Je mi něco přes dvacet, studuju a chodím na brigádu do skladu jedné větší stavební firmy. Tahám pytle, skládám materiál, jezdím s paleťákem. Poslední dobou řeším hlavně sám sebe víc, než bych chtěl — líbí se mi holky, to vím jistě, ale začínám si všímat i kluků a nejsem si jistý, co s tím. Když jsem večer sám a dělám si to, myslím většinou na holky. A to, že se mi občas v představě objeví kluk, mě trochu překvapuje.
Ve skladu je to vlastně jednoduché: všechno je pořád stejné — zaskladni, najdi, přivez, přeskládej, spočítej. Je tu pár chlapů kolem čtyřiceti. Jsem tam nejmladší. A pak je tam Jarda, kolem pětadvaceti, v pohodě týpek a šprýmař, co dokáže každou větu otočit do dvojsmyslu. Někdy si říkám, jestli jsou to z jeho strany opravdu jen vtípky, nebo jestli mi náhodou nevidí do hlavy.
„Nečum na to jak panic na péro,“ řekl mi první den, když jsem se motal u regálu a kontroloval štítek na krabici. Od té doby jede dál: „Dneska se mi pořád motáš za zadkem, mám si dávat pozor?“ nebo „Pošli to tam, jako když ho vrážíš do holky… nebo, no, do někoho.“ Jednou se ke mně musel přimáčknout blíž a hned mě upozornil: „Počkej, teď to bude trochu zvláštní, ale nemusíš se bát… nebo?“ Všichni se smějou a makají dál, jen já se zasměju o vteřinu později, než bych měl, a nevím, jestli si ze mě jen dělá srandu, nebo jestli v tom slyším něco navíc.
V pátek odpoledne, těsně před koncem směny, přišel šéf s tím, že v sobotu potřebuje dva lidi. Možná na hodinu, možná na celý den. Složit dva náklaďáky. S příplatkem, ale bude to dřina.
Peníze jsem potřeboval a sobotu jsem stejně neměl nic v plánu. Tak jsem do toho šel.
„Tak super,“ řekl šéf. „Mladej a ještě někdo k němu… na vysokozdvih… Jardo?“
Jarda něco zabručel, podíval se na mě a po chvíli kývl.
„Jo, tak jo.“
Sobota byla horší, než se čekalo.
Nakonec to nebyly dva náklaďáky, ale tři. A skoro všechno se muselo tahat ručně, paletákem sem a tam, pořád dokola, žádný pohodový převážení palet. Materiál těžkej, práce nekonečná, za chvilku jsem se potil úplně všude.
Jarda nadával, smál se, občas utrousil nějakej svůj vtípek, makal stejně jako já.
Když jsme konečně zaskladnili poslední paletu, oba jsme byli úplně hotoví. Špinaví, zpocení, bez energie na cokoli navíc.
„Hele, nevím, jak ty,“ řekl Jarda v šatně, když jsme si sundávali věci, „ale já jdu do páry. Jsem sedřenej jak pes a když už je to za příplatek, tak to využiju. A pár minut navíc se hodí.“
Věděl jsem, co tím myslí. Sprchy tady byly velké, otevřené, oddělené mezi sebou jen nízkým soklem. Když se ve všech pustila horká voda, během chvíle se to celé zamlžilo a člověk byl skoro jako v sauně.
Jarda se svlékal přímo přede mnou a pořád mluvil. Sundal si nejdřív propocený triko, montérky, pak boty, ponožky, a u toho si udržoval ten svůj věčný úsměv. „Zapneme horkou vodu, uděláme saunu, pokecáme a třeba ti umyju záda, když se necháš.“ A zase se zasmál svému dvojsmyslu.
Já se taky svlíkal. Pomalejc než on, protože jsem najednou cítil, jak mi buší srdce. Je fakt, že horko by mi udělalo dobře, a když mi to o pár minut navýší přesčas…
Sledoval jsem Jardovo štíhlý, ale pevný tělo. Byl celkem vysportovanej – ramena do šířky, břicho plochý, žádný zbytečný tuk. Holky na něj musely letět, to mi bylo jasný. Evidentně nemaká jen ve skladu.
