Díky za lajky, komentáře nebo i kredity 😉
Plně jsem se poddala svému novému osudu. Naše domácnost fungovala jako švýcarské hodinky, v nichž jsem já tvořila to nejspodnější, nejvíc namáhané ozubené kolečko. Klára vládla pevnou rukou, Sandra se nechávala opečovávat a Tomáš to celé dirigoval. Moje role byla absolutní. Přestala jsem vnímat dny a noci jako normální lidé. Můj čas se dělil jen na dobu, kdy jsem sloužila, dobu, kdy jsem čekala na to, abych mohla sloužit a mezitím vše živila tím, že jsem řídila svoji firmu.
A Tomáš se postaral o to, aby doba čekání mezi jednotlivými rolemi byla zkrácena na absolutní minimum.
POHLED TOMÁŠE: Optimalizace nočního provozu
Když budujete impérium, nesmíte dovolit, aby vaše zdroje ležely ladem. Přistihl jsem se, že mě rozčiluje, když v noci všichni spíme a Dutina si jen tak leží na svém místě na koberci. Stroj, který osm hodin denně nepracuje, je neefektivní.
Navíc, dynamika mezi Klárou a Sandrou potřebovala nějaký stmelovací prvek. Nástroj, o který by se mohly dělit, který by jim dával pocit moci, i když spí. Vymyslel jsem systém sdíleného vlastnictví. Koupil jsem těžký kožený obojek s masivním ocelovým kruhem. K němu patřilo vodítko, spíše jen třicet centimetrů dlouhý řetěz zakončený karabinou. Každý večer jsem určil, ke komu bude Dutina na noc připojena. Stala se naším nočním polštářem, nočníkem i hračkou na zahnání nespavosti. Teprve když byla nucena sloužit i ve spánku, její přerod byl stále dokonalejší
Noční směny: Na krátkém řetězu
Systém nočního obojku mě zbavil i těch posledních zbytků soukromí, které skýtá tma a spánek. Každý večer před spaním jsem si musela kleknout k úpatí naší obrovské postele. Tomáš mi nasadil obojek, utáhl ho na doraz a pak karabinu připnul k tenkému koženému opasku, který si ten večer oblékl buď on, Klára, nebo Sandra.
Třicet centimetrů řetězu znamenalo, že jsem celou noc musela strávit s hlavou přesně v jejich rozkroku. Noc s Klárou byla plná strachu a tvrdé dominance. Klára měla lehký spánek. Pokud jsem se ve snu pohnula a řetěz zachrastil, okamžitě mě kopla. Používala mě hlavně jako živý ohřívač nohou. Mnohokrát se stalo, že se uprostřed noci probudila s náladou na trochu krutosti. Aniž by rozsvítila, vzala bičík z nočního stolku a uštědřila mi pár ran, nebo mě donutila odepnula a dlouhé minuty nechala olizovat její chodidla. Nebo mi hlavu sevřela mezi stehna a já se musela starat o celé její pohlaví. Bylo jí jedno, že se u toho dusím, ale nedala pokoj dokud znovu neusnula. U toho často sledovala můj tunel, jak se z něj vylévají mililitry mého vzrušení. Nebyla jsem to vůbec schopna kontrolovat. Často mé vzrušení sbírala prsty a vtírala mi jej do vlasů. Prý kondicionér.
Noc se Sandrou byla jiná. Sandra byla věčně nadržená, ale neuvěřitelně líná. Když se řetěz připnul k ní, znamenalo to, že musím reagovat na každý její vzdech. Když se v noci převalila a roztáhla nohy, byla to pro mě tichá výzva. Musela jsem ji začít okamžitě lízat. Mnohdy spala dál, jen tiše kňourala do polštáře, zatímco já, se zataženým dechem a stehy ve vlastním rozkroku, pracovala jazykem tak dlouho, dokud se jí tělo neotřáslo v polospánkovém orgasmu.
Ale nejtěžší, a pro mou zvrácenou psychiku naprosto nejdokonalejší, byla Noc s Tomášem. Když měl službu on, neponechal nic náhodě. Vzal ocelový O-kroužek – tlustý kovový kruh, který mi vložil do úst. Rty se kolem něj musely roztáhnout do permanentního, strnulého „O“. Kroužek se zajistil koženými pásky za mým zátylkem. Nemohla jsem zavřít pusu, nemohla jsem polknout. Poté mě připnul ke svému pasu. Vzal svůj poloztopořený penis a vložil mi ho skrz ocelový kroužek do úst. „Takhle zůstaneš až do rána,“ zašeptal mi do ucha. „Budeš ho držet v teple. Běda ti, jestli ti v noci vypadne. Ráno ho chci mít mokrý.“
Byla to tortura. Po hodině mě bolely čelistní klouby tak, že jsem měla pocit, že mi praskne lebka. Sliny mi vytékaly koutky úst a máčely Tomášova stehna i prostěradlo. Nejfascinující a nejvíc ubíjející byl ale samotný průběh té noci. Během těch dlouhých hodin tmy jsem dokonale vnímala každý fyziologický záchvěv jeho těla.
