotal těžká lana a vytáhl mi nohy tak široko od sebe, že jsem cítila, jak mi svaly na stehnech vibrují napětím.
Pak se v jeho rukou objevil ten studený, vyleštěný kus oceli. Anální hák. On mi ho ukázal, nechal ho na vteřinu odrazit to slabé světlo blikající žárovky, a pak mi přikázal se předklonit. Já jsem ho poslechla, protože v téhle hře už moje vůle neexistovala. Existoval jen jeho příkaz.
Ten pocit, když do mě ta ledová ocel poprvé vnikla, mi vyrazil dech. Bylo to cizí, tvrdé a naprosto definitivní. On mi hák zafixoval a pak ho pomocí lanka propojil s mými pouty na rukou. Každý můj pokus o pohyb, každé trhnutí sebou jen prohlubovalo ten tlak uvnitř mě. Byla jsem uvězněná ve vlastní anatomii, napnutá mezi bolestí a tou nejtemnější rozkoší.
„Teď tě mám přesně tam, kde tě chci,“ zašeptal a on mě chytil za vlasy, aby mi zaklonil hlavu.
On mě začal brát s takovou intenzitou, že se celý ten kovový mechanismus uvnitř mě rozvibroval. Každý jeho náraz zezadu byl doprovázen tahem toho háku. Bylo to šílené, živočišné a naprosto pohlcující. Já jsem se pod ním zmítala, pot mi stékal po spáncích a mísil se s tou horkou kapalinou, která začala smáčet podlahu pod mými roztaženými nohami.
Byla jsem jenom maso a ocel. On mě nešetřil, bral si mě s tou drsnou jistotou někoho, kdo ví, že mu neuteču. Orgasmy, které mě bičovaly, nebyly osvobozující – byly to křeče, které mě ještě víc fixovaly na tu ocelovou bolest. Já jsem mu odpovídala hrdelními zvuky, které už ani nezněly jako lidský hlas.
Když mě nakonec z těch pout a oceli vysvobodil, zhroutila jsem se na beton jako hadrová panenka. Já jsem se třásla po celém těle, vnímajíc každou stopu, kterou ve mně ta noc zanechala. On nade mnou stál, utíral si ruce a díval se na mě s tím svým dravčím klidem.
„Zabila jsi mě?“ zeptal se s krutým úsměvem.
„Zabila,“ vydechla jsem a cítila jsem tu pachuť železa v ústech. „Ale ty ses postaral o to, abych se z tohohle pekla už nikdy nechtěla vrátit.“
Zůstala jsem tam ležet, označená, prázdná a přesto plná té šílené energie, která se rodí jen tam, kde končí lidské hranice. Ta ocel ve mně zanechala pečeť, kterou už nikdy nikdo nesmaže.