Najednou si přímo přede mnou sundal trenýrky. Nechtěl jsem se dívat, ale pohled mi do jeho rozkroku prostě sám zajel. Viselo mu tam – celkem dlouhý, ani tlustý, ani hubený péro. Žalud schovanej pod kůžičkou, na který byly vidět modrý žilky, jemně prokreslený pod tenkou kůží. Oholený, jen nad pérem krátkej kožíšek.
Jako by věděl, kam se koukám, sáhl si do rozkroku, urovnal si kulky, poškrábal se na nich a řekl: „Tak já jdu udělat teplo, pak doraž. Budu ve sprchách napravo, tak jestli nechceš umýt ty záda, tak mi tam nelez.“
Slyšel jsem, jak jeho bosý nohy pleskají po mokré dlažbě, jak obchází sprchy a pouští horkou vodu.
Chvilku jsem počkal. Stál jsem uprostřed šatny, přemýšlel, jestli tam taky jít jen tak, nebo si kolem pasu omotat ručník. Pak jsem ručník hodil na lavičku a šel za ním do sprch jen tak.
Nezdálo se to, ale když se pustilo všech osm, nebylo tam za chvilku fakt vidět. Napravo jsem uviděl nezřetelný Jardův obrys, jak se mydlí. Zalezl jsem do jedné ze sprch nalevo a nejdřív na sebe nechal dopadat horkou vodu a pak jsem se začal mydlit.
Vůbec jsem na nic nemyslel a najednou jsem cítil, jak mi začíná tvrdnout. SAKRA! Začíná mi stát, když tu jsem ve sprchách s Jardou! Myšlenka na Jardu ve sprše mi přivolala jinou myšlenku a péro mi dál tvrdlo a stoupalo.
Co teď? Možná bych měl vymyslet, jak se rychle uklidnit, nebo si rovnou nějak rychle pomoct… Péro už mi stálo úplně.
A najednou za sebou slyším kroky.
Otočil jsem se – ani mi nedošlo, že bych teď neměl stát čelem k nikomu jinému.
„Ty vole,“ řekl Jarda. „Já se přišel zeptat na ty záda a vidím, že ty bys potřeboval spíš něco jinýho.“ Pohledem ukázal na moji erekci. „Chtěl bys s tím pomoct?“
Nevěděl jsem, co odpovědět. Souhlasit? Odmítnout? Není to zase jen nějaká jeho srandička?
„Jak?“ zeptal jsem se celkem hloupě – krev jsem měl teď úplně jinde než v mozku.
Jarda neodpověděl. Jen přistoupil blíž, natáhl ke mně ruku a prsty mi přejížděl po hrudníku a břiše, vždy o kousek níž.
„Vypadáš dobře,“ řekl trochu zamyšleně.
„Tobě se líbí kluci?“ zeptal jsem se s překvapením. Tohle bych u Jardy nečekal – pořád vyprávěl zážitky s holkama a najednou mi tu ve sprše skládá poklonu?
Jarda se usmál. „Líbí se mi holky. Ale s klukem je to občas taky dobrý. Tak co, chceš?“
Teď už jeho ruka sklouzla na mé péro a jemně ho začala mačkat. Zavřel jsem oči.
„Já ale ještě nikdy… ani s klukem ne…“ Nevěděl jsem, jestli se mám stydět, nebo si užívat, že mi někdo sahá na úd. Jak se poprat s myšlenkou, že první ruka na něm je mužská?
„Chci to,“ řekl jsem a pro jistotu ještě přikývl.
Vzal mou ruku a přitáhl si ji ke svému péru. Nebylo tak tvrdý jako moje, ale taky mu rostlo. Přimáčkl se blíž ke mně a řekl mi do ucha: „Neboj… bude se ti to líbit. Povedu tě. Hlavně klid.“
Pak se odtáhl a začal mě pevně, ale zároveň jemně honit. Já ho napodobil. Cítil jsem, jak mi v ruce tvrdne a začal jsem s ní pomalu pohybovat.