Když upadl do hlubokého spánku, jeho úd mi v ústech úplně ochabl. Změkl a ztěžkl. Ležel mi na jazyku jako kus mrtvého, teplého masa. Musela jsem dávat obrovský pozor, abych se neudusila vlastními slinami a abych neuhnula hlavou, protože karabina na řetězu mě nepustila dál než na třicet centimetrů. Byla jsem jen živým, dýchajícím pouzdrem na jeho genitálie.
A pak přišly sny. Jak Tomáš procházel spánkovými fázemi (nebo když se blížilo ráno a dostavovala se ranní erekce), jeho penis v mém krku začal nečekaně tvrdnout, pulzovat a nabývat na objemu. Vždycky mě to ze zlomkového, vyčerpaného polospánku s hrůzou probudilo, protože mi zduřelý žalud náhle a nekompromisně ucpal dýchací trubici. Naštěstí jsem už byla zvyklá a nedusila se. Jen se občas zalykala a slzy mi tekly po tvářích do polštáře, zatímco on do mě v hlubokém spánku nevědomky napínal své svaly. Někdy uprostřed noci, jindy až těsně nad ránem, se stalo to nevyhnutelné. Tomáš se napůl probudil s tvrdou erekcí a s nutkavou, živočišnou potřebou se vyprázdnit. Neřekl ani slovo, obvykle ani neotevřel oči. Jen mě poslepu chytil za vlasy, přitáhl si můj obličej ještě blíž ke svým bokům a začal tvrdě přirážet do mého otevřeného krku. Nezaskočilo mě to, hrdlo se mi stáhlo, a můj mozek se okamžitě přepnul do servisního režimu. Začala jsem sát. Dávila jsem se, jak mi narážel hluboko do jícnu, ale poctivě jsem mu masírovala zduřelý kořen jazykem pod ocelovou obručí. Moje zašitá a zrušená vagína přitom pulzovala v křečích neukojitelného vzrušení.
Když to na něj přišlo, vyprázdnil se do mě s takovou silou, až mi často semeno stříklo až do nosohltanu. Byla to horká, hustá potopa uprostřed tiché noci. Polykala jsem to co nejrychleji, zatímco on nad mým obličejem ztěžka oddechoval. A to nejlepší? To, co pro mou duši představovalo vrchol degradace? Když skončil, nevytáhl ho. Jen se s povzdechem přetočil, jeho penis v mých ústech pomalu splaskl a změkl, teď už kluzký od jeho vlastního semene a mých proslintaných rtů. Spokojeně usnul, zatímco já tam s ním dál klečela ve tmě – naplněná jím, s bolavou čelistí, nevyspalá a absolutně šťastná ve své dokonalé bezcennosti.
V té bolesti a v tom nekonečném diskomfortu byla absolutní krása mého ponížení. Byla jsem jen živý obal na jeho úd. Byla jsem schránka. Cítila jsem se tak neskutečně potřebná a zároveň tak dokonale zneužitá, že mě to uvádělo do extatického transu, ve kterém bolest přestávala existovat
POHLED TOMÁŠE: Biologická automatizace a noční komfort
Lidé si do svých domovů instalují ty nejdražší řídicí systémy, aby měli absolutní komfort. Zhasínají světla hlasem, topení se jim reguluje samo podle teploty v místnosti. Já jsem ale automatizaci domácnosti dotáhl na biologickou úroveň.
Spát s Dutinou a její tlamou připevněnou k mému rozkroku je ten nejdokonalejší prvek mého osobního impéria. Ocelový O-kroužek v jejích ústech garantuje, že se port nikdy nezavře. Je to jako neustále připojená dokovací stanice. Nepotřebuju se doprošovat, nepotřebuju nikoho budit, nepotřebuju se s nikým mazlit ani předstírat emoce.
Když v noci spím a můj mozek podvědomě zaregistruje tlak, Dutina se sama aktivuje. Cítím, jak se mi úd začne plnit krví, a místo aby mě to vzbudilo a nutilo hledat uvolnění, okamžitě narazí na teplou, vlhkou a hlavně žádoucí sliznici. Já vlastně už nespím s člověkem. Spím s perfektně navrženou bio-periferií. Cítím její horký dech na svých stehnech, cítím, jak polyká naprázdno, jak je lačná. Její diskomfort mě vůbec nemusí trápit, protože jí samotné se to tak líbí. Její nepohodlí mě tak nezajímá, to je jen vedlejší produkt provozu.
