Nebudu lhát — v jednu chvíli už jsem nemohla předstírat, že jsem v klidu. Celé to bylo od začátku až moc intenzivní. Věděla jsem, že jsem nikdy nebyla s ženou, a přesto jsem tam stála v té místnosti s ní, a její pohled ve mně vyvolával mnohem větší nervozitu, než jsem si chtěla připustit.
Zpočátku jsem se snažila držet odstup, pokračovat podle toho, na čem jsme se domluvily, a nezamotat se do toho víc, než bylo nutné. Jenže to nešlo. Bylo v jejím pohledu něco, co mě pomalu zbavovalo jistoty. A nebyl to přesně strach. Bylo to něco jiného. Zvědavost, napětí, chuť zjistit, jaké to vlastně je být jí tak blízko.
Pamatuju si, že přišel moment, kdy se všechno kolem nás úplně ztišilo. V tu chvíli už nebyl důležitý ani on. Veškerá pozornost byla jen na nás dvou. A já, která jsem tam původně přišla jen kvůli práci, jsem najednou cítila, že přecházím hranici, které jsem se celý život vyhýbala.
A co bylo nejhorší, nebo možná nejlepší, když jsem se k ní konečně přiblížila, už nebylo cesty zpátky. Ta první zkušenost se ženou nepůsobila jako něco malého nebo jen jako obyčejná zvědavost. Působila jako něco, co mi úplně změnilo tempo. Jako kdybych najednou objevila část sebe, která tam byla celou dobu a jen čekala na správný okamžik.
A to, co se stalo potom, bylo ještě nečekanější, než jsem si dokázala představit.
Napište do komentářů, co si myslíte, že se stalo potom. Druhá část brzy přijde.
