Máj má v sobě zvláštní kouzlo. Vzduch voní rozkvetlými šeříky, večery už jsou příjemně vlahé a noc přichází tak nějak pomaleji, líněji. Přesně v jeden takový květnový večer seděli Klára a Jakub na dece uprostřed starého třešňového sadu na kopci nad městem.
Původně to měl být jen obyčejný piknik, útěk od všedních dnů. Jenže podvečerní slunce, které barvilo oblohu do odstínů purpuru a zlata, s sebou přineslo napětí, které mezi nimi viselo už týdny.
Jakub otevřel láhev lehkého růžového vína a nalil dvě sklenky. Když mu Klára poděkovala, jejich prsty se střetly. Nebyl to jen letmý dotek – Jakub ruku neodtáhl. Místo toho jí pohledem sjel k rtům, které se v západu slunce leskly.
„Na máj,“ zašeptal Jakub a jeho hlas zněl hlouběji než obvykle.
„Na lásky čas,“ usmála se Klára, ale dech se jí mírně zadrhl. Věděla, že tahle noc nebude jako ty ostatní.
S přibývajícím soumrakem začal pofukovat chladnější májový větřík. Klára se lehce otřásla, což byla pro Jakuba dokonalá záminka. Sedl si blíž, paži jí položil kolem ramen a přitáhl si ji k sobě. Klára položila hlavu na jeho hruď, cítila pevný tlukot jeho srdce a vůni jeho parfému smíšenou s vůní jarní přírody.
Když k němu vzhlédla, Jakub už na nic nečekal. Prsty jí zajel do vlasů a políbil ji. Nejdřív jemně, zkoumavě, ale když Klára odpověděla tichým vzdechem a pootevřela rty, polibek prohloubil. Jejich jazyky se setkaly v divokém, hladovém tanci. Víno bylo zapomenuto, sklenky zůstaly stát v trávě.
Jakubovy ruce začaly objevovat její tělo. Přes tenký jarní svetr nahmatal křivky jejích boků a pomalu se přesunul k pasu. Klára ucítila v podbřišku horkou vlnu touhy. Chytila ho za límec košile a tiskla se k němu tak blízko, jak to jen šlo.
Svlékání bylo rychlé a netrpělivé, doprovázené jen tichým šustěním oblečení a zrychleným dechem. Když Klářin svetr a Jakubova košile skončily na trávě vedle deky, chladný májový vzduch je na kůži zastudil, ale jen na vteřinu – vzápětí ho vystřídalo žár jejich těl.
Jakub Kláru jemně položil na záda na měkkou deku. Nad nimi se začínaly objevovat první hvězdy, ale v tu chvíli pro ně existoval jen ten druhý. Jakub svými rty putoval od jejích úst, přes krk, kde našel citlivé místo, které ji přimělo prohnout se v zádech, až k jejím ňadrům. Klára mu prsty vjela do vlasů a tiskla ho k sobě, zatímco její boky se podvědomě začaly pohybovat v rytmu jeho doteků.
Když Jakubovy prsty sklouzly níž, mezi její stehna, zjistil, že jarní příroda nebyla jediná, co té noci rozkvétalo a vlhlo touhou. Klára slastně zavřela oči a zašeptala jeho jméno jako modlitbu.
„Jakube... prosím,“ vydechla.
Nebylo třeba slov. Jakub se nad ni vyhoupl, na okamžik se jí podíval hluboko do očí a pak se do ní jedním plynulým pohybem vnořil. Klára hlasitě vzdychla a nohama ho obemkla kolem pasu.
Pohybovali se spolu v dokonalé harmonii. Každý příraz byl hlubší a intenzivnější, doprovázený zvuky nočního sadu, šuměním listí a jejich vlastním, neovladatelným dechem. Vůně rozkvetlých třešní nad nimi jako by umocňovala každé tření jejich kůže. Jakub zrychloval, jeho svaly na zádech byly napjaté k prasknutí a Klára cítila, že se blíží k vrcholu, který ji zaplavoval jako horká láva.
S posledním, divokým spojením Klára vykřikla do tiché májové noci a její tělo zachvátily silné stahy rozkoše. Jakub se do ní opřel naposledy, se zaťatými zuby a tichým zaremčením našel svůj vlastní konec, když ji naplnil svým teplem.
Ještě dlouho poté leželi bez hnutí, propletení jeden do druhého, schovaní pod Jakubovou bundou. Kolem nich padaly bílé okvětní lístky třešní a na nebi zářil měsíc. Májová romance dosáhla svého vrcholu a zanechala v nich pocit, že tahle noc byla teprve začátkem něčeho mnohem většího.
