Byl první máj, večerní máj, a Praha se topila v nánosu okvětních lístků, které vypadaly jako růžový sníh. Lillith stála pod Petřínem a přemýšlela, jestli je ta všudypřítomná romantika skutečná emoce, nebo jen geniální marketingový tah starého Hynka. Vzduch byl těžký vůní šeříku a hormonů, které nutily lidi se veřejně olizovat u každého druhého stromu. Všude kolem zněl smích a cinkání skleniček, jako by se celý svět rozhodl, že dnes je ten jediný den, kdy na samotě nezáleží. „Je to švindl,“ zamumlala si pro sebe, když sledovala mladíka, jak se snaží vyfotit perfektní selfie s dívkou, která se tvářila víc zamilovaně do displeje než do něj. Tahle digitální láska jí připadala prázdná, jen barevný filtr na šedé realitě všedních dní, kde se city měří počtem srdíček pod příspěvkem.
Pak jí ale někdo položil ruku na rameno. Nebyl to princ z pohádky, jen kluk v obnošené bundě, co jí mlčky podal kornout s prvními třešněmi a usmál se tak upřímně, že se jí na moment zastavil dech. Nebyla v tom žádná póza, jen prosté bytí tady a teď. Možná, že ta ryzí láska není v gestech velkých jako Petřínská rozhledna, ani v tragických verších, ale v té tiché, hřejivé jistotě, že v tom jarním blázinci nejste sami. Pod rozkvetlým stromem ho políbila a na vteřinu, prchavou jako vůně jara, uvěřila, že Mácha měl nakonec přece jen pravdu a že za tím vším pozlátkem tepe něco skutečného, co nejde jen tak smazat. Jejich prsty se propletly a svět se na okamžik přestal točit, ne kvůli osudu, ale prostě proto, že jaro konečně zvítězilo nad zimou v jejím srdci.
