Celé roky mě fascinuje Shibari. Vždy to pro mě ale byl nedosažitelný sen. Kdykoliv nad tím přemýšlím, mísí se ve mně radost, vzrušení i klid…
Snažila jsem se o tomto umění mluvit se svými partnery, jak jsem procházela životem. Nikdy to ale nepadlo na úrodnou půdu. Každému stačilo uspokojení s páskem od županu nebo kalhot. Svázat zápěstí, lokty, ohnout přes gauč nebo postel. Neříkám, že to nebylo uspokojivé. Já jen chtěla víc.
A tak jsem se jednoho dne vzdala a tenhle sen nechala hluboko v sobě.
A pak to přišlo.
Objevil se On. Známe se roky, máme společné zájmy i témata. A najednou se naše řeč stočila k provazům. Hluboce a pobaveně se zasmál.
„To bych zkusil,“ řekl.
Radost? Panika? Nevím, co jsem v ten moment vlastně cítila. Protože on chtěl, abych svázala jeho.
Chtěla jsem to zkusit, ale prvotní nadšení velmi rychle opadlo. Nevěřila jsem, že se to někdy stane, a najednou seděl u mě v bytě. Do ruky mi podával provaz.
„Vážně to chceš?“ ptala jsem se.
„Ano,“ zněl jeho natěšený hlas.
V očích mu jiskřilo, na tváři měl úsměv.
Usmála jsem se a kývla směrem k posteli.
Během chvilky na ní seděl v tureckém sedu, celý nadšený. Tričko s opilým Homerem a maskáče. Chvíli jsem si ho fascinovaně prohlížela. V ruce jsem cítila strukturu a váhu provazu, který jsem přemotávala mezi pažemi. Připomínal malé dítě, které si ráno jde pustit oblíbenou pohádku. Jinak se jeho výraz ani postoj nedal popsat.
Sedla jsem si za něj a vedla provaz kolem jeho hrudníku.
Ruce se mi třásly. Dlaně jsem měla zpocené nervozitou. Sledovala jsem jeho ramena, krk i dech. Bylo to naše poprvé.
Rozhostilo se mezi námi ticho. Byl slyšet jen náš dech a šustění lana, když jsem ho proplétala kolem jeho paží a hrudníku.
Byl ve mně strach. Nechtěla jsem, aby to bylo nepříjemné. Chtěla jsem, aby pocítil stejnou slast, kterou cítím já, když jsem znehybněná, v bezpečí, bez moci a bez velení.
Lano bylo uvázané volně. Kdyby chtěl, stačilo jen trochu změnit pozici zad a z lan by se snadno dostal sám. Ale neudělal to.
Zaklonil hlavu a opřel se mi o rameno. Jeho dlaně pevně sevřely moje tričko. Ve tváři měl klidný výraz a mírný úsměv.
Obejmula jsem ho. Tvář jsem opřela o tu jeho a užívala si náš společný klid.
Moje ruka jemně putovala po jeho hrudi až ke krku. Dech se mu prohluboval. Druhou rukou jsem pohladila jeho rameno a pak pomalu sjela k lanu, které vedlo mezi lopatkami. Jemně jsem ho uchopila a pomalu zatáhla.
Celý ten neprostý improvizovaný úvaz kolem jeho paží a hrudníku se začal pomalu utahovat a z jeho rtů uniklo slastné zamručení.
I přes volné kalhoty jsem viděla jeho erekci. Těšilo mě to.
Povolila jsem a téměř fyzicky cítila jeho nespokojenost s mým počínáním.
Nosem jsem přejela po jeho čelisti až ke krku. Dýchla jsem mu na kůži a vtiskla polibek na rameno. Chytila jsem provaz níž a znovu zatáhla.
Provaz se pohnul a zesílil své sevření.
Tentokrát jsem se nahlas zasmála, když jsem sledovala, jak moc si to užívá.
Odtáhla jsem se od něj a pozorovala jeho záda a ramena. Byl to téměř magický moment.
„Chceš rozvázat?“ zeptala jsem se tiše, zatímco moje prsty putovaly po laně, které ho svazovalo.
Ohlédl se na mě přes rameno, napřímil se v zádech, stáhl ramena dozadu a vydechl.
Úvaz, který mi trval několik minut, se svezl po jeho rukou a jediné místo, kde držel, byla první smyčka kolem hrudníku.
Praštila jsem sebou do polštářů a smála se tak, až mi málem tekly slzy.
Cítila jsem se zahanbeně, ale i pobaveně. On udělal to samé. Zhluboka dýchal a oba jsme vypadali jako po vášnivém sexu, přestože to, co mezi námi proběhlo, bylo tak klidné a tiché.
„Líbilo?“ zeptala jsem se ho.
Jako odpověď se na mě podíval široce otevřenýma očima a zběsile kýval hlavou. Jako kdybych dítěti nabízela zmrzlinu.
„Ještě jednou?“ vyletěla ze mě otázka bez přemýšlení.
Jeho zorničky se doširoka roztáhly a zase stáhly. To pro mě byla jasná odpověď.
Povídali jsme si. Lano se proplétalo mezi mými prsty. Náš rozhovor byl nenucený, pobavený.
Rozhostil se ve mně klid. Žádné předtím, žádné potom. Jen tady a teď. Jen On, já a lano, které se svíjelo kolem jeho trupu a paží.
Žádné filtry, žádné masky.
Svoboda, kterou jsem do té doby nepoznala. Svoboda, kterou on nikdy neokusil.
Tohle trvalo déle než poprvé. Smyčky byly pevnější, provaz utaženější.
Zase se o mě opřel.
Vzpomněla jsem si na Disney Hug Rule — postavy nikdy neukončí objetí nebo interakci jako první.
Mohli jsme tak být minuty, možná hodinu. Nevím. Čas jsem neřešila.
Byla to meditace. Klid, který ani jeden z nás v běžném životě nenacházel.
Nádech, výdech.
Oči se mu otevřely. Zhluboka vydechl, jako by z něj něco spadlo.
Pomalu jsem uvolňovala úvaz. Nikam jsme nespěchali.
Tentokrát v nás nebyla euforie, ale klid.
Když byl provaz na podlaze, nedalo mi to. Zvedla jsem jeho tričko a trochu se lekla. Na kůži se jasně táhly rudé čáry.
Políbila jsem jednu z nich v touze zahnat své černé svědomí a zároveň oslavit to, co jsem udělala.
Překvapeně zamrkal. Podíval se na svou kůži a zatetelil se.
„Nikdy bych si nemyslel, že z něčeho takového budu mít radost.“
„Vítej v mém světě,“ řekla jsem tiše.