Nahmatal mi bradavku a jemně s ní kroutil. Otevřel jsem oči. Díval se na mě – měl pootevřenou pusu a přivřený oči, jako by si mě prohlížel a zároveň si to užíval. Začal jsem ho hladit taky. Dotýkal jsem se jeho hrudníku, břicha, ramen. Kůže mokrá, horká, pod prsty jsem cítil jeho svaly. Když pustil moji bradavku, přejel rukou níž, až zajel na zadek. Několikrát ho pevně stiskl. Cítil jsem, jak mě drží, prsty mi zajely skoro mezi půlky – ne úplně, ale dva tři centimetry a dotkl by se mě až TAM. Najednou mě napadlo, jestli mi ho tam nechce strčit. Na to jsem nebyl připravenej. Cítil jsem, jak mi začíná měknout. Jardovi asi došlo, co se děje. Zastavil ruku a řekl klidně: „Neboj. Tohle ne. Dneska ne.“ Pak si znenadání přede mě klekl. Trochu mě odstrčil, až jsem se zády dotkl stěny sprchy. Podíval se na mě, otevřel pusu a vzal si mě do úst.
Byla to jen vteřina, kdy jsem cítil na špičce jeho dech. I přesto, že kolem nás bylo horko, cítil jsem, že jeho dech je ještě teplejší. A pak najednou vlhký teplo, který obalilo celej žalud, a já bezděky nahlas vydechl. Jarda mne vzal hned od začátku bez nějakýho pomalýho zkoumání. Prostě věděl, co a jak má dělat.
Nejdřív jen kroužil jazykem kolem toho nejcitlivějšího místa. Pomalu, jako by ochutnával a čekal, jak na to budu reagovat. Pak mě vzal celýho do pusy – stáhl rty pevně kolem péra a začal hlavou pohybovat nahoru a dolů. Dělal to plynule, ani rychle, ani pomalu. Cítil jsem, jak mě jeho jazyk hladí zespoda.
Zavřel jsem oči. Vnímal jsem jenom jeho pusu na péru. I přes tu sprchu jsem slyšel mlaskání, srkání a jeho dech a své vzdechy.
Trochu zrychlil, když ucítil, že mi ztvrdnul ještě víc. Jednou rukou mě přitom držel u kořene, druhou mi hladil stehno. Občas přejel jazykem podél celý délky, olízl žalud, párkrát se nadechl a pak zase pokračoval.
Já se přitom opíral o stěnu a snažil se nezhroutit. Bylo to skvělý. Představoval jsem si to asi milionkrát, ale že to bude takový, to jsem nečekal. A ani jsem nečekal, že první kuřbu zažiju od kluka. Začal jsem bezděky prohýbat záda, abych mu péro víc nastavil, prsty se mi zaryly do vlastních stehen.
„Pomalu,“ zašeptal jsem. Už jsem skoro byl. Podíval jsem se na něj. On v tu chvíli zvedl oči a podíval se na mě – s pérem v puse. V jeho očích jsem viděl vzrušení a ještě něco nepopsatelného.
Ztuhl jsem, výkřik mi uvízl někde v krku, když jsem se udělal. Cítil jsem, jak to do něj stříkám – jednou, dvakrát, třikrát, nepřestával jsem, Jarda polykal, aniž by se nadechoval, jenom zpomalil a nechal mě mu plnit pusu. Na péru jsem cítil ještě větší horko.
Počkal, dokud jsem se nezačal uklidňovat, a teprve pak mě pustil.
Otřel si pusu hřbetem ruky a stoupl si. Nevěděl jsem, co říct a kam s pohledem.
„Chutnáš dobře,“ mrkl na mě a olízl si rty. „Pojedeme dál?“ zeptal se a podíval se dolů na své péro.
Já se podíval taky. Stálo mu, žalud už byl celej venku. Líbilo se mi to, ale měl jsem i trochu strach, jaké to bude.
„Neboj, jen to zkus.“
Poslechl jsem a taky si pomalu klekl.
Teď jsem ho viděl zblízka. Úplně zblízka. Přímo před obličejem, tvrdej, připravenej, se špičkou lesklou nejen od vody. Bál jsem se, ale taky jsem to chtěl zkusit.
