Probudil jsem se dřív než ona.
Chvíli jsem jen tak ležel a pozoroval, jak jí po tváři tančí prachové částice v ranním slunci. Vzduch v ložnici byl svěží a já věděl, že dnešek nebude jen o kalendáři. Byl to náš den. Připravil jsem kávu, jejíž vůně ji nakonec vytáhla z peřin, a když se na mě rozespale usmála, věděl jsem, že můj plán na tenhle den je to jediné, na čem záleží.
Vůně třešní a horká kůže
Vzal jsem auto a jeli jsme směrem, kde končí asfalt a začínají kopce. Zastavil jsem u starého sadu. Tradice je tradice, ale když jsem ji přitáhl pod tu rozkvetlou třešeň, nebylo to jen z povinnosti. Cítil jsem ve vlasech tu sladkou, lepkavou vůni květů a na rtech její chuť. „Abys mi neuschla,“ zašeptal jsem, ale oba jsme věděli, že tohle je jen předehra.
Nechtěl jsem zůstat tam, kde by nás mohl někdo potkat. Vedl jsem ji dál, hlouběji do lesa, až na místo, které jsem našel před týdnem. Malá mýtina, obklopená vysokou trávou a mladými buky, které nás kryly před světem.
Když jsem rozprostřel deku, cítil jsem, jak se mezi námi začíná napínat neviditelné vlákno. Pomohl jsem jí z šatů a v tom ostrém jarním slunci vypadala neuvěřitelně. Moje ruce byly horké a její kůže na dotek chladivá, než se pod mými prsty zahřála.
Milování venku je jiné. Je to intenzivnější. Cítil jsem vůni drcené trávy, slyšel jsem každé její prudké nadechnutí, které se ztrácelo v korunách stromů. Nebyly tam žádné zdi, jen my dva a nebe. V tu chvíli jsem se cítil neuvěřitelně naživu. Každý pohyb, každý vzdech byl v té tiché přírodě tisíckrát silnější. Leželi jsme tam pak ještě dlouho, jen tak, nahý kůží na vlněné dece, a dívali se, jak nad námi krouží káně.
Očista v horké páře
Když se slunce začalo sklánět a mě začalo mrazit na ramenou, sbalili jsme se. Čekala nás druhá část dne. Wellness v údolí byl tichý, přesně jak jsem doufal.
V sauně jsem sledoval, jak se jí na kůži tvoří drobné krůpěje potu. To horko bylo očistné. Seděli jsme vedle sebe, rameno na rameni, a já cítil, jak ze mě padá poslední zbytek napětí z posledních týdnů. Všechny ty pracovní maily a termíny byly v jiném vesmíru.
Vrcholem byla venkovní vířivka za soumraku. Voda měla snad osmatřicet stupňů. Ponořil jsem se až po bradu a ona se ke mně přitulila.
„Takhle vypadá štěstí, že jo?“ zeptala se tiše. Jen jsem přikývl a políbil ji do mokrých vlasů.
Dojezd
Večer jsme zakončili se sklenkou červeného, zabalení v županech na terase. Byl jsem příjemně unavený – takovou tou dobrou únavou, kdy vás bolí svaly z chůze, ale duše je naprosto lehká. První máj skončil, ale ten pocit, to absolutní napojení na ni a na přírodu, ve mně zůstal ještě dlouho poté, co jsme doma zhasli světla.
Byl to perfektní den. Můj den, její den. Náš