Někdy to do ní pustím ve tři ráno v polospánku. Je to neuvěřitelný pocit moci – vyprázdnit se naprosto bez námahy, ani neotevřít oči, jen lehce přirazit boky a nechat ji odvést svou práci. Dutina se naprogramovala sát, kdykoliv je to potřeba. A když ze mě ten tlak opadne a já do ní vyteču, ten pocit absolutního, tichého klidu je k nezaplacení. Okamžitě znovu upadám do hlubokého spánku a vím, že ranní úklid mých tekutin už probíhá, aniž bych musel vydat jediný povel. Žádná post péče, zádné starosti. Takhle vypadá plně bezúdržbový, zautomatizovaný provoz. Dutina není manželka. Je to ten nejlepší, nejposlušnější domácí spotřebič, jaký jsem kdy vlastnil.
Rituály a tvoření
Mezitím dál probíhaly rituály oplodňování. Celý náš režim se točil kolem Sandřina cyklu. Tomáš byl posedlý myšlenkou, že ji napustí, a já byla posedlá myšlenkou, že u toho musím asistovat a opečovávat Tomášovo semeno v Sandře.
Každých pár dní, když měla Sandra ovulaci, se opakovala ta samá scéna. Tomáš do ní rval své semeno s brutální, animální silou a já okamžitě po jeho vyvrcholení přebírala stráž. Zatímco on a Klára odpočívali, já zůstávala klečet mezi Sandřinýma nohama. Dělala jsem jí zátku. Můj obličej byl přitisknutý k jejímu rozkroku a já jazykem a rty vracela každou zbloudilou kapku zpátky do jejího těla. Někdy jsem u ní takhle klečela i hodiny. Prožívala jsem to s náboženským fanatismem. Byla jsem strážkyní Pánova semene. I když moje vlastní lůno bylo zazděné a odříznuté třiceti stehy, cítila jsem se být součástí toho procesu. Moje ponížení živilo její plodnost.
Ten kontrast mezi mnou a Sandrou, která byla uctívána jako svatý grál života, byl pro mě zdrojem té nejhlubší slasti z odepření.
A pak se to stalo. Byl začátek druhého měsíce tohoto přísného režimu. Sandra jednoho rána seděla na okraji postele a vypadala zmateně. „Tome?“ špitla. „Něco je jinak. Cítím tlak v prsou a celkově je všechno jiné.“ Tomáš, který zrovna pil kávu, okamžitě zpozorněl. Oči mu dravě zableskly. Klára, sedící u zrcadla, se jen uchechtla: „No sláva, tak se nám ten inkubátor konečně zprovoznil.“
Na test bylo brzy, ale po pár dnech, kdy nepřišla menstruace si jej Sandra udělala. Šla na záchod. Když vyšla ven a položila plastovou tyčinku na stůl, celá místnost ztichla. Tomáš přistoupil blíž. Dvě čárky. „Výborně,“ vydechl Tomáš. V jeho hlase nebylo dojetí budoucího otce. Byl to triumf inženýra, kterému právě vyšel složitý experiment. Chytil Sandru za bradu a hrubě ji políbil. „Teď z tebe teprve udělám bohyni.“
Pak se podíval dolů na mě. Klečela jsem u umyvadla, obojek na krku, a čekala.
Při těch slovech mi po páteři přeběhl mráz a celým tělem mi až na konečky prstů projela husí kůže. Nebyl v tom ani stín žárlivosti, právě naopak. Hrudí se mi rozlila horká, těžká vlna absolutního, šťastného naplnění. Zatímco Sandra v jeho očích stoupala na piedestal jako posvátná nositelka života, já byla s konečnou platností potvrzena ve své roli bezejmenné věci kdesi u jejich nohou. Ten nekonečný, propastný rozdíl mezi její novou svatostí a mou totální, zašitou ubohostí byl zvráceně dokonalý. Cítila jsem, jak mi z očí vyhrkly slzy čiré vděčnost. Opět jsem svoje emoce vůbec nechápala. Ale přesně v těchto situacích, na které se připravit nedá, vystupovalo na povrch moje opravdové a skutečné podvědomí. Vystupovalo to, jaká opravdu jsem, zbavená všech limitů, které mi dávají společenské konvence „A ty, Dutino,“ řekl s mrazivým úsměvem, „ty brzo dostaneš další nezastupitelnou roli. Připrav se. Oslavíme to.“
Vůbec jsem nechápala, co tím myslí. To jsem se dozvěděla až o mnoho měsíců později. Tomášovy plány byla totiž mnohem hlubší a rafinovanější než jsem si vůbec dovedla představit. O tom ale později.
Ten večer se dynamika v domě znovu změnila. Sandra už nebyla jen hračkou. Stala se nositelkou Tomášova odkazu. Zrodil se Kult Břicha. A já věděla, že můj pád do hlubin nicoty právě nabral naprosto nový, ještě temnější směr. Cítila jsem, jak se mi pod stehy stahuje Jádro, tělo mi zaplavila vlna neukojitelné vlhkosti, která ze mne opět vytekla a já jen tiše, blaženě vydechla kolem Tomášova penisu, který jsem zrovna na tuto noc měla ve svých ústech