Když jsem se naklonil blíž, ucítil jsem nejdřív čerstvé mýdlo, ale pod tím bylo ještě něco jiného – zvláštní, jemná, lehce slaná vůně jeho údu. Nešla ani jednoduše popsat, snad jen to, že nebyla vůbec nepříjemná. Začal jsem pomalu. Jen tak lehce, jazykem na žaludu.
„Pomalu,“ řekl Jarda tiše. „Vem ho do pusy, ale dej pozor na zuby.“ Poslechl jsem. Vzal jsem ho do pusy, ale nevěděl jsem, co dál. Hned v prvních vteřinách jsem věděl, že to není jako ve videích. Byl teplý, těžký a skoro úplně mi vyplňoval pusu. Pohyboval jsem hlavou, jak jsem si myslel, že to má vypadat. Nebylo to ono. Lehce jsem ho škrábl zuby.
Jarda mě jemně chytil za vlasy a vedl mě. „Tak,“ říkal. „Teď víc. Zhluboka. Ale nespěchej.“ Zkusil jsem to. Když jsem se snažil vzít ho ještě o kousek hlouběji, okamžitě se ozval můj dávivý reflex. Ucukl jsem a rozkašlal se, oči se mi zalily slzami.
„V pohodě,“ řekl Jarda a pohladil mě po tváři. „Dodělám se, jen se koukej.“
Pak už se nedíval na mě. Začal si to dělat sám rukou, přímo u mého obličeje. Pomalu, pak rychleji. Já jen klečel a koukal.
Netrvalo to dlouho, možná dvě minuty. Zasténal, napjal se, já uhnul hlavou, sperma mi dopadlo na hrudník, na břicho. Bylo teplý, skoro bych řekl, že horký.
Chvilku jsme tak zůstali. Já na kolenou, on nade mnou. Oba jsme těžce dýchali.
Vstal jsem, vlezl pod sprchu a začal se oplachovat. Sperma ze mě smývala horká voda.
„Počkej,“ řekl Jarda. „Něco ti dlužim.“
Nastříkal si mýdlo do dlaní a začal mi mýt záda.
„Ať neřekneš, že jsem tě přeblafnul,“ usmál se, „ale na záda jsem se vykašlal.“
Pak mě plácl po zadku.
„Tak. Hotovo.“
Vypli jsme všechny sprchy. V místnosti se najednou udělalo trochu trapné ticho. Vyšli jsme ven do šatny, utřeli se do sucha a začali se oblékat.
Seděl jsem na lavičce, navlíkal si ponožky a najednou jsem nemohl mlčet.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ zeptal jsem se nesměle.
„Jasně,“ odpověděl Jarda, ani nezvedl hlavu od zavazování bot.
„Co teď bude dál? Jako… s tímhle?“ Pohodil jsem hlavou směrem ke sprchám.
Jarda se na chvíli zastavil, pak se narovnal a podíval se na mě.
„Hele,“ řekl. „Já říkal, že nejsem na kluky. Takže nečekej vodění za ručky a zamilovaný zprávy. Můžeme se občas někde sejít, zablbnout si, ale nic víc.“
Přistoupil ke mně. Stáli jsme od sebe pár centimetrů.
„Neber to blbě,“ řekl tišeji. „Rád bych se s tebou jednou za čas sešel. Můžeme dělat i víc, když budeš chtít. Ale vždycky to bude jen kouření nebo šukání. Nic víc. A nikde o tom nesmíš nic říct.“
Kývl jsem. Celkem mi spadl kámen ze srdce. Nebyl jsem připravenej se někde ukazovat s klukem. Tajný úlety mi teď vyhovovaly. A časem aspoň přijdu na to, co a koho vlastně chci a potřebuju.
Oblékli jsme se, zamkli šatnu a vyšli ven před bránu. Sobotní odpoledne, slunce pálilo. Už jsem chtěl zamířit k busu, když se Jarda najednou zastavil a otočil se ke mně.
Přistoupil blíž a naklonil se ke mně.
„Hele, kdybys chtěl, můžem zítra zajít na pivko. Znám jedno místo. Je to trochu dál, ale cesta je fajn a bývá tam klid. Stejně zejtra nic nemám“
Pak se otočil a šel pryč. Bez spěchu, s rukama v kapsách.
Zůstal jsem stát před bránou a koukal za ním.
